 |
| www.kosmas.cz |
Protože nemůžu běhat, tak aspoň čtu. A protože už jsem přečetl všechny knihy o běhání, co jsem doma měl (a není jich tak málo), šel jsem si pořídit nějakou další. Nakonec jsem ale narazil na knihu úplně jinou. Příběhy Staré dámy – Sto ročníků Tour de France. Jsou v ní krásné fotky, hlavně ty z „dřevních dob“ a je napsaná fakt čtivě. A to tak, že vážně uvažuju, zda někde nesplašit silničku (nepotřebuju karbonový ultralight, ale plečka by to být taky nemusela;-) a nezačít zařazovat do tréninku víc kolo. S odoperovaným kolenem to tuhle sezónu už na nějaké velké laufy nevypadá, ale 45 kiláků na kole zvládá noha s přehledem. Možná že nakonec fakt někdy zkusím i ten triatlon. Teda, pokud mě někdo naučí plavat kraula 😉
Takhle jsem uvedl asi před dvěma týdny koupi knihy. Teď jsem knihu konečně dočetl a tímpádem je zase čas na nějakou krátkou „recenzi“. Tentokrát to nebude úplně veselá recenze, stejně jako nebylo úplně veselé ani čtení.
Píše se rok 1903. Osmdesát šest let po první spanilé jízdě Karla Friedricha von Drais, který svým běhacím strojem defacto odstartoval příběh cyklistiky, a 34 let po prvním cyklistickém závodě, kterým bylo klání Paris-Rouen (123 km, vítězný čas 10 hodin 40 minut). V 15:16 vyráží od kavárny Reveil Matin v Paříži 60 odvážlivců na první Tour de France. Čeká na ně 6 etap v celkové délce 2428 kilometrů. Tour objíždí skutečně celou Francii, cíle etap jsou v Lyonu, Marseille, Toulouse, Bordeaux, Nantes a celý závod vrcholí opět v Paříži. O náročnosti celého závodu svědčí už fakt, že první etapu dokončuje pouze 37 cyklistů, čas vítěze je téměř 18 hodin. Nutno říct, že to je zatraceně slušné, protože to znamená průměrnou rychlost téměř 26 km/h – což je při stavu tehdejších cest srovnatelné se zázrakem. Přidejte drsná pravidla závodu – žádná pomoc od kohokoliv cizího. Závodníci s sebou tedy vláčí těžké brašny s nářadím a vším, co by mohli k opravě potřebovat. Přidejte prémii pro vítěze – 3000 franků. A fakt, že mezi jednotlivými kontrolami závodníky nikdo nehlídal (jak taky, když vzniklé rozestupy mezi nimi byly i několikahodinové). Dostanete podmínky, které jsou přímo živnou půdou pro různé podvody. Takže již v první Tour de France jsou někteří diskvalifikovaní za tažení vozem, přijetí pomoci (nejčastěji jídla a pití) od diváků. Přidejte diváky házející kameny po soupeřích jejich favorita…
…a – bohužel – máte Tour de France v kostce od počátků až do současnosti. Tedy až na ty diváky, ti už aspoň nehází kameny a jenom blokují cyklistům do posledního zlomku sekundy cestu.
Takže tu máme závod pro ty nejdrsnější muže, kdy v cíli čeká sláva, peníze a nesmrtelnost. A nevyřčené heslo té doby: není důležité zúčastnit se, ale vyhrát. To ostatně také do značné míry platí na Tour dodnes. Vítězství na Tour je od počátku takovým lákadlem, že sev druhém ročníku již od první etapy objevují nejrůznější podvody – cestování vlakem během etapy, tažení vozem pomocí drátu s korkovou zátkou drženou mezi zuby, fanoušci, kteří po průjezdu své hvězdy uzavřou silnici a málem zabijí další závodníky – běsnící fanoušky je třeba během závodu dvakrát rozehnat varovným výstřelem z revolveru. Po dojezdu jsou pak diskvalifikování první čtyři muži v celkovém pořadía ještě dalších devět závodníků. Při třetím ročníku Tour je pro změnu hned v první etapě na silnici rozházeno přes 100 kilogramů hřebíků…
Postupem času se Tour mění. Etapy se zkracují, přibývají volné dny, přibývají hory, ze začátku stejně šíleným způsobem, jakým byl vymyšlen celý závod – a také jsou stejně zabijácké, mění se pravidla. A když už jsou výdrž, síla a rychlost nezbytné k dokončení závodu moc velké, přichází kolem roku 1960 další pomoc – narozdíl od jakékoliv pomoci v počátcích Tour ovšem povolená. Doping. Přiznávají ho největší hvězdy té doby – Fausto Coppi, Charly Gaul a další. Jacques Anquetil na otázku, zda bere doping, odpovídá: „Nemůžete jezdit Tour na vodu.“ Začíná se s amfetaminem, jehož prodej je sice zakázaný, ale k pelotonu už v té době neodmyslitelně patří a pravidla ho nezakazují. Dopují dobře tři čtvrtiny pelotonu. Netrvá to dlouho a objevují se první úmrtí v souvislosti s dopingem. Boj s dopingem začíná pro Tour až příliš pozdě – v roce 1966 – a příliš jemně. Začíná dlouhou debatou, co je ještě léčivo, co už doping. Cyklisté si na doping tak zvykli, že jeho zákaz považují za zásah do osobní svobody. Stejný názor sdílí i řada týmových šéfů. Ani v tomhle se současná Tour nezměnila…
Teď trochu ryzí hořkosladkosti. Kniha vyšla během léta 2013, v době, kdy se konal stý ročník Tour de France, je v ní tedy popsána i celá historie týkající se vzestupu, pádu, dalšího vzestupu a konečného pádu Lance Armstronga. Tady si dovolím si i zcela osobní názor (který mám v plánu časem rozepsat, protože mi otázka dopingu leží v žaludku už delší dobu). Ano, Lance Armstrong dopoval a odmítal to přiznat. Jedním z argumentů bylo, že přece nepokořil největšího soupeře – rakovinu – jen proto, aby si ničil zdraví dopingem. Teď už víme, že Tour byla silnější, než zdravý rozum. Spousta lidí ho kvůli tomu odsoudila, žalovala, v první linii pak společnosti, které do něj investovaly peníze. Pro mnohé se stal zosobněním všeho zla, které doping představuje. Ano, dopoval a lhal o tom. Nakonec se ale přiznal – narozdíl od jiných. Druhá věc je, že celá tahle záležitost tvoří jen jednu stranu mince jeho života. Lance Armstrong překonal rakovinu ve stavu, kdy mu lékaři dávali šanci na přežití nižší než 5 %. Založil nadaci Livestrong, která pomáhá nemocným rakovinou. Svou knihou o překonání rakoviny – a samozřejmě svým příběhem jako takovým – pomohl překonat rakovinu stovkám (možná tisícům?) lidí. A i těm firmám, které ho sponzorovaly, v té době zcela určitě přinášel dost velké zisky. Také rozhodně nebyl sám, kdo dopoval v „moderní“ éře Tour: Hamilton, Zabriskie, Virenque, Beloki, Ullrich, Contador… až smutně dlouhý seznam slavných jmen to je. Ne nadarmo je Tour označována jako největší soutěž farmaceutických firem.
K popisu sladké stránky stačí překvapivě jen pár řádků, ačkoliv právě tahle část je tím podstatným poselstvím, které kniha přináší. Tour de France není jen soutěží podvodníků. Její historií se táhne neuvěřitelná řada příběhů skutečných hvězd, cyklistů, jejichž výkony musí každému připadat jako z jiného světa. Průkopníci, kteří podávali v počátcích cyklistiky výkony, nad kterými zůstává rozum stát i s odstupem stovky let. Sportovci, kteří se s Tour poprali čestně a čestně zvítězili. I když, nakonec, jak vlastně určit, kdy už se nejednalo o čestné vítězství? Některé podvody vyšly najevo až po dlouhé řadě let. V dávných dobách byl doping povolený. V ne tak dávných dobách fanoušci tvrdě kritizovali vítěze, kteří zvítězili – podle nich – ne svou bojovností, ale vypočítavostí (a taktizováním), díky štěstí (a současně díky neštěstí svých největších soupeřů). Morálka se mění – Tour de France zůstává…
Souhrn: Hořkosladká kniha o největším cyklistickém závodě světa. Příběhy slavných jmen, ne všechny záviděníhodné, ne všechny veselé a ne všechny s dobrým koncem – ale všechny silné. Přičtěte obrovské množství historických (i novějších) fotografií a velmi poutavý styl psaní. Mě tahle kniha donutila sejít do sklepa a podívat se, v jakém stavu je silniční kolo, na kterém jsem se proháněl před bezmála dvaceti lety…Takže: kniha se mi moc líbila. Jen popisuje i ne úplně líbivé věci.
