Jsem opravdu rád, že se postupně zase dostávám do tempa. A jsem dvojnásobně rád, že jsem se přinutil (pravda, práci mi to dalo) jít běhat na nynější pracovní cestě. Jsme na světzachraňující schůzi kdesi v jižní Francii.
Mám spoustu přátel, kteří jsou směrem k Francouzům xenofobní. Nechápu je. Země, která dala světu fenomény typu Tour de France nebo Sebastian Loeb, jednoduše nemůže mít žádné podstatné rezervy.
Pravda, poněkud mě zaskočilo, že v golfovém hotelu (golf jak známo nehraju) nedaleko středomořského pobřeží za směšných 339EUR/noc plus nějaký ten Taxe de Séjour není pokoj zrovna ve stavu, který bych čekal od třikrát levnějšího hotelu. Ale to nevadí. Nábytek, který byl patrně přivezen ještě za Napoleonských válek je vcelku ok, trošku horší už je smrtelně ledová dlažba bez kousíčku koberce (bačkory si obvykle s sebou nevozím, jako na potvoru bývají zbytečně v hotelích, kde jsou tři centimetry vysoké koberce, zde nikoli). Vzdal jsem boj s armádou mravenců, kteří lezou doslova všude, ani notebook (ani teď když píšu, bestie!) jim není svatý… Trošku hůře se spí, protože se budím tak jednou za hodinu, kdy je třeba mravence vyfrknout z nosu a vyšťourat z uší. Také to vidím pozitivně, člověka to zoceluje a dokonce podvědomě ve spaní posiluji veškeré svěrače co na těle jsou.
Ovšem fakt je, že oproti zachmuřené střední evropě tu je fakt o mnoho lépe. Sice prosinec, zhruba 10 až 14 stupňů, ale člověku to dodá energii. A jak říkám, když se člověk přinutí vyběhnout, je to super. Nesnáším vedro a tohle je pro mě opravdu ideální počasí. Při dnešním běhu jsem se dokonce kochal tak, že běh byl o dost delší než jsem původně plánoval. A to tak, že jsem dobíhal za tmy.
Před během samotným jsem jako obvykle kouknul do zrcadla, abych se ujistil, že vypadám opravdu dobře. Krásné nové trenky pérl izumi, dokonale padnoucí flíska kraft a slušivá čapka najk, dokonce s dírkama na iPoda, kterého jsem dnes s sebou neměl. Co je podstatné, vše v brutálně černé barvě a vzhledem k tomu, že kraft není horní vrstva, tak bez čekokoli reflexního. Dlouho jsem se prohlížel v zrcadle, abych se ujistil, že jsou v dobře padnoucí flísce vidět mé prorýsované svaly, neb už tři neděle chodím do posilovny.
Běželo se mi fakt úžasně, koneckonců fotky jsou myslím dost vypovídající. Bežel jsem na doporučení recepčního (uměl anglicky pozdravit, abych mu nekřivdil) vstříc nejakému château a jak jsem se kochal, ještě si to pořádně protáhl přes přímořské kopečky do opravdové francouzské village. Tam nastala první komplikace. Jednak tu zjevně nejsou zvyklí na běžce a jednak si mě místní zemědělec (asi díky mému přirozenému vzezření kombinovanému s černým oděvem a hlavně najk čapkou snadno zaměnitelnou s kuklou) spetl asi s arabským tipařem. Usuzuji z tónu jeho francouštiny (neumím ani slovo) a hrozivě vztyčených vidlí.
Cestou zpět jsem už definitivně uznal nevýhodu černého oblečení. Začalo se pekelně rychle stmívat a místní řidiči svítí až když je opravdu úplná tma, což bylo až tak poslední dva kilometry. Výsledkem bylo, že jsem dobře třikrát páchal na úzké silničce plné zatáček skok do pichlavého křoví, takže pérl izumi nezůstaly zrovna netknuté. Také nevím, jestli to zapříčinila moje brutálně černá barva oblečení, ale místní velký labrador (udržovaný s nádherně lesklou černou srstí a dokonce i s obojkem se známkou) si mě patrně spletl s labradoří fenou. Byl to pejsek bezpochyby s autoritou, nebylo moc radno mu odporovat a já jsem tak zvyklý na psy velikosti Agi. Nebudu se rozepisovat, snad jen že jsem před chvílí ve sprše drhnul zaschlé psí sperma ze svého chlupatého lýtka vcelku dlouho….
Ale jsem zpět a zítra zas na nějaký château vyrazím!
P.S. Na cestu do Francie jsem úplnou shodou náhod dostal knížku Merde! od Stephena Clarka. Určitě si ji přečtěte, stojí za to!
