Litovel. Jeden z mých nejoblíbenějších Spartanů. . .
…a já přesto ani tak neměla ještě 3 dny před závodem odvoz, nevěděla jsem v kolik pojedu natož s kým, vlastně jsem ani pořádně nevěděla jakou běžím vlnu. Neustále jsem řešila problémy s kolenem a otázku jestli vůbec běžet, že jakákoliv organizace a příprava na závod šla ta tam. Po víkendu v Koutech, kdy jsem měla v nohách za víkend nějakých 24 km, asi 2500 metrů převýšení a na nohách asi 15 modřin, mě litovelský sprint nechával naprosto chladnou. Minulý rok jsem na trati strávila jen něco kolem hodiny a půl a proto nebylo důležitý nad ničím dvakrát přemýšlet – žádná výživa, gely ani camelbag, komplikovaný tejpy nebo dumání nad oblečením. Závod týhle náročnosti a vzdálenosti prostě musíte odběhnout z fleku i kdybyste běželi bez bot i oblečení.
S tím klidem jsem to nicméně trochu přehnala. Ráno jsem se sotva nasnídala, na D1 do sebe vylila třičtvrtě litru čaje, u Mekáče k tomu přidala jedno velký kafe a toast a za hodinu a půl už jsme přijížděli do Litovle, asi necelou hodinu před startem naší vlny. Jenže se ukázalo, že příjezd nebyl zrovna dobře značený a my značnou část času bojovali s příjezdem k trati. Když jsme půl hodiny před startem zaparkovali s tím, že si vyzvedneme čísla, předáme reverzy, vrátíme se převléct a půjdem na start, zablokoval náš plán kromě davu lidí u mostu moderátor, který potřeboval volný most pro dvě vlny dětí a my najednou bojovali o každou minutu. Rozhodli jsme se převlíknout rovnou a počkat u mostu, při nejhorším na druhou stranu přeplavat, což je stejně jedno, když Vás do vody naženou hned za startem. Startovný čísla jsme si tak vyzvedávali 8 minut před startem, akorát jsme zahodili věci do úschovny a běželi na start.
Mělo to jednu výhodu.
Nestihla jsem být nervózní, ani o závodě nijak přemýšlet.
A pak padnul výstřel a my vyběhli do mlhy hustého dýmu za startovní čarou.
Loňské seníky vystřídali pneumatiky, ale co se týče vody, tam nebylo žádné překvapení. Dostanete pár nechtěných loktů a kopanců při tom jak se všichni snaží co nejrychleji skočit do řeky a zase vylézt a 2 metry nad Vámi stojej na mostě všichni ostatní, co se na Vás dívaj jak opičky ve výběhu a natáčej to kamsi na sociální sítě. Pak přelezete pár stěn (O-U-T a dvě další stěny? tři stěny za sebou? proč ???) a vydáte se dál od areálu, hudba pomalu utichne a startovní vlna se začne trhat. Kdybych měla nějak definovat letošní Litovel bylo by to asi „nějak moc běhání a poněkud málo překážek“. Prvních 5 kilometrů jsem měla pocit, že v podstatě jenom běžíme. Žádný kopec (což teda ani nikdo nečekal), minimum vody a vcelku rychlé a snadné překážky. První radost přišla za kladinou, kdy jsem si po Koutech spravila náladu a pokračovala dál bez burpees, což roztrhlo na dvě půlky naší už tak odtrženou skupinku závodníků. Fakt, že jsem běžela sama mi tentokrát ani nijak nevadil – nemusíte na nikoho čekat, neplýtváte energií na komunikaci a tyhle krátký závody zkrátka můžete běžet o něco víc naplno, takže to zvládnete tu hodinu i bez parťáka.
První třicítka přišla na ručkovacím áčku, kde jsem si asi minutu utírala ruce do čehokoliv podél trati, aby mi to neklouzalo, abych spadla asi po 3 vteřinách a zbytek času strávila v burpees zóně. Dalších 30 přišlo na oštěpu a mně bylo jasný, že ani tentokrát to nebude za minimum burpees, protože v cíli na mě čekal ještě neúprosný multirig.
No a pak přišla další stěna (eh?), plavání, brodění a sandbagy, takže pro tentokrát zase všechny překážky s řekou u sebe. Mně to ale vůbec nevadilo, protože voda je podle mě to, co dělá tenhle závod specifickým, sandbagy byly tentokrát taky nějak podezřele lehký (a nebo to bylo možná tím, že jsme neměli v nohách 13 kilometrů, ale jen čtyři?) a organizátoři vynechali i memory test, takže se nekonaly ani žádný burpees ve vodě.
Po pytlích už jsme v podstatě běželi zpátky k cílovému areálu, kde jako první přišel Hercules Hoist a šikmá stěna, takže dvě z těch lehčích a oblíbených překážek a pak přišlo dalších milých 30 angličáků na multirigu, odkud jsme pokračovali pod ostnatý drát, který se letos organizátorům vážně povedl (a kde se jako vždy projevila negativa pozdních vln, takže nebylo moc místa kudy lézt a tak jste se museli zařadit do řady a zkrátka počkat), potom přišla další a tentokrát nejvyšší (už asi čtvrtá?!) stěna, u které se mi nepovedl zrovna šetrný doskok a koleno se ozvalo v podstatě hned. Že jsem spadla z lana byla už jen třešnička na závěr a tak jsem pod dunk wall lezla s ostudným skóre 120 angličáků a po pár vteřínách vbíhala do cíle v čase 1:11:44.
To už je konec?
A kde byly kůly?
Cargo net mezi stromama ?
Memory test?
…
No nic. Popadla jsem banán a vypila asi 3 ionťáky (protože vzpomínáte, že jsem kromě čaje a kafe nic nepila?), vzala si banán (a dostala rovnou 4, protože jsem vypadala asi hodně hladově) a šla vyzvednou závodní tričko, kde jsem se snažila něžně pánovi vysvětlit, že bych si ten žlutý náramek chtěla nechat, že si vážně druhý tričko nevezmu, protože jich už mám doma asi 150, ale že bych ho zkrátka chtěla nechat na tý ruce na památku, protože to tak prostě dělám vždycky. A protože to tak dělám vždycky a nikdy nebyl problém, tak tentokrát to problém prostě být musel – a než jsem stihla cokoliv říct, náramek mi rozstřihl a podal, že prej ať si ho teda nechám. Rozstřižený náramky totiž hodně unosíte, žejo :)))
Když pak pominu fakt, že jsem dostala tričko s logem závodu super, ačkoliv to byl sprint, náladu mi zvedly výsledky v cíli, když jsem zjistila, že jsem doběhla v první 100 !! A ačkoli jsem se propadla po dalších vlnách na 118. místo v kategorii a 155. místo v ženách celkově, je to pro mě z celkově dokončených 1607 žen asi zatím nejlepší výsledek.
Obrovským bonusem na konec už jen bylo, že jsem se konečně potkala s Karol a spoustu dalšíma lidma, který většinou potkávám jen na závodech a je to vždycky strašně fajn, všichni vyprávěj o závodech a trénincích a tak nějak si všichni notujem, protože jsme prostě jedna krev a baví nás všechny to stejný. A stejně fajn jsou všichni ti, které neznáte a přejou Vám štěstí, pomáhaj na překážkách, povzbuzujou u trati a jsou z 99% hrozně milí, a tak nějak obecně to slovo závod najdete spíš jen v názvu, protože rivalita je to poslední, co tady panuje.
Já tak tímhle závodem přidala do sbírky sedmou sparťanskou medaili a pro letošní sezonu asi i poslední. Přes všechny ty růžově vypadající výsledky, dobrý čas a vlastně i užitý závod, se na následujících 20 hodin stal mojím nejlepším kámošem pytlík hrášku z mrazáku a prášky na bolest, když jsem do 2 do rána hypnotizovala strop pokoje, nemohla spát a měla chuť si tu nohu samou bolestí prostřelit.
Protože jsem byla hloupá.
Uvědomila jsem si, že běžet tenhle závod a možná jakýkoliv jiný se zraněním nebylo vůbec chytrý rozhodnutí, protože myslet si, že to zkrátka všechno půjde jako po másle, Vy si v cíli pověsíte na krk medaili, uděláte pár fotek na památek s kámošema, přijedete domů a druhý den půjdete zas na trénink, je zkrátka naivní. A tak jsem dostala asi ten poslední impuls, abych si uvědomila, že závody jsou každý rok, některé i několikrát a vůbec nic se nestane, když na ně zkrátka jednou, dvakrát a i kdyby desetkrát nepůjdete. Protože zdraví máme jenom jedno a to je dražší než jakákoliv medaile doma nad postelí.
Mějte se krásně a v Liberci budu držet všem palce.
