Já chci na hory!
Povzdech platný téměř v každou denní, noční i roční dobu. S výjimkou toho, když člověk dřepí v dešti, vichřici a mlze někde nahoře a teče mu z nosu (nebo mu ta podnosní kapka už přimrzla?) a kouká, jak se dostat bezpečně dolů. Ale takhle letos naštěstí nebylo.
Poslechněte si příběh naší třetí zimní cesty do Nízkých Tater, už druhou zimu po sobě jsme utekli z jejich hřebenů a užívali si těch částí zaslíbené země slovenské, kde bylo počasí slučitelné se životem. A teď – začátkem března – jsme byli odměněni za neodbytnost.
Třetí březen, slunečné dopoledne v Ružomberku. Vysedám z vlaku a hledám Kubu, který přijel v noci a spal na kopci u nádraží. Letos jedeme na Nízké Tatry jen dva. Čekáme u Váhu na autobus do Liptovské Lužné a díváme se na mraky, které zakrývají Tatry. Tady v Liptovské kotlině září podjarní slunce, ale na horách je zase nic moc počasí. Ale předpověď na zítra zní lákavě, tak není co řešit. Počítáme s tím, že se dnes projdeme trochu v mlze.
V Liptovské Lúžné vysedneme na konečné a jdeme mimo značku po žlutých, slehlých lukách. Sníh začíná až v lese. Sněžnice za celý výlet nepoužijeme, sněhu není moc. Zato mačky se budou hodit. Jdeme lesem prudce do kopce a mraky visí nedaleko nad námi. Tatierky v nich mají schovanou hlavu. Stoupání je o dost příjemnější než minulou zimu, kdy jsme se brodili bezedným prašanem a za chvíli jsme nad lesem. Jíme a díváme se po žlutavé a hnědé krajině v údolích a šedých a bílých horách. Mraky se o něco zdvihly a hřebenovka se klikatí kousek pod nimi. Jdeme po ní a před chladným větrem zalézáme do kapucí. Za šera stavíme stan v sedle Zamostskej hole. Nad námi hora Ďurková, choulí se na nevlídném hřebeni.
Večerní rituál – obléct péřovky, postavit stan, nafouknout karimatky, dlouho rozpouštět sníh na večeři a litry čaje. Kuba povídá o Norsku, kde před měsícem strávil 14 nocí na Hardangerviddě a luxusácky jíme tvarůžky s česnekem, ať si nesmrdíme. Usínáme každý den brzo a vstáváme v šest, pod světle modrou oblohou se rodí den jako diamant. Průzračný a vybroušený.
Je pátek, v téhle oblasti liduprázdné ráno. Zase rozpouštíme litry sněhu a celkem se zdržíme převrženým třílitrovým ešusem, ale není asi kam spěchat. Sušíme namrzlé nafukovačky, sluníme se, fotíme okolní zářivé hory. Pak sníme ovesnou kaši a buchty a vyrazíme vstříct slunečnímu dni. První stoupání na Ďurkovou a už jdu jen v tričku. Noční mráz je pryč a i na kost zmrzlé boty se přizpůsobí tvaru nohy a přestanou tlačit. Máme jen jedny sluneční brýle, tak se za nimi střídáme. Opalovací krém jsem chytře nechal doma, ještě mě to bude bolet. Pod Chabencem se potkáváme s parádními lidmi – takových je na zimních horách překvapivě většina. Jdou z Magurky na Štefáničku a během dne jdeme spolu několik různě dlouhých úseků. Cesta ubíhá pod nohama skoro sama, ale není to virtuální realita běhacího pásu. Tělo jen nadšeně letí a zářivý sníh je tvrdý a nebrzdí let nohou. I když – někdy to klouže dost hodně. Chabenec, pozvání na vrcholové cvaknutí z pleskačky, kamzíci, strmé a stinné severní svahy – tmavomodro, jižní svahy – záře slunce. Mohutná Skalka po pravé ruce, slunce v pravé tváři, před nosem Chopok. Směrem k Chopku přibývá lidí – lanovka nahoru vyveze každého, lidi už nejsou tak protřídění jako když musí každý centimetr gravitace překonat vlastní silou a hlavně vůlí. Před Chopkem už umírám žízní a tak nevykonáme náš přechod ve stylu „unsupported“ a půllitr kofoly v nás jen zasyčí. Na Ďumbier jdeme zase s našimi známými, celkem to klouže a jsem rád, že s i můžeme nasadit mačky. Pod dvouramenným vrcholovým křížem oči jen hltají dálku. Skialpinista vytahuje z batohu plechovku vrcholového piva, půlku vypije a druhou půlku nám dá. Plechovku vyhodíme zítra na Čertovici, popíjíme a nebeská pohoda se nám vpíjí do kůže spolu se slunečním zářením.
Na Štefáničce se rozloučíme s novými přáteli (možná někdy, zase náhodou…) a ještě se mažu jejich krémem. U chaty lidi sledují západ slunce a my jdeme houstnoucím šerem s oranžovým obzorem za zády. Už za tmy stavíme stan a hvězd je na nebi víc než je srdce schopné pochopit.
Ráno vystrčí Kuba hlavu ze stanu první a tak uvidí inverzi dřív než já. Ale oba si ji užijeme dosyta. Zase nádherný den. Údolí Hronu je plné oblačnosti, ale nad horami se klene modro. V Liptovské kotlině se drží spíše opar. Nad ním se zdvihají Vysoké Tatry, Roháče už zůstali den chůze na západě. Dnes celkem pospícháme a ani nevaříme, za pár hodin už sejdeme k asfaltové cestě, která se přehupuje přes hřeben Nízkých Tater a skončíme v místě, kde jsme před dvěmi roky poprvé vlezli do nízkotatranské zimní mlhy. Už včera večer jsme přemýšleli, co s načatým dnem na horách. V plánu máme dostat se stopem (autobus jel jediný v 6.50 ráno) z Čertovice a vylézt ještě nějaký pořádný kopec. Asi Baranec v Roháčích – vzhledem k výjimečně nízké lavinovce.
Dopolední sestup do sedla, hřeben je místy pořádně zledovatělý a začíná se snižovat. Často se otáčíme a díváme se na Ďumbier. Včerejšek ještě silně září z očí. A já jsem rudý jako rajče a každá grimasa mě bolí kvůli spálené kůži.
Na Čertovici doplníme vodu a rozdělíme se. Kuba jde dolů po cestě a zkouší stopovat, já stopuju v sedle. Plán je dostat se do Roháčů.
Hustota provozu je minimální, občas přijede auto, ale vysednou z něj lyžaři a zůstanou na Čertovici. Začíná to být beznadějné, když najednou na mávnutí zastaví ojedinělé projíždějící auto. Zjišťuji, že jedou na Štrbské pleso. To zní dost dobře. Manželé jedou na sobotní procházku. Přemluvím je, ať naberou ke mě i Kubu a jedeme s nimi do Vysokých Tater. Kuba navrhuje náš cíl – místo Barance se vyškrábneme na Kriváň. Celou dobu, co jedeme autem, se před námi tyčí kriváňská pyramida a rýsuje se strmý lavinový žlab. Nemůžu z HORY spustit oči.
Štrbské pleso, hustota bilboardů je vyšší než množství stromů (které sice provětrala kalamita, ale stejně..). Lidí a aut mraky, rychle pryč. Jdeme kolem zamrzlého jezera, na kterém se běžkuje. Po magistrále – čím dál z města, tím líp. Z mapy na ceduli u parkoviště víme, kudy na Kriváň.Myslím, že máme oba pochodový amok.
U Jamského plesa se rychle naobědváme – jeden chleba musí stačit. Celkem hladová sobota, ale spěcháme, už začíná odpoledne. Pak bloudíme, protože na ukazateli není cedule a nemáme mapu Vysokých Tater. Lenča nám přes mobil dává instrukce, kudy nahoru a pak už najdeme vyšlapanou cestu. V lese je kupa sněhu, tady by se sněžnice hodily, ale chodník je celkem vyšlapaný. Jdeme limbovým lesem a klečí a před námi se zdvihá hora. Nad lesem začínají výhledy- Celé Nízké Tatry, pro mě nezvyklý pohled na Roháče. V dáli Choč a Fatry. Spěcháme, protože nebe už pokrývají beránky, které říkají, že předpověď na zítra nelže. Má přijít zase špatné počasí, sníh a vichr. Ale má kůže je šťastná, že ji slunce alespoň trochu ušetří.
Potkáváme i tady několik lidí, ale jen málo. Většinou už schází dolů. Kapky potu měří odpolední čas. Když modrá značka odbočuje do žlabu Priehyby, tak necháváme batohy ve sněhu a bereme sebou jen foťák, mačky a bundy. A čokoládu – už umírám hladem. A taky pití jsme dnes moc neměli, jak mi dojde za chvíli. Čekal jsme, že shodím batoh a budu lítat. Že za chvíli budeme na vrcholu, ale ne. Kuba šlape kus přede mnou a mě se spíš točí hlava. Myslím si, že za to může ta trocha jídla, tak se cpu rychle čokoládou. Jdeme po hřbetu přes vrchol Malého Kriváně (jak zjišťuju teď z mapy) a vrcholová pyramida zase vypadá impozantně. Já celkem plápolám, jsem rád, že se můžu opírat o hůlky. Z vrcholu schází tři horolezci. Mají i cepíny a lano a něco mi říká, že ve vrcholové části by se cepín určitě hodil. Při zakopnutí v mačkách by nebylo jak brzdit, takže opatrně…
Ani nevím jak a jsme nahoře. Výhled pro bohy. Vysoké, Západní, Nízké, krásné a impozantní…všude kolem, Tatry. Je půl páté, tak rychle ať za světla dojdeme pro batohy. Po cestě dolů mi dojde, proč jsem při výstupu sotva šel – barva pomerančového džusu a jen pár kapek moči napovídají něco o dehydrataci. U batohů hltavě pijeme oba. Jdeme po modré do žlabu, chceme sejít na Podbanské. Po pár stech metrech ale otáčíme, vichr, stmívání a neprošláplá cesta do kopce mění plán. Vracíme se rychle k Jamskému plesu. V lese nesvítíme, přeci jen platí sezónní úzávěra turistických chodníků. U Jamského plesa je už úplná tma a konečně jíme. Nevíme, kam jít – do Podbanského je ještě kus a nemáme mapu. Nějaký ukazatel říká, že Biely Váh (a v závorce „bus“) je 45 minut. Tak to zkusíme. Jdeme po skoro neprošlapané cestě a dost se boříme. Nad námi je zase nespočet hvězd. Kuba říká, že jich je jak v Norsku. Celá obloha se jemně třpytí. Bořím se celkem do sněhu a nevím, jestli je to na sněžnice nebo aspoň návleky. Ale nechce se mi zastavovat, tak si aspoň zapnu čelovku, ať nejdu jak ponocný. Připadá mi, že hvězdy září pořád stejně. Kuba je asi bystrozraký a mizí ve tmě přede mnou. Za chvíli se ale zase potkáme, protože sešel z cesty. Jdeme tatranským lesem a večer je plný míru. Dojdeme do námi vymyšleného cíle. Žádná zastávka tu není (ale v mapě ji teď vidím), ale je tu malý přístřešek. A teče tu potok, takže nebudeme roztápět sníh. Sejdeme k asfaltce a Kuba objeví jiný, uplně skvělý přístřešek, který nám poskytne útočiště na noc. Míru v srdci i okolo nic nechybí, po cestě projely za celý večer asi dvě auta. Jsme někde v Tatrách a náhoda se o nás nebesky stará.
Vaříme sójové maso v termosce a vyrábíme kaši. Usneme na dřevěné podlaze přístřešku a jediné, co se v noci stane je úplné zamrznutí vody v petce a pootočení noční oblohy nad Zemí. A zakrytí hor mraky.
Ráno zajdu pro vodu do potoka a dívám se na zase šedé hory. Sněží a Tatry celé zmizely v mracích. Dáme si s Kubou na snídani ovesnou kaši a rozloučíme se. Jedeme do školy každý zvlášť a na téhle cestě jsme odkázáni na stopování, tak se radši rozdělíme. Odcházím o něco dříve, Kuba se zatím balí uvnitř chýšovitého přístřešku. Po asi třech kilometrech chůze projede první auto a vezme mě až do Ružomberku. U Váhu zase svítí sluníčko a nad horami se převalují mraky, zdánlivě se nic nezměnilo. Je neděle a čtvrteční ráno mi připadá neskutečně dávno. Zamávám na Tatry a Kubovi. Jen spálený obličej mi připomíná, že se vše opravdu událo.
Nástup na hřebeny, hlavy hor bloudí v mracích
První ráno, radost ze slunce
Nízkotatranské hřebeny, klikatící se dodaleka
Cesta na Chabenec (1955 m n.m.)
Oběd na hřebenech, Kuba
Ďumbier, 2 051 m n.m.
Ostrov Vysokých Tater z hřebene kousek nad Čertovicí
Roháče, v dáli Oravské Beskydy
Kriváň, 2 496 m n. m.
Výhledy z vrcholu, Roháče, Choč i Fatry. Stmívá se a zatahuje.
Nízké Tatry při sestupu z Kriváně
Přístřešek, kde jsme spali poslední noc
A tady najdete článek z naší loňské a první cesty do zimních Nízkých Tater.
http://vetrny.blogspot.com/2010/02/fatra-tatry-rohace-choc.html
http://vetrny.blogspot.com/2009/02/slovensko-v-neobvykle-sezone.html
