V lednu je Spine Race. Na tohle už si mnoho mých kamarádů zvyklo a několik dní sleduje pohybující se tečky na počítači. V lednu opravdu je Spine Race. Také jsem si na to zvykl (už počtvrté) a tak se na několik dní proměním v pohybující se tečku. Pracovní produktivita diváků postupně klesá k nule, stejně tak moje rychlost i mentální schopnosti. Funguje to!
Příběh tohoto 430 km dlouhého běžeckého závodu v severní Anglii se pak skládá z mnoha minipříběhů, které skládají dohromady mozaiku celého závodu. Tady jsou ty nejzajímavější střípky z toho mého:
O přípravách
Po dvou vítězstvích a loňském druhém místě jsem se letos poprvé připravoval speciálně na Spine Race. Pod vedením Pepy Andrleho z Andrlesportu jsme sestavili několikatýdenní přípravný blok a pustili se do práce. Příprava vyvrcholila týden před závodem, kdy jsem odjel dva těžké tréninky na lyžích v -25°C. Podmínky si člověk nevybere, ale musí se s nimi vyrovnat. Po tomhle jsem se cítil připraven lépe než kdykoliv před tím. Když jsme dorazil do Anglie, bylo tam jaro.
Trochu bahno – do závodu jsem vstupoval jako číslo 2 – za Eoinem.
Důležité je mít v depu přehled,
O soupeřích a strategii
Spine Race každoročně přitahuje větší a větší pozornost. Pronikaly zprávy o silném týmu Japonců i Švédů, Američané se nechali slyšet, že přijeli vyhrát a překonat rekord, celkově se na startu mělo objevit kolem 20 zemí. Očekával jsem, že stejně největším soupeřem bude Eoin Keith, který mě loni porazil. A také jsem očekával, že se po celou dobu bude kolem motat Eugenio. Vlastně by se moje strategie dala nazvat „Jak porazit Eoina“. Od začátku tlačit na pilu, nedat mu kousek prostoru a dostat od začátku pod tlak – takovou jsem stanovil taktiku. A protože jsem s Eugeniem a Eoinem strávil mnoho času, každého z nich jsem si pojmenoval po svém – Jojin a Jožin.
Obraz většiny závodu – s Jožinem pohromadě.
O první půlce závodu
Hodinu po startu jsem udělal drobnou mapovou chybu a koukal, co se stane. Rychle zareagoval jen Jožin, získali jsme drobný náskok, v techničtějším terénu jsem přidal, na rovině za to vzal Jožin, lupnuli jsme pár kiláků pod pět minut a Jojina jsme už neviděli. Až do druhého dne jsme docela spolupracovali a náš náskok na Jojina průběžně narůstal. Odstup se pořád zvětšoval, ale Jojin rozhodně pořád nebyl na odpis. Věděl jsem, že musím jít soustředěně. Stačí chyba nebo zaváhání a je zase zpátky. Od druhé noci jsem už navigaci řídil sám. Jožin se mi snažil pomoci, ale informace z GPS mi k ničemu nebyly. Běželo se mi výborně, spát se mi nechtělo, ve třetím depu jsem dokonce uvažoval, že půjdu dál rovnou, nakonec ale zvítězila konzervativní strategie – hodina spánku.
CP 1,5 všechno hladce
Trochu bahno
Ale jo, zatím OK.
Nad druhým depem, po 28 hodinách.
O penalizaci
Jedinou větší mapovou chybu jsme vyrobili první noc, kdy jsme šli po nové asfaltce, která nebyla v mé mapě a zpočátku vedla správně. Z kopce nám to běželo, ani jsme si nevšmli, že jsme se odchýlili a zjistili to až na velké asfaltce. Odtud jsme se napojili nejkratší cestou zpět na správnou trasu. Tímto manévrem jsme získali asi 20 min na Jojina (šli jsme delší cestou, ale po asfaltu). Podle pravidel jsme nafasovali 30 min penaltu. Dohodli jsme se, že nebudeme kazit závod nějakými časovými kredity a penaltu si odstojíme (bez přístupu k věcem) na odchodu z dalšího depa.
Tuto půlhodinu jsem si hodně protrpěl. Stál jsem s batohem v malé místnosti, kam se nahrnul i 6členný japonský štáb a nebyl tam úplně optimální vzduch. Většinu penalty jsem prostál předkloněný nad kýblem se zavřenýma očima a opřený o polici. Venku jsem se srovnal prakticky okamžitě.
Půlhodinová penalta? Chybu jsme udělali, o tom žádná. (hlavně si vzít s sebou dostatek masa).
Vzhůru do tmy.
O útocích a nástupech
První polovinu závodu jsme s Jožinem spolupracovali, ale postupně jsme šli čím dál tím víc po sobě. Ze třetího depa jsem vyběhl zhruba o hodinu dříve a snažil se udržet náskok. 4. etapa, hodně běžecká kopcovatá a navigačně jednoduchá, etapa seděla více Jožinovi a skoro mě dotáhl. Chtěl jsem to zkusut později znovu, ale po chvíli mě docvakl, utekl a v bažinách v páté etapě jsem jen díky přesné navigaci udržel ztrátu v rozumných mezích. Na začátku Hadriánova valu jsem za to vzal a byli jsme zase spolu. To už začínal 4. den a na nás obou se začala projevovat únava.
Můžeš mluvit? Jasně, jsem sám…
Dolů do mlhy.
Jak daleko ještě?
I v Anglii se mlha občas rozstoupí…
To pak rychle vystartuje štáb něco natočit.
O poločase rozpadu
Letošní ročník mě překvapil tím, že i přes minimum spánku jsem neměl problémy s usínáním. Spát jsem ale potřeboval především díky unavě svalů a to v čím dál kratších intervalech. Na začátku tělo jede z rezerv a mohl jsem běžet tři etapy na jeden zátah, tedy nějakých 42 hodin. V 5. etapě mi (společně s Jožinem) došlo na konci Hadriánova valu – nějakých 25 km do dalšího depa. Na poslední etapě jsme ještě nebyli ani v půlce, když nastala rychlá proměna ze závodníka v kymácející se zombii. Přitom řešení je jasné – spát častěji. Ne nutně více, ale častěji. Když člověku dojde, je potřeba hned na chvíli zalehnout, jinak je každý kilometr v takovém stavu strašným trápením a ztrátou. Spát na divoko v zimě není dobrý nápad. Kdyby bylo počasí jako obvykle, bylo by to naprosto nemyslitelné. Ano, řešila by to dodávka s podporou, ale my startovali v kategorii bez (podpory).
Už to jde ztuha.
Asi 300. schody na trase…
A ještě jedny.
Dva dezoláti na obzoru.
O posledním depu
Už do posledního depa jsme dorazili viditelně unavení a pomalí. Tam se ale naplno projevil stav, ve kterém jsme byli. To v kombinaci s chaotickým depem rozstrkaným po více budovách mělo dramatické následky. V jedné budově se chystaly věci, ve druhé se bylo možné najíst, naopak na spaní a ošetření bylo nutné se opět vrátit atd. Pendlovat sem a tam, vyzouvat, obouvat… Normálně to nejsou velké věci, ale po 80 hodinách vám prostě vše neuvěřitelně trvá. Skoro hodinu trvalo, než jsem si nachystali věci na další etapu, najedli se, trochu dali do kupy a šli spát. Tady jsem absolvoval pravděpodobně svůj nejhorší spánek v depu, co jsem kdy zažil (a už jsem párkrát v depu spal). Neustále nám tam kvákal japonský štáb, zdravotníci, dobrovolníci, pořád někdo chodil sem a tam, k tomu velká zima i přes hučící topení.
Péče o nohy.
Po dvou hodinách spánku jsem probudil pořád značně vyhoukanej – dalších 50 minut nám zabralo než jsme si sbalili spacák s karimatkou, oblíkli se, absolvovali kontrolu vybavení, šli nahlásit odchod (opět do jiné budovy) a odvezdali zpět dropbag. Hrůza. Nemyslím, že bychom udělali nějakou chybu nebo se v depu nějak sesypali, na nic jsme nezapoměli ani se zbytečně nevraceli mezi budovami, ale prostě v takovém stavu i ty běžné činnosti trvají dlouho. Naštěstí jsme se brzy rozběhli.
Vyhoukáno po probuzení.
Oteklé ruce, unavené nohy i hlava. Obout si boty není jednoduché.
Kapuci a můžeme vyrazit
A všudypřítomná kamera.
O dramatické poslední etapě
Do přechozího depa Tom dorazil pár minut po nás a prakticky se nezdržel. Nafasoval od ženy jídlo a vydal se nás stíhat. Po pár kilometrech nás doběhl, chvíli jsme se bavili, než za to na asfaltu vzal. Několikrát jsme byli schopni zareagovat, když přidal kilometry ke čtyřem minutám, tak jsme si Jožinem vystoupili. Pár km před Byrness (poslední zázemí před 40km v horách) nám krutě došlo. Jestli jsme v předchouím depu vypadali unaveně, teď jsme jak dva zoufalí dezoláti. Ztrácíme 20 minut a jdeme spát. Ne proto, že bychom hon vzdali, ale mám-li někoho nahánět, musím být ve stavu, kdy jsem schopen vyvinout nějakou rychlost a soustředěné úsilí a to jsme momentálně schopni nebyli. Já byl rád, že jsem udržel hrnek s čajem. Po půl hodině spánku jsme se vydali stíhat Toma. Bylo jasné, že pokud mu nedojde, tak ho nedoženem. Nakonec mu došlo a hodně, ale příliš pozdě. Celou poslední etapu jsem mírně utíkal Jožinovi, ale vždycky mě docvakl. Na závěr jsem naposled zrychlil, Jožin mě nedocvakl a místo toho se ztratil.
Tom na doběhu.
Pár kiláků do cíle.
Eugenio na doběhu.
O závodění s podporou a bez ní
Spine bylo vždy možné absolvovat s podporou, kdy má člověk svůj tým s autem, který jezdí sem a tam, chystá mu jídlo, věci, spaní a prostě se o něj stará, nebo bez podpory. Vždy se kolem tohoto strhla před závodem diskuse, jestli je fér, že by měly tyto kategorie být hodnoceny zvlášť. Závěr byl vždy stejný: Fér to není, ale bez podpory jdou stejně jen ti, kteří mají problémy dokončit, takže je to jedno. Tom se svým precizním přístupem a podporou postavil tuhle úvahu na hlavu. Startovní pole je čím dál více nabité, je tedy otázka, co se stane. Jestli budou kategorie odděleny nebo ne. A pak tedy kdokoliv pomýšlející na dobrý výsledek bude závodit s podporou. Protože to, co začíná jako minuta na začátku (např. doplňování camelbacků) se v pozdějších fázích vyústí v úplně jiný závod – viz. např. poslední depo, kde Tom jen dostal jídlo a šel dál. Když závodíte bez podpory, tak se postupně vydáváte na nekompromistní spirálu a propadáte se do světa naprosté vyhoukanosti, paranoie, vyčerpání a halucinací. Jediná otázka je, zda dříve tohoto stavu nebo cíle závodu.
Tom to stihle jen taktak (tady je pár minut po doběhu).
My to nestihli, únava přišla už v Bellingham.
O halucinacích
Lehké halucinace jsem měl vlastně letos jen dvakrát. Ve čtvrté etapě, kdy se na mě dotahoval Eugenio, jsem měl pocit, že ho neustále vidím za sebou. Když jsem se podíval pořádně, Eugenio nikdoe. Když nás na poslední etapě doběhl Tom, najednou jsme byli tři, do plnohodnotného adventure racingového týmu nám chyběla holka. Kde je sakra Kristýna? Několikrát jsem ji viděl vynořit se z mlhy, i když mi bylo jasné, že je to nesmysl.
O Eoinovi
K Eoinovi jsem měl a pořád mám velký respekt. Loni mě na Spine Race porazil, potkali jsme na některých ARkách, má toho spoustu výborných výsledků v horách i na silnici (třeba letos na Spartathlonu) a k tomu kopu zkušeností. Věděl jsem, že to s ním nebudu mít jednoduché a bude třeba jej dostat od začátku pod tlak. To se povedlo a šlo na něm vidět, že to nebyl jeho den (dva, tři…). Pořád se s tím pral statečně a i přes svoji porci smůly byl pořád ve hře. Vzdal až když jej v páté etapě předběhl Tom – to už (Eoin) několik hodin šel s prasklýn žebrem po pádu na GPS. Myslím, že však stále neřekl poslední slovo.
Druhé depo, pral se s tím statečně.
Hodně si letos protrpěl.
O Eugeniovi
Jožin je rychlík a taky zmatkař, soupeř a taky kámoš. Loni jsem se jím nechal strašně moc rozptylovat a ztratil moře času. Eoina jsem nedohnal a Eugenio Spine nedokončil (potřetí za sebou). Letos se mi podařilo najít rovnováhu – neztrácet čas a přitom si jít svůj závod, přestože jsme šli většinu času spolu. Oproti rozšířenému přesvědčení se Eugenio rozhodně jen nevezl, snažil se pomoci s navigací a z počátku jsme skutečně oba těžili ze spolupríce. Později mi už jeho rady od GPS vůbec nepomáhaly, ale našel jsem způsob, jak udržet rychlost. A to i v poslední etapě, kdy na tom byl Jožin fakt špatně. Bylo mi proti srsti ho tam jen tak nechat, pořád jsme se ale mevzdali naděje, že docvakneme Toma. Finální zrychlení se mi tak povedlo dobře načasovat – Jožinovi jsem utekl, přesti ale dokončil. Neměl to jednoduché, v Anglii nikomu nerozuměl (nemluví anglicky), domluvil se jen se mnou.
Eugenio vysvětluje, jak se ztratil.
Únava a úleva v cíli.
O vychytávkách
Hodně lidí se mě ptalo na vybavení a materiál, budu se tak tomu věnovat v samostatném článku. Ale pár vychytávek si zmínku určitě zaslouží. Při závodě se snažím využívat především zkušenost a spolehnout se na to, co mám ověřené, ale letos jsem použil několik vychytávek, které mi vše trochu usnadnily. V přípravě po těžkých trénincích jsem měl možnost urychlit regeneraci díky přístroji Compex SP 8.0. Proti anglické mlze jsem se vyzbrojil novou čelovkou Ledlenser XEO 19R a několikrát mi hodně pomohla, obzvláště ve třetí etapě, kde se v pěšinka ztrácela v močálu a jen čas od času jsme našli tyčku značící správnou trasu. Proti vichru na Pen-y-ghentu a Crossfellu jsem se vyzbrojil Magnetary (sjezdové brýle) od Ondry Banka. V jídle jsem spoléhal na vlastní směs sušeného ovoce a křížal, sušeného masa a taky VolumeUp.
Magnetary v akci – lovím pokémony!
XEO pořádně prosvítilo mlhu.
O celkové atmosféře
Brutální trasa, britské počasí, ale také silní soupeři, značná mediální pozornost, skvělý tracking, vřelé přijetí od organizátoru a nic příjemná komunita kolem. To vše vytváří jedinečnou atmosféru. Spine Race je pro mě závod s největšími rozdíly – mezi náročností samotného závodu a vším ostatním. Závod je to jeden z nejbrutálnějších, ale všechno ostatní je paráda a cítím se tam dobře.
Bylo mi tady fajn. 100 mil za mnou a pořád veselo.
I když jsme s Jožinem spolu závodili, po zmáknuté etapě jsme si plácli.
Radost v cíli je vždy obrovská
O podpoře
Jít 4 dny kdesi v bažině není žádný med. Kdybych tam byl sám, bylo by to ještě horší. Chtěl bych poděkovat všem, kteří mě podporovali a fandili – ať už dobrovolníci přímo na trati, nebo doma v teple, na facebooku i přes telefon. Ta podpora byla obrovská a hnala mě dál! Také bych chtěl poděkovat firmám Tilak, Ferrino, Ortlieb, Ledlenser, Leatherman, Salming, Sanasport.cz, VolumeUp, Compex a Royal Bay. Jejich produkty mě provázely po celou dobu závodu a/nebo v přípravě a výrazně mi tak pomohly k výsledku – 100 hod 55 min 1. místo mezi závodníky bez podpory / 2. místo celkově.
The post Spine Race 2017 – Blátivé jaro v Anglii appeared first on Pavel Paloncý – Adventure racing, ultratrail, rogaining a podobně.
