Sobota, 9:00 ráno. Přešlapuju s kufrem u cesty, v uších sluchátka a přemýšlím, jestli mám všechno. Klasicky jsem balila na poslední chvíli večer před odjezdem. V 9:15 už sedíme všichni tři v autě a jedeme po dálnici směr Brno. 700 km? to bude ještě dlouhá cesta.. V Brně se stavujeme pro neopreny do Austrálie, na oběd a pokračujeme směrem do Krynici. Na místo přijíždíme chvíli po osmé večer a vydáváme se na večeři do města – a je doslova nádherný! Malé lázeňské město v horách, všude staré malované domky s květináči za okny, promenáda, park a lesy kolem.. připomíná mi ty malé rakouské vesnice v horách.. a pak mi to dojde – vždyť jsme v Tatrách! Tatry znamenají jediné – kopce, kopce, kopce… a ledová voda. SUPER. Z přemýšlení mě vytrhává skupinka chlapů s medailema na krku – beast finishers. Sobotní závod je u konce a tak je restaurace plná dvou skupin lidí – ti, kteřá už to mají za sebou a ti, které to teprve čeká. Zaposlouchám se do živé hudby a snažím se na to nemyslet. Na stole mi přistane pizza a na tváři úsměv. Pizza 12 hodin před závodem? Proč ne!
Ráno před startem nebylo zrovna růžový. Zatímco Majda s Tomem spali jako zabití, já nemohla usnout a od 4:40 hypnotizovala strop a zvažovala, zda se jít projít nebo se pokusit ještě urvat pár minut spánku. Po snídani jsme vyrazili na start, který byl přímo u lanovky = přímo u sjezdovky. Skvělý. Venku 30 stupňů a zná někdo lepší způsob jak zahájit závod než výběhem sjezdovky? O něco víc mě znervózňoval fakt, že ještě nikdo nebyl v cíli. Kromě pár závodníků, kteří se hnali potokem kolem zázemí jsme nikoho na trati neviděli. Ani na startu nebylo zrovna hodně závodníků. Být v poslední vlně dne není zrovna dobrá volba, alespoň už víme, proč nám dvakrát posunuli start. Jestliže liberecký sprint běželo několik tisíc lidí a tu je nás jenom něco málo přes 500 značí to jediné – nebude to žádná sranda.
A že to není žádná sranda potvrzuje i reverz, který musíte na místě podepsat.
Ten nejhezčí odstavec jsem Vám rovnou vyscreenovala (a vážně stojí za přečtení):
Čas na fotky ze startu!
Poslední foto před startem a jde se na to!
// Tímto patří velký dík www.botyobleceni.cz za vyřízení objednávky pár dnů před startem, skvělé tričko a ještě lepší boty – protože mi poprvé v botách nečvachtalo, nenacucaly se vodou a díky lankům jsem nemusela řešit ani tkaničky. Zkrátka paráda!)
Čas ukazuje asi 10:52. Všichni závodníci už jsou na trati a naše poslední vlna se přesouvá do startovního koridoru. Ani zdaleka nás není 250. Na sprintu bych za to možná byla ráda, tohle bylo ale něco jiného. Běžet ve větší skupině je zkrátka lepší než na trati nepotkat žádného jiného závodníka. Snad to ale nebude tenhle případ. Čas startu se nemilosrdně blíží až se začne odpočítávat posledních 60 vteřin. Chvíli na to padá výstřel a my se skrz dým řítíme nahoru. A tím začalo nejdelších 5 hodin mého života – aniž bych o tom věděla.
Přes veškerou snahu a úsilí dřív nebo později všichni z naší skupiny přešli do chůze. Naštěstí jdou úplně všichni a tak si hned na začátku nemusíme připadat blbě. Je to zkrátka moc dlouhý, moc vysoký a moc prudký. Konečně se dostáváme k první překážce tzv. O-U-T (over – under – through). Konečně přecházíme do běhu a probíháme řadou pneumatik. Zdánlivě jednoduchý úkol dokud do ní špatně nešlápnete. Běžíme dál jakousi stezkou, která pořád pomalu stoupá a stoupá až najednou skončí… a vpravo visí fábor směrem do lesa. Aha. Okay. Po nekonečném výšlapu a téměř 3 km dobíháme konečně na otevřenou pláň a před námi se objeví první stěna. Třetí překážku zvládáme bez problému a běžíme dál ke čtvrté – na první pohled naprosto triviální překážce, kterou jsem ale letos v Praze nezvládla – to vždycky trochu sebevědomí ubere. Nicméně zvládáme i čtvrtou překážku – všichni !! – a předbíháme tak skupinku, která si dává do těla první várku 30ti angličáků.
Po občerstvovačce přišla další stěna. Tentokrát zešikmená. Nebylo ani tak složité na ni vylézt jako slézt dolů. To mi přijde kolikrát horší než celá překážka. Chvilku se držím nahoře a přemýšlím co je lepší – spálená záda nebo břicho? Spouštím se dolů a nakonec to zas tak hrozný není. Zase nás ženou kamsi do lesa, tentokrát z kopce stezkou a tak si užíváme ten komfort běžet bez většího rizika zranění kotníku. Bohužel to netrvá zrovna dvakrát dlouho a tak nás čeká další dost nepříjemný kopec, po kterém přichází opět cesta dolů ledovým horským potokem. Studená voda není tak hrozná v porovnání s kameny, které se schovávají pod ní a tak nám každému minimálně 7x uklouzne noha.
Po několika kilometrech se dostáváme zase na sjezdovku. TO SNAD NE.
Bereme do rukou kýbl s čímsi uvnitř a absolvujeme s ním v náručí malý okruh, jak jinak než z kopce a do kopce. To co ale přichází potom je naprosto nejhorší část celého závodu. Není to žádná překážka, žádné plavání ve studeném rybníce jako v Liberci, ani angličáci. Je to kilometr sjezdovkou nahoru. KILOMETR. Nejdelší kilometr v mým životě, asi stokrát horší než poslední 3 km půlmaratonu, možná bych ho v tu chvíli na místě vyměnila za celý půlmaraton. Memory station v půlce byl jen chabý způsob jak výšlap zpříjemnit, alespoň jste si ale celou druhou půlku mohli neustále dokola opakovat 4BHJHXBK.
A zatímco jsme šlapali ten nekonečný kopec nahoru a nad hlavou nám jezdila lanovka s turistama, s každým krokem výš se stupňoval i počet nadávek, které padaly. Kdyby se někdo zeptal, kdy v závodě jsem měla největší krizi, bylo to pravděpodobně tady. Než jsme došli nahoru, garminy odpípaly osmý kilometr. To bude ještě dlouhý závod.
Jako balzám na duši působila občerstvovací stanice na kopci a o to víc, že u ní byli ČEŠI. Posílám pozdravy do Chomutova (a děkuju za kelímek vody navíc!). Po občerstvovačce byl na řadě Monkey bar. Neúspěšně. A nebylo to snad ani proto, že bych neměla natrénováno, jako proto, že tyče byly tak široké, že jsem je svou mini dlaní ani pořádně nemohla chytnout a tak daleko od sebe, že bych musela být doslova opice, abych měla tak dlouhé rozpažení. A tak přišlo na řadu prvních 30 angličáků. Až po osmi kilometrech? To jde.
Následovala další stěna načež jsme od ní vyběhli tak odhodlaně až jsme si spletli cestu.. 
Po asi kilometru běhu lesem jsme doběhli k oštěpům. Další zdánlivě jednoduchá disciplína, kdo ale někdy hod tímhle oštěpem zkoušel, určitě ví, že to je v podstatě velký klacek s hrotem na konci. Ať míříte jak míříte, ve výsledku letí vždycky trochu někam jinam. A tak jsme svůj počet angličáků navýšili na 60.
Konečně přišel jakýsi seběh dolů a překážka na kterou jsem se těšila. Kdo už viděl tohle video, tak si možná pamatuje, že jsme ji trénovali a konečně taky přišel závod, ve kterém bylo na čase to uplatnit. A ačkoli to bylo asi 3x delší než na našem hřišti, zvládla jsem to! (Sice dost pomalu, ale zvládla. Radši jako šnek, než dělat angličáky, ty je fajn si šetřit na příště). Následoval další seběh dolů, slaňování a nekonečně dlouhý běh potokem.
To, co přišlo potom už neuvidíte na videu, což ale neznamená, že by nebylo o co stát. Naopak, s každým kilometrem navíc by byly záběry asi ještě lepší (obzvlášť se zvukem, pokud bychom ho nemuseli vypípat..).
Následoval prolez doslova rourou, kterou protékal potok. Je to asi stejně úzké jako vjezd u toho trychtýřového tobogánu v aquaparku, jen tam máte jako bonus tmu, kameny a trošku smradu. Pokud jste do teď nevěděli, že existují překážky, za které angličákovat nemůžete, ale zkrátka je musíte udělat, tohle je jedna z nich. Přelézání sítě byl trošku větší oříšek, obzvlášť, když na ní 90kg chlap naskočí s představou, že je orangutan a rozhoupe vám ji zrovna, když jste někde uprostřed.
Největší očekávání bylo u překážky č.15 – šplhání. Z vodního bahenní příkopu jsem naskočila na lano a plná odhodlání se pustila do šplhu. Kdo viděl vysmáté fotky z tréninku tak tentokrát na smích nedošlo ani trochu. S mokrým a ztuhlým lanem se nedalo hnout, natož na něm udělat pořádnou smyčku. Když jsem se o ni někde v půlce pokoušela už asi potřetí, sklouzly mi ruce a jako placka spadla na záda do příkopu. Bahenní koupel zdarma. A 30 angličáků navrch. #90
Po šplhu nám hodinky hlásily 12 km. Na dotaz směrem k dobrovolníkům, kolik chybí do cíle přichází odpověď 4km. Hmm. Běžíme dál a těsně před skokem do koryta potoka a následujících několika kilometrech v něm potkávám na cestě malinké hádě. Krása. Když potkám hada v Tatrách, co potkám v lese v Austrálii?!! Nebudu lhát, že ten potok byl studenej. A nebudu lhát, že to bylo osvěžující, dokud nám v něm doslova nezačaly tuhnout kotníky a nohy. Nevím, kolik měl stupňů, víc než 7 to rozhodně nebylo. Ale i tak mě na 14.km nenapadlo nic lepšího než se z něj pořádně několikrát napít, což byla asi nejlepší občerstvovací stanice celého závodu – což je jednoznačný příznak zoufalosti a potřeby vody, jelikož normálně bych se z potoka asi nenapila. A víte co? Ta voda byla fakt dobrá. A nedivila bych se, kdyby ta „Krynická minerální voda“, co nám prodali v restauraci byla právě z tohohle potoka. Chutnala totiž stejně … (a kdo mě slyšel po závodě mluvit, ví, že to nebyl nejlepší nápad).
Když jsme na 15.km probíhali kousek kolem startu/cíle, svitla ve mně naděje, že už snad bude konec. Hahaha, ne. Trasa nás hnala pořád dál a dál od cíle, jak jinak než potokem a na 15.km jsem si dala svou pátou sérii angličáků po nezdaru na horolezcké stěně. Tentokrát jsme angličákovali všichni a já se „pyšnila“ číslem 150. Poslední naděje ve mně umřela v momentě, kdy nás i potom trasa vedla na druhou stranu než byl cíl a ještě k tomu do kopce. A tady se najednou zjevil „memory recall“, aneb čas na sdělení kódu po téměř více než dvou hodinách. Z hlavy lovím tu svojí nádheru 4BHJHXBK a všichni 3 pokračujeme k řadě kůlů, kde si s Majdou vychutnáváme další (ale poslední!!!) sérii angličáků. Naštěstí následující dvě překážky byly snadné – plazení pod ostatným drátem a otáčení pneumatik. Hodinky hlásí 16 km a slečna u překážky nás povzbuzuje, že už to jsou jen dva kilometry. „Jenom“.
Tak jako tak nás čekal poslední kopec nahoru a poslední seběh dolů. Cestu nám ale zkřížila cargo net, na jejímž vrcholu jsem dostala křeč do lýtka – díky bohu, že až pár stovek metrů před cílem. A tak jsem tam chvíli stála na vrcholku jako na rozhledně a držela se rukama zuby nehty a čekala až to přejde – protože si představte ten moment, kdy letíte z těch 5 metrů dolů zatímco máte nohy zaháknuté v síti. #tochceš
Hudba z cíle se blížila a my konečně doběhli zpátky na sjezdovku. Kdo se těšil (jako já) na závěrečný seběh z kopce a skok přes plameny do cíle, tak se zmýlil. Pár metrů před cílem jsme si totiž na záda nahodily ještě sandbagy a šlapali zpátky do kopce s pytlem písku na ramenou a zase kolem tyče dolů. Děkujem. Kdo podobný závod někdy běžel, asi to taky zná. Dají vám pocit, že už jste v cíli… a pak haha, ne, vem si tady 30kg a dej si zpátky ten kopec nahoru.
KONEČNĚ přišel ten moment, kdy jsme doběhli do cíle.
Po 18,3 km běhu, 180 angličácích, 28 překážkách, převýšení 1091 metrů a 5 hodinách a 5 minutách jsme stáli v cíli.
A tam nám řekli…
…. že už nemají medaile.
…. zkrátka se jim tam ten den dohlásilo tolik závodníků, že na poslední vlnu nezbyly medaile.
A v tu chvíli Vás napadne: „Tak já tu běžím ve 30 stupních 18km horama jak idiot, jedu sem 700 km z Prahy, zaplatím si už někdy v květnu nesmyslně drahý startovný a vy mi po 5 hodinách řeknete, že mi pošlete medaili poštou?! Díky.. „
A tak tímto děkuju dvojici slovenských závodníků, kteří nám půjčili medaile alespoň na fotku a dokonce se nabídl, že mi ji dá, protože letos už má vlastně 3 … obecně asi nenajdete závod, kde byste zažili takovou solidaritu, pomoc, ochotu a respekt závodníků mezi sebou navzájem.
Kdo chce vidět víc fotek, tak může mrknout ještě na instagram.
A kdo to dočetl až sem (děkuju! ), může se podívat na video, kde to všechno uvidíte ještě líp 
Komu se video líbilo, můžete kouknout na kanál nebo dát odběr – už v pátek bude další nové video
Mějte se krásně, užívejte prázdniny a vidíme se na Spartan Sprintu v Litovli!
