Slezský Maraton 2013 – pot, bolest a mnoho nechybělo slzám, aneb někdy prostě musíš
Třetí víkend v srpnu se blíží a to neznamená nic jiného než Slezský maraton, na který se letos chystám poprvé. Vlastně se poprvé chystám na klasický maraton, jelikož všechny mé předešlé horské maratony byly jen Ultramaratony. To jsem celá já, začínám vždy tím nejtěžším.
V pátek ještě narychlo sháním odvoz do Dolní Lomné, kde se koná letošní ročník tohoto závodu. Odvoz seženu, musím se ale dostat do Bašky u Frýdku-Místku, v duchu si říkám:,,To by neměl být problém.“ Večer si sbalím stan, karimatku, spacák a potřebné věci pro závod. Další den v sobotu 17.8.2013 vstávám časně ráno a připravuji si vysoko-sacharidovou snídani ve formě ovesných vloček, poté vyrážím na vlak. Cesta je příjemná, jsem ale stále v polospánku. Dojedu do Bašky, kde na mě už čeká Martin s Lindou a autem vyrážíme směr Dolní Lomná. Cestou se stavujeme pro Honzu a Vojtu. Honza má sice menší zpoždění, to se ale prodlouží, jelikož se vracíme zpět do Bašky pro spacák. Do Dolní Lomné nakonec dorazíme včas, přibližně hodinu před startem, ještě najíst, zbalit do baťůžku dva gely, camilbag s ionťákem a může se vyrazit. A je odstartováno. Všichni vybíhají jako blázni. ,,Určitě to přepálili.“říkám si. Později zjišťuji že opak je pravdou. Špička, nebo elita, každý tomu říká jinak, nasadili rychlé tempo. Čekala jsem sice že to bude rychlé, ale až takhle? No nevadí. Dávám do toho vše, snažím se dobře si rozložit síly. Na dvacátém kilometru se uvidí, kde se závod vyvine.
Po prvních dvaceti kilometrech závodu zjišťuji, že únava po Hostýnské osmě ještě nepominula, do toho mě začíná pobolívat stehení sval, bolest ale nepoleví a přechází do úponu na kolenou a do lýtkového svalu. Bolestem nevěnuji pozornost a běžím dále. Mám za sebou něco přes dvacet kilometru běhu. Začínají mě napadat negativní myšlenky a s nimi přichází I má první krize. V tu chvíli si vzpomenu na slova Scotta Jureka z knihy Jez a běhej. ,,Někdy prostě musíš.“ V duchu si říkám: ,,Pojď, pojď.“A tak jdu přes bolest, musím dále. Potichu si pro sebe zopakuji znovu tato slova:,,Někdy prostě musíš.“A vyrážím dále. V tu chvíli vím, že čím déle budu na trati, tím bude má regenerace po závodě horší. Umístění v tomto závodě je mi po pravdě v tu chvíli jedno. Bojuji sama se sebou. Jedno mé já by chtělo zastavit, druhé běžet a být co nejdříve v cíli. Zastavím zhluboka se nadechnu a vydechnu. Nejraději bych se rozbrečela. Někdy si v krizích říkám, proč já to vlastně dělám.
Na třicátém kilometru jsem na dně. Fyzicky ale hůře jsem na tom psychicky. Nemůžu, chce se mi brečet, bolest pravé nohy je horší a horší, na trati jsem sama, vím že mám velkou časovou ztrátu, jelikož jsem díky svým bolestem hodně zpomalila. Snažím se nemyslet na bolest. Pomáhám si holemi. Abych se nějak rozptýlila, začímám si počítat vlastní kroky. Počítám desetkrát do sta. Bolest najednou polevuje, sice jen trochu, ale už jsem možná rozhýbala namožené svaly. Psychicky na tom začínám být také lépe a doháním ztrátu, kterou jsem získala. Podaří se mi dohnat ostatní závodníky. Vše mě bolí ale vím že musím dál a chci dál běžet protože už chci být už v cíli. Na občerstvovačce se ptám:,,Kolik kilometrů zbývá ještě do cíle.“ Jeden z pořadatelů mi odvětí:,,Ještě přibližně šestnáct, možná i méně.“ Kilometry ubíhají pomalu, ale já to jen tak nevzdám a běžím dále. Příjde mi jako bych uběhla 10 km, ve skutečnosti uběhnu tak 6.
Dobře, smířím se s tím že do cíle zbývá 10 km. Někde v těchto místech předbíhám Martina, na kterého jsem měla ještě před chvíli ztrátu. Za normálních okolností bych na něj počkala, ale jsem tak na dně že si to nemohu dovolit. Jediné co mě v tu chvíli zajímá je cíl. V duchu si říkám už je to kousek, to musíš rozběhnout i do toho mírného kopce. I když opravdu nemůžu mám pravou nohu v křečích, levá začíná bolet také jelikož na ní přenáším větší část váhy.
Myslím že zbývají tak 2 km do cíle, zbývá ještě pět.
Vůbec to neutíká. Doháním Zdeňka Cypru. On mě povzbuzuje ať běžím a já za ním zavolám:,,Běžím běžím ale v bolestech, už nemůžu.“ Ze všech posledních sil se snažím rozběhnout. Myslím už jen na to jak si lehnu v cíli, nezajímá mě už ani čas ani umístění. Chci být už v cíli a co nejdříve. Špatně se mi dýchá, to protože že už začínám propadat panice.
Všech kolem běžících se ptám kde je cíl. Turistů se ptám kde je cíl. . Nějaká paní mi odpoví:,,musíte dolu po sjezdovce, pak nahoru, dolů, a nahoru terénem a poté už jen km do cíle.ˇ“ tato odpověd mě nakopne. Vybíhám a zase zrychluji tempo. Chci být v cíli. Seběh ze sjezdovky bolí, ještě že mám hole. Při vycházení sjezdovky, kdy už opravdu nemůžu, skoro brečím za chůze. Dávám se do řeči se starším pánem a říkám mu co mám za problem. Jsem na hoře. Oddychnu si, ale v zápětí se dozvídám, že cíl je vzdálený přibližně kilometr a každý metr běhu bolí a bolí. Běžím lesem po rovinách, snažím se běžet. Ptám se zase jak daleko je cíl. Zjištuji že cíl je do kopce. Pořád nic, až za chvíli vidím stoupání. Říkám si:,,Tady to už bude.“ Nakonec dobíhám ze všech sil do cíle. Ještě to rozběhnu i do kopce. Tyto závěry jsou jen o hlavě. Co dokáže udělat vidina cíle.
Doběhnu v čase pět hodin a dvacet tři minut, při tom mám co dělat pro to, abych se nerozbrečela, ale už radostí že jsem konečně v cíli po celé té bolesti, co jsem musela prožít. Cítím se už lépe. Bylo to hodně těžké. Určitě jsem podcenila náročnost tratě. Říkala jsem si je to jen pár kilometrů. Nebyl to sice zas tak dlouhý závod, ale byl každopádně byl rychlý a těžký. Na druhou stranu to byl můj první klasický maraton, co jsem běžela. V příštím roce zase plánuji vrátit se na start. Výhodou bude že budu alespoň vědět do čeho jdu.
