Sportisimo 1/2Maraton Praha
Můj třetí pražský 1/2 maraton v řadě. Cesta na něj začíná v září, kdy se snažím koupit lístky ještě za zvýhodněnou cenu. Letos jsem si konečně dal i rytí na medaili za 150,- Kč. Tričko za 500,- Kč se mi už kupovat nechtělo a pojištění jsem si taky nevzal. Nechci vypadat jako nevděčný šetřivý rýpal, ale myslím, že rytí na medaili a triko by mělo být součást ceny. I kdyby early bird ticket měl stát 1300,- Kč, pořád budu mít lepší pocit, než si takto doplácet. Mám z toho korporátní pocit, připlať si, připlať si. Dost mi to kazí dojem, který mám před závodem. K tomu přispívá i nemožnost přepsat číslo na jiného běžce, pokud se zraním nebo nemůžu z jiného důvodu běžet. A převod čísla na jiný závod na základě lékařského potvrzení nevidím jako schůdnou alternativu, protože spousta běžců si zaběhne pouze ten jeden závod z celé série a nechce běžet nic jiného a už vůbec neví jestli bude chtít s Runczech běžet za rok. A zkuste se s horečkou trmácet k lékaři ať vám dá potvrzení, pak to zase vyřídit na runczech atd. Závod se běží na přelomu března a dubna. Chřipky řádí. Jen v mém okolí vím o x lidech co leží v posteli a prodali číslo. Já jsem měl v pondělí před závodem taky 38,3 a uvažoval jsem, že nepoběžím. Navíc kuloární informace říkají, že číslo vám přepíší, ale musíte se s někým z pořadatelského týmu znát. Takže s kým se mám vyspat, aby mi v případě nouze přepsali číslo?
Z IT hlediska je to, ale …
SELECT * FROM runners WHERE runnerID = „2096“;
UPDATE runners SET name=Honza,surname=slavík, WHERE runnersID=“1111„;
Tak co je na tom tak těžkého?!?! Už si to sakra uvědomte, že když to dáte za 50,- Kč před závodem pořád se vám to vyplatí. Runtour a sportovní servis to dělají úplně v pohodě přes email. Buzerace, kdy v EXPu musím ukázat civilnímu zaměstnatnci, soukromého subjektu občanku aby mi vydal číslo, mě tak trochu šikanuje a ponižuje. O poplatku za platbu kartou se raději nezmiňuji. Nechápu, proč mám za to že, zaplatím hned platit navíc. Tak konec s „hejtem“, vím, že nejsem sám a jediný a podobně mluví skoro všichni běžci, ale snad si to konečně v Runczech vezme někdo k srdci a konečně to změní.
Sobota ráno
Koukám z okna na pokropený asfalt a ve větru zmítající se keře. No, uvidím, do 12:00 času dost, ještě se to změní. Jede se na start. Už je to tu zase, Praha plná běžců, slítajíce se jako mouchy na med. Před závodní atmosféra je tu. Už od rána to ve mě vře. Čím blíž startu tím víc je to silnější, už ať jsem na trati. Jsem na místě a shodujeme se, že je pěkná kosa a na trati bude protivítr a silný hnusný protivítr. Většina běžců se převléká do teplejšího oblečení, já taktizuji a čekám. Vyplatilo se. Tričko s krátkým rukávem a kraťasy je akorát. Stojím v koridoru, kde na nás začalo svítit slunce. Najednou to pěkně hřeje, takže bude menší peklíčko. 3 minuty do startu. 12.000 běžců hraje oblíbenou hru, ulov si svůj satelit. Potlesk, výstřel, Vltava. Husí kůže ze zimy se mění na husí kůži z atmosféry. Už jsem u brány, zapínám Garminy a koukám, že na výstřel ztrácím 1:18. Tak šup a nepřepal start. První kiláček mám za 4:33 km/min., druhý 4:32 km/min., třetí 4:22 km/min., atd. Nohy jdou samy, jen hlídám ať moc nezrychlím. V Nuslích jsme o sebe zavadili s jiným běžcem a málem jsem hodil masku. Vzájemně se omlouváme a běžíme dál. Není radno v tempu 4:14 km/min., koukat po holkách podél trati. Dál už dávám bacha a soustředím se. Vteřinka nepozornosti a mohlo být vše v „víte kde“. Běžím dál, kousek po kousku pořad předbíhám ostatní, v hlavě mám jen myšlenku nepřepal to, ještě nejsi ani na desítce. Tu dávám za 45:01. Směřujeme prostorem startu na druhou stranu Vltavy. Dle vrtulníku vidím, že čelo závodu je někde na Rohanském. Nábřeží Edvarda Beneše, Nábřeží Kapitána Jaroše, Bubenské nábřeží. Tady začíná hnusný úsek, který pokračuje až na Rohanské Nábřeží. Málo lidí. dlouhá rovinka, trochu jsem tady zpomalil a šetřil síly. V kopcovitých úsecích si všímám, že v pohodě předbíhám ostatní. Forma očividně je. Pondělní horečka 38,3 °C nezanechala následky. Přes Libeňský most na Rohanské a jsem tady. V tomhle tempu závod letí. Kašlu na rezervu a jdu do toho. Jsem za 15 km. Kousek po kousku předbíhám jednoho za druhým. Vzpomněl jsem si na Škorpilova slova, „Vždycky je lepší když v druhé půlce závodu předbíháte, než když jste předbíháni“. Má pravdu synek, Karlínem jsem proletěl ani mi to nepřišlo. Normálně se tady trápím, ale tentokrát jsem si to nepřipustil. Běhání je víc o software ve vaší hlavě než o hardware v nohách. Některé věci si nesmíte připouštět, jinak vás dostanou. Těšnovský tunel pořád předbíhám, kopeček za ním taky, už chci být v cíli. Skalp v podobě osobáku už se pomalu houpá na mém opasku. Zas… kostky u Nemocnice Na Františku. Už ať jsem u úřadu vlády. Za mostem potkávám Miloše Škorpila jako vodiče na 2:30 s jeho skupinkou a zdravím. Dochází mi, že ještě hodně lidí se bude vařit asi víc než hodinu na trati. Bojovat sami se sebou, vítězit nebo být poraženi vlastním tělem a mozkem. Tohle je sice masovka, ale není to o Keňanech a pár vyvolených. Přes 12.500 běžců, hobíků, amatérů, prvoběžců, výkonnostních sportovců různých barev, vyznání a důvodů si to rozdává s vlastními limity na 21 km dlouhé trati. Vítěz je každý kdo doběhne. Dozví se něco o sobě. Už jsem na Palackého mostě, nohy mě pálí a předběhl mě běžec, na zádech má AVIS. Nic proti kámo, ale musím Tě dát. Hrábl jsem do toho a musel jsem se před něj dostat než bude cíl. Povedlo se, asi 9 metrů před cílem. Jsem zvědavý na cílovou fotku. Zuby jsem měl zatnuté jak buldok v zadnici pošťáka a sprintoval nadoraz. Jsem tu Garminy, stop. Vidím 1:34:04!!! Osobák je doma. Loni 1:47:31. Chvíli se mi chce hodit kosu, ale hned je tu kopák v podobě endorfinů. Mít v těle vodu, slzím. Takhle mám chuť si zařvat, ale vidím, že je vedle na zemi běžec. Jdu mu dát houbičku co mi zůstala v ruce. Děkuje, už je tu pořadatel a vede ho bokem. Má dost, ale je v cíli. Hodit čip, vzít si medaili. Ta je mimochodem letos povedená a nádherná. Fakt jsem to nečekal. Mám ji na krku a jdu si do šatny, do suchého a vyrýt čas. Koukám kolem sebe a prostor cíle je hodně prázdný. To neznám. Hlavní hrozen, teprve dorazí. Potkávám kluky, zdravíme se, gratulujem si k osobákům, doběhu, zážitkům. Hecujem se, kdo koho příště porazí. Tohle kamarádsko-gentlemenské soupeření mi pomáhá překonat limity a dostat se tam, kam jsem si myslel, že už dosáhnout nemůžu. Volá mi máma, zvedám telefon. „Mám osobák mami“, hlásím hrdě.
Neděle
Dopisuji článek, kafe a snídám. Dobře jsem se vyspal, těší mě gratulace všech. Díky moc. Tohle jsou ty chvíle, kdy se úročí hodiny osamělého tréninku. Někdy když běhám, říkám si proč se sakra tolik mučíš a nevykašleš se na to? Tohle je odpověď. Chci si posouvat limity a nesedět jako pecivál. Když něco chceš musíš proto něco udělat. Bez práce nejsou koláče a pot šetří krev. Platí nejen pro běhání. Každý může být tím čím chce a splnit si své sny, ale musí proto něco udělat. Jít si zatím a nevzdat se. Díky všem za podporu. Drží na cestě k cíli. A zase zpátky na zem. Jdu uvařit oběd a uklidit svinčík. V 16:00 máme výklus po 1/2maratonu s Jedi Runners, jako každou neděli . (čti jako nenápadné self promo). Těším se na zážitky ostatních a díky všem. 😉
Edit 1.4.2015: Abych Runczech jen nekritizoval, videa běžců z trati se povedly.
