a jiné předletní zážitky v červnových Jeseníkách.
Svědění nohou a neschopnost sedět na zadku je známkou nepřizpůsobivosti. Pokud také patříte mezi lidi, kteří nevydrží nikde dlouho sedět a ještě máte sedavé zaměstnání, tak vás velmi lituji. A sebe také. Pracuji teď pro tátu a pomáhám mu na počítači. Možná se mi budete smát, ale tento článek píši v kleče u stolu (i přesto, že jsem před chvílí přiběhl z lesa). Nechci patřit do generace placatých zadků. Flat-butt generation.
Každá práce má někdy konec, na každého občas vykoukne zpoza rohu volný čas. Záleží jen na vás, co s ním uděláte. Poslechněte si o jednom sobotním odpoledni, večeru a noci na horách. O krátké túře, ale plné intenzivních zážitků.
Příběh
Sobota, smažím kuřecí prsa, ať se z bráškou a sestřičkou najíme a já můžu beztrestně zmizet. Ve dvanáct vyjdu lehkým krokem z domu, s lehkým batohem na zádech a slamákem na hlavě. Slunce září, ale je docela chladno. Proletím modravé Zlaté Hory na jejich okraj a zamávám vztyčeným palcem na auta, která směřují tam, kam já chci jít. Za chvíli jsem v Heřmanovicích a kolem jede autobus do Karlovy Studánky. Obětuju asi třicet korun a za chvíli už mé nohy klušou údolím Bílé Opavy k hřebenům.
Nemylte se, neběžel jsem, ale šel jsem hodně rychle. Bílá Opava tvoří nádherné údolí, ale přijďte sem na podzim, v drsné zimě anebo brzo ráno. Prostě kdykoli, kdy se nebudete muset o vodopády dělit se školními výlety a davy turistů. Kdy se budete moct dle chuti koupat nazí v tůních (kdo to zvládne v zimě, má můj nehynoucí obdiv) anebo jen tak jít a neuhýbat ze svého směru.
Pot ze mě jen lije, „běh“ do schodů s batohem mám za sebou. Teď už se ponořím do lesů a budu opravdu sám. Z asfaltky skouznu do lesů a propadám se do Divokého dolu. Mířím na obrovitá skaliska, která se tyčí nad touto krásnou jesenickou dolinou a údolím Divoké Desné. Ze značené cesty jsem sešel v půli dolu a traverzuji strmý bezcestný svah, pokrytý sutí, suchými i zelenozelenými stromy, skalami a koryty potůčků strmějších než okap. Za chvíli se dostávám na snad kamzičí pěšinu, kterou znám z předchozích návštěv a pohorky mě věrně dovedou až na vrcholy skal.
V letadle jsme ještě nikdy nebyl, ale zato znám skály na Divokáčem. Zelená hloubka, lesy pode mnou. Sluneční záře, obrovská expozice. Máchám nohama nad hlubinou, hryžu jablko a zpocené vlasy usychají. Je skoro pět hodin večer, vstanu a vydám se po další skryté pěšině nad Česnekový důl. Husté větve smrkového mlází chtějí trhat můj slamák.
Nad Česnečkem je mokro, prameniště a vrchoviště. Nohy se boří do zelených mechů a žbluňká to. Sejdu z pěšiny a jdu naslepo lesem. Zelená tráva, nádherný podrost. Přejdu přes tři větší potoky a překročím mnoho stružek. Laň odskočí do lesa. Na osluněné loučce pojídám borůvkové květy – v každém z nich je nektar a chutná jako kapka medu. Z lesů vystoupím nedaleko Švýcárny, u ní – nejstarší chaty v Jeseníkách, u které se od dávna páslo – večeřím. Tvrdší chleba, sýr a sibiřský česnek, který roste na podmáčené loučce nad chatou a dal jméno i Česnekovému dolu. Sedím tady nekonečně dlouho a oči klouzají po krajině. Jsem v centrální části Jeseníků a kde budu spát záleží jen na mě. Můžu dojít na Žárový vrch, Vřesovou studánku a za hluboké tmy bych došel i na Krakena. Přemýšlím a nechávám své nohy stáhnout mě, kam sami chtějí. Jdu na Malý děd a chci sejít do údolí Střední Opavy.
Večer na Malém dědu, ploché temeno hory, kleče a jemné horské trávy. Metličky, smilky. Vítr a slunce, které se houpe jen nepatrně nad obzorem. Večerní mír. Obloha dalece modrá. Překonán pokojem, klidem a nádherou si ustelu nedaleko vrcholu hory, skryt na loučce v kosodřevině. Pro vodu seběhnu k nedalekému prameništi. Ležím mezi klečemi a obzor zlátne, nápory větru, který křičí léto, léto!, mě nutí zakrývat plamen vařiče rukou. Těstoviny, voda, sůl, nic víc. Nic víc není třeba. Nezalesácky pár slov do telefonu s člověkem, který na mě myslí. Radost.
Čekám, až se ze tmy vyloupne Mléčná dráha, ale je sotva oranžový obzor a já už spím.Pamatuji si jen první dvě hvězdy.
Spaní pod širákem, plné probouzení a zase poklidného usínání. Vítr točí větvemi klečí. Oranžový obzor na opačné světové straně. Musím zaklonit hlavu. Vyběhnout ze spacáku na záchod a pak zase spát. Ranní slunce vás vzbudí v šest ráno a už visí vysoko na obloze.
Dojím jen pár vrtulovitých těstovin ze včerejška, sbalím batoh a oklepu rosu z pláštěnky, která jej zakrývala. Slunce září a přes noc spadla tak tuna rosy. Její kapky se všude třpytí. Uklidím bivak, vlhký žďárák, spacák i karimatka zmizí v batohu a že jsme tu spal za chvíli nikdo nepozná. Zůstaly po mě jen lehce slehlé trsy metličky.
Dlouhými kroky seskáču tři kilometry z kopce, které mě dělí od Videlského kříže. Nevím, na kterou stranu stopovat, vyjde to tak nastejno. Mladý klučina, kterému v autě hraje Enya, mě vyloží v Karlově Studánce, ale vzal by mě klidně do Olomouce. Projdu městečkem a jede mi ranní autobus do Zlatých Hor, o kterém jsem vůbec netušil. Snídani si dám až doma.
Kolik zážitků můžete mít za tak krátkou dobu? Nezáleží na délce, ale na intenzitě vnímání.
Krátký doslov
Nakonec jsme u psaní nevydržel klečet a sedl si. Jestli mi můžete něčím vykompenzovat mé otlačené pozadí, tak nechoďte do Divokého dolu. Je to přeci jen národní přírodní rezervace a pokud máte v Jeseníkách dost míst, která neznáte, nehrňte se hned na chráněná místa. Kamzíci to jistě ocení. A pokud se tam vydáte, tak vím, že nezničíte ani květinu. Horší než každý tichý poutník jsou davy na asfaltových cestách, chaty a nebo dokonce větrné a přečerpávací elektrárny ve stejně krásných a cenných místech, jako je Divoký důl. I na Malém dědu po mě zůstala jen nepatrně slehlá tráva (jako po srnci), ale na Švýcárnu vede asfaltka.
Já před začátkem túry. Očekávání a nedočkavost ve mně.
Mé boty a mé jabko si užívají slunce nad Divokáčem.
Ložnice nejkrásněji vymalovaná, voňavá a opravdu velká.
Orlík, před ním se tyčí dvouvrchol Jeleních louček a Černého vrchu.
Medvědí vrch a jeho lesnaté království.
