Silnější tak jako tak

Achilovky. Zase. Od začátku roku, z ničeho nic, prostě konec běhání. Snažím se to aspoň trochu kompenzovat na trenažérech v posilovně, abych úplně nezbabovkovatěla, ale běh je běh a příroda je příroda, vždyť víte.
Takový výpadek v důsledku nějakých záhadných potíží (Proč? A proč teď?), to je pro sportovce (ano, cítím se být sportovec!) vždycky psychická výzva. Jak se s  tím poprat? Hlavně nepropadat panice!
Beru to jako lekci. Ono vlastně jen tak si pořád někde běhat, to je docela snadné, ne? 🙂 Ale učit se lépe poslouchat tělo, nevěnovat pozornost negativním myšlenkám, mít se ráda, mít ráda i tu úžasnou achilovku, která se mi snaží něco sdělit. To je teprve výzva!
Jasne, mohla bych zoufat a občas to stále dělám, ale to je součástí lekce – se s tím vypořádat. Zaplatila jsem startovné na londýnskou zimní desítku (za týden) a na Brightonsky maratón – neumím si teď představit, že bych to mohla běžet. Celkem to stálo tolik, že jsme místo toho konečně mohli mít šuplíky a botník – a nemít dokumenty v koši na prádlo a nenosit mokré prádlo po bytě v  náručí a nemít boty krabicích. No a? 🙂 Mít doma pořád krabice a krabice a další krabice, není to tak trochu romantika?
Všechno, úplně všechno, totiž přinese vždycky něco dobrého – i když si to uvědomíme třeba až později. Vidět to negativní je hrozně jednoduchý. Ale když se podívám přes to, vidím i spoustu pozitivních věci – hned teď. Můj milý D mě obětavě masíruje nohu, třeba hodinu! A dokonce mi to sám nabízí! Není to fantastický? Taky jsem zjistila jsem, čím je pro mě běh.
Proč vlastně běhám? Je to možnost užít si klidu a energie přírody, vypnout mozek, vyzvat tělo, uvolnit tělo, překonat obavy. A co mě trochu překvapilo, zjistila jsem, že běh mi dodává sebedůvěru. Když vidím, co všechno dokážu zdolat, není důvod se obávat prkotin jako stěhování, práce a tak. Víc si věřím, min se bojím, víc se mám ráda.
OK, takže když nemůžu běhat, co s tím? Vypnutí mozku a údržba těla, to se dá dělat i jinak. Posilování, veslovací trenažér, eliptický trenažér, jóga, aikido, plavání, sauna… Překonávat strachy se učím v řečnickém klubu – jsem zvědavá, jestli někdy přestanu být nervózní, když mám mluvit před hodně lidmi. Chybí mi příroda, ale tu se snažím sosat, kdykoliv jsem venku. A dnes jsem ve fitku během cvičení sledovala záznam Snowdon race – jako bych tam byla 🙂 Co je komplikované, to je sebedůvěra. Je to totiž něco, co je jen na mně, kolik si ji venuju. OK, nemůžu běhat, ale zvládám to dobře, ne? Otevírám si další dveře, překonávám nové překážky. Vlastně jsem fakt dobrá, co všechno zvládám a kolik se toho učím! Trápení s achivkama brzo překonám a zbyde po tom jen všechno to dobre, co mi to přineslo.
Celé to stojí a padá jen na tom, jak se k tomu postavím! Mohla bych začít panikařit – ztloustnu, nikdy to nevyléčím, pronásleduje mě to celý život, když začnu pořádně běhat, zase se to stane, lidí mě přestanou respektovat… Blbosti! 🙂 Je to jen na mě, jak se k tomu postavim. A já se rozhodla k tomu přistoupit s grácií a radosti. Kondici si udržím, možná přijdu o pár závodu, ale není to jedno (Katko, promin, jestli nevyjdou Prcice – uvidime)? Proč bych přibrala? Naprostý nesmysl – když poslouchám své tělo, hlad a sytost, přece nemůžu přibrat. Zesulcovatim? Těžko – nepřestávám se hýbat – možná spíš naopak, mám víc času na posilování! Lidí mě přestanou respektovat? Totální blbost – jsem to pořád já, stejně dobrý, chytrý, úžasný a láskyplný člověk, ať běhám nebo ne 😀
Takže, přátelé, neveste hlavy, mějte se rádi, všechno bude dobre. Všechno je dobre! 🙂