 |
| ČR výprava byla 2. nejúspěšnější, tady jsme společně se Slovákem Rasťou, se kterým jsem běžel začátek |
Člověk má o slavných závodech jakousi nadnesenou, snad až romantickou představu. Tisíckrát jsem si za posledních 10 měsíců představoval, jaké to bude stát na startu legendárního Spartathlonu, ale ani jedna z těch představ se nepřibližovala realitě. Kouzlo okamžiku v kulisách slavného antického chrámu je výjimečné i obyčejné, stejně jako kterékoliv důležité momenty v našem životě. Nervozita ze mne spadla již s probuzením, pod Akropolí se dostavilo napětí a pak letargie; představa, že poběžím 36 hodin rozhodně na klidu nepřidá. Kluci byli nejen před závodem, ale celých šest dní perfektní, skvělá česko-slovenská parta nám všem hodně pomohla. Na startu se povzbuzujeme, fotíme se a pozorujeme Japonce, kteří sebevědomě zabírají místo hned na startovací čáře. A stejně jako všichni ostatní, řešíme zcela banální záležitosti, jako zavazování tkaniček, hledání družic, anebo malou (a velkou) potřebu.
 |
| Pivo na 42.km od Honzy Užíka bylo nakonec jediné |
Pokud si někdo představuje trasu Spartathlonu jako idylickou antickou pěšinu podél moře, kolem pláží, napříč prosluněnými vinicemi a olivovými háji, tak prožije těžké zklamání. Kousek se běží historickým centrem Athén, pak po ulicích, kde lidé čekají na ranní autobus a doprava kvůli závodu kolabuje. Celkem brzy se vybíhá do odstavného pruhu dálnice, po kterém se běží přes 20km. Naneštěstí zde byla totální zácpa, takže míjíme páchnoucí auta, kamiony a autobusy a s úlevou sbíháme z dálnice, aby dalších 60 km až do Korintu (80.km) smog z aut vystřídal pro změnu dým z továren. To je celý ten úsek na mapě, který vypadá jako běh u moře, po pláži, ve skutečnosti je to industriál, pro představu jako běh Kralupy – Štětí – Neratovice – Lovosice s volným pokračováním do Ústí nad Labem.
 |
| Slavnostní vyhlášení a závěrečná párty v Athénách proběhly ve velkém stylu |
Říkám si, jaká to škoda, že ten Pheidippides neběžel úplně někam jinam! Bylo nutné běžet pro pomoc zrovna do Sparty? Stejně se Sparťanům nakonec do Athén nechtělo. Navíc se po stopách Pheidippidea v posledních sto letech vydali ještě silničáři, aby postavili dálnice, a průmyslníci, aby postavili desítky chemiček a rafinérek. Ale co se dá dělat, tradice je tradice, běží se tudy … tečka!
V Korintu je velmi důležitý check-point, protože v první třetině závodu je nastavený klíčový časový
limit (9:30), který by v případě problému dostal běžce snadno do časové tísně. Mám na limit velmi luxusní náskok, přes 1:35 hod., a s dalšími kilometry – už běhanými na málo frekventovaných silničkách – náskok na limit velmi svižně narůstá. Horko je velké, ale není tak děsné, jako bylo koncem května na Ultrabalatonu. Přichází stoupavá střední část závodu a na 140.km mám náskok na limit skoro 4 hodiny, začínám mít obavu, jestli jsem závod nepřepálil. Rozhoduji se šetřit síly do závěrečného stoupání a kopce pouze svižně chodím. Možná jsem nakonec nemusel být až tak důsledný, i tak mám po stoupání v nejvyšším bodě závodu (3km stoupání po asfaltu a 2km stoupání po stezce, po kamenech a místy po 4) stále 3:30 hod. náskok před limitem. Nahoře pořadatelé vyprávějí, jak spolu bojovali Radek a Katalin Nagy, je z toho asi nejslavnější fotka celého závodu.
 
|
| V cíli u Leonidase, dole pak s legendárním Ivanem Cudinem (3x tu vyhrál) v Danově saku 🙂 |
Člověk si klade otázku, když není trasa ničím zajímavá, čím je vlastně Spartathlon tak významný? Snad je to tím, že se Řekové se závodem identifikují, jsou na něj hrdí a berou ho jako součást vlastní historie, závod sledují a přikládají mu důležitost. Zdálo se mi, že mnohem větší pozornost poutal na Peloponéském poloostrově a blíže ke Spartě. O nás, závodníky je skvěle postaráno: od středy do úterý jsme hosty pořadatelů, což je vzhledem k tomu, že závod trvá pouze 1,5 dne, více než velkorysé. Pozornost, která se dostane všem běžcům, nejen vítězům a finisherům, je také výjimečná, závod a atmosféru nekazí peníze; nejsou zde odměny za vítězství a startovné a podmínky mají všichni stejné.
Po výstupu na nejvyšší bod trasy se ve tmě, v serpentinách, po kamenech a šotolině 2-3km prudce klesá, v silničkách je to opravdu zážitek, následuje mírně zvlněných asi 40km v nadmořské výšce 600-700 metrů. V noci mi byla zima (teplota kolem 5°C) a nad ránem se mi chtělo hrozně spát. Proti zimě i spánku pomáhá, když se člověk snaží co nejvíce běhat, ale občas mě stejně probudilo kolemjedoucí auto. Kousek u Tripoli mě zastihlo ráno, s vycházejícím sluncem se z keřů a pustin znovu vynořili psi, jedna dvojice se se mnou chtěla kamarádit tak intenzivně, že mě vyštěkávala 2km. V Tegea se převlékám a ponechávám zde druhou vrstvu a bundu, ve vnitrozemí má být ještě větší horko, než bylo den před tím u moře.
 |
| S Radkem na ošetřovně v cíli závodu |
Dalších 20km se už téměř kompletně běží na frekventované silnici (naštěstí ne na dálnici) a opakují se dlouhá stoupání až do výšky 900m. Ušetřené síly z předchozího dne se mi hodí a jsem schopen běžet dlouhé úseky z kopce a po rovině, náskok na limit se tak dále příjemně zvětšuje.
Zvláštní kapitolou závodu jsou řečtí řidiči. Silnice na středoevropana působí jako bitevní pole, kde semafory a plné čáry jsou pouhé rekvizity, které dodávají řeckým silnicím punc světovosti, ale nemají žádnou autoritu. Dvojitá čára nejspíše znamená: „pozor, předjíždíte do zatáčky, kde nevidíte vůbec nic“, červená na semaforu řidiče upozorňuje na zvýšené riziko rychle jedoucích vozidel ve všech směrech. Na motorce bez helmy? Ve třech na motorce bez helmy? S totálně nabouraným autem bez světel? Žádný problém. Rychlostní limity mají zřejmě pouze auta od výrobce, protože cedule nerespektoval vůbec nikdo, stejně jako nějaké běžící cvoky, co se rozhodli na krajnici zdržovat provoz.
Úplně posledních 20km se běží z kopce, pár kilometrů jsem běžel s Ondrou, ale mířím ještě na poslední občerstvovačku k dropbagu, protože jsem slíbil závod ukončit v klubovém iThinkBeer kompletu. Se značením ve Spartě už se nikdo neobtěžoval, tak se raději ptám okolostojících, jestli je to tudy správně k Leonidasovi, když mě nikdo nevidí, tak si dojetím hlasitě brečím, běží se mi krásně a mohl bych klidně ještě pokračovat. Připojuje se ke mně kluk na kole, popisuje mi, co se bude dít před cílem, jak celé město žije tímhle závodem, taky se mnou „vyplňuje dotazník“ a ptá se mne na národnost, rodinný stav, počet dětí, jestli na mne někdo čeká v cíli a podobně. Lidé na ulicích tleskají, vbíhám do poslední zatáčky, vidím kluky a Radka, hlásí mi, že doběhnul třetí, zase se mi zalévají oči … do cíle mne doprovází Dan, který udělal spoustu krásných fotek …
 |
| Spartathlon 2016 |
Jsem u paty. Jsem hodně unavený, ale nijak zvlášť domlácený, je to náročné, zase už zatlačuju slzu jako nějaká bába a užívám si ceremonií … Chvíli cítím, jak se tělo naplňuje štěstím, ale zároveň chci už zmizet z pálícího slunce. A stejně jako na startu v Athénách si v duchu říkám, jak jsou velké životní události ve skutečnosti prosté a obyčejné 🙂
K patě jsme nakonec doběhli kromě Dana všichni, Radek na fantastickém třetím místě a Ivan skvěle pod 30 hodin:
Radek Brunner 24:07:29
Ivan Šarlinger 29:55:03
Ondřej Velička 31:38:47
Petr Válek 31:46:44
Martin Hokeš 32:56:45
Pavel Marek 33:10:15
Dan Orálek (dnf)
Přátelům z iThinkBeer: příběh, který začal tady: Spartathlon: Close to Edge, se uzavřel. Pokud bych to celé dělal jen sám pro sebe, tak to není ono, nemělo by to pro mě smysl … díky vašemu nápadu, vaší podpoře a štědrosti jsem běžel nejen pro sebe, ale i pro vás. Doufám, že jste si to užili se mnou, velké díky!
Všem příznivcům, podporovatelům i sledovatelům moc děkuju, je to úžasná věc běžet s vědomím, že na vás někdo tisíce kilometrů dál myslí a přeje úspěch.
Spartathlon 2016 na blogu:
Dan Orálek: špatnej den – jak pro koho
Pavel Marek: Spartathlon 2016
Ondřej Velička: Spartathlon 2016
Těším se, až si někdy projdu jednotlivé záznamy v deníku – zde je malá rekapitulace 10 měsíců přípravy na Spartathlon:
Řecký týden na obzoru – aneb nervy na pochodu … (srpen)
Alchymie radosti a chvála B2B (x/n) – jásání nad permanentní únavou (červenec)
Ultra Double, aneb 8. muž na měsíci – „sebemotivační text“ po úspěšném UB … ale jo, jsem první Čech, který má UB+SP v jednom roce 🙂 … (červen)
Ultrabalathon 2016: Hra o přežití (květen) – na startu slavného Ultrabalatonu (221km)
Hotovo.Šmytec.Šmidravydra – pár „moudrých slov“ o právě skončené přípravě na Ultrabalathon (květen)
24 hodin helvétskou industriální divočinou – první letošní dvoustovka (duben)
Spartathlon 2016 (s iTB na prsou) – potvrzené přijetí na Spartathlon (březen)
Únor bílý, forma sílí – o zimních pakobězích (únor)
Běh proti Lenoře – jak se mi v únoru nechtělo běhat
Olda – objemová zimní příprava ve stylu maratonce Oldy (leden 2016)
Spartathlon: Close to the Edge – začátek pohádky (prosinec 2016)
Díky za fotky: Dan Orálek, Petr Kamberský, Spartathlon
Články:
Jiří Šoptenko: Bronzový „spartathlonec“ Brunner: Za cílem jak zpráskaný pes, ale stálo to za to (rozhovor s Radkem)
Jitka Jeníková: Exkluzivní rozhovory pro BezvaBĚH.cz: Sedm statečných ze Spartathlonu
René Kujan: V halucinacích jsem viděl oběšence i močící ženu (Pavel Marek)
 |
| To je oč tu běží: medaile a diplom |
