 |
| S Tomem jsme si nějakou dobu docela rozuměli:) |
Loni jsem se trochu namlsal. Loni jsem neodpočíval. Po loňských problémech jsem se rozhodl, že trochu upravím trénink a začnu zařazovat aspoň den volna každý týden. A jak to dopadlo? Po Spartathlonu jsem měl v plánu dlouhý odpočinek, aspoň 3 týdny. Bylo z toho 5 dní, ok. V listopadu jsem ale opět ve své dychtivosti vše zkusit a vše zvládnout viděl týpka, jak sedí v tureckém sedu, nohy vražený pod sebou, kolena skoro na zemi. TO CHCI!! To musím taky umět. No a už to jelo. Do sedu, kolena rvu k zemi…Tohle jsem provozoval pár dní a pak to přišlo. V levém koleni se něco pokazilo a začalo bolet. To přeběhám. Jasně, jako vždy. Takže jsem běhal a běhal a běhal, odběhl s tím i Pražskou stovku, všechny prosincový i lednový tréninky… V lednu jsem vyrazil i na pěknou běžeckou seanci do Stromovky, které se říká Lívancový běh. Prostě proběhneš 2 míle co nejrychleji to jde a pak si dáš teplý lívanec. Fajn. Z téhle akce jsem si ještě doběhl domů dalších 38 kiláků, druhý den si dal tréninkový maraton a večer už skoro nechodil. Tedy já bych mohl běhat ale ne chodit. Koleno už bylo v takovém stavu, že jediný pohyb, který zvládalo byl běh. Fakt, nekecám. Takže doktor, MR, diagnoza. Potrhaný meniskus. Super. Díky vstřícnosti doktorů mi dali termín na operaci za 10 dní. A po ní že to bude trvat tak 2-3 týdny než vyběhnu. 2 týdny, to je jak angína a antibiotika. Ale neběhat 2 týdny před a další 3 týdny potom, to už je v háji. No, nic jiného se stejně nedalo dělat, takže jsem rezignoval. V pátek mě kuchli, v sobotu pustili domů a večer jsem už seděl na rotopedu a točil nohama. U televize. Aspoň jsem měl čas pěkně sledovat biatlon. Poctivě jsem cvičil, posiloval stehýnko, rotopedil, chodil o berlích a všude studoval jak dlouho to po artroskopii trvá než se zase dá běhat. Názory byly různé. Ale moje realita byla 14 dní. Po 14 dnech jsem jel zase na Lívance. A jak jsem v lednu vyhrál, tak teď jsem ukořistil předposlední místo. Dlouho jsem tohle místo držel ale kilometr před cílem jsem musel čůrat a ta paní se psem mě dost utekla. Měl jsem fakt co dělat jí dohnat. Naladěn tímto výsledkem jsem zajel ještě na Ladronku za Milanem Kůtkem, který mě naučil běhat s běžeckýma holema. Fakt dobrá věc, funguje to a hodně to nohy odlehčí. V neděli už jsem to šel znovu zkusit. No a od té doby už zase běhám:) No, běhám. To je asi hodně silný slovo. V lednu jsem běhal na 120 tepů tempo 4:10, teď jsem na tempu 5:10 a jsem rád. Pár týdnů bez zátěže a co to s tělem udělá, to se jeden diví. Navíc koleno není ani zdaleka ve stavu, kdy ho můžu zatížit tak jak bych si představoval. Aktuálně to pořád bolí ale určitě se to už posouvá k lepším zítřkům.
Plány pro letošní rok se trochu změnili ale to se nedá nic dělat. Ten velký, hlavní, zásadní, ten zůstává. SPARTATHLON. To je cíl, ke kterému vše bude celý rok směřovat. To všechno okolo bude jen taková omáčka ke knedlíkům. Vlastně ani nic zásadního jiného neplánuju. Klasika bude Silva Nortica, Krakonošova 100 přes Sněžku, protože ta je opět kvalifikačním závodem na Western States. Snad letos nezabloudím. Za 38 dní je v Plzni Mistrovství ČR na 100km. Plány byly ale teď budu rád, když se mi podaří se do té doby připravit tak, abych to vůbec uběhl. Na nějaké cíle v podobě umístění a času v tuto chvíli nepomýšlím. Jen chci být zase běžcem a stát na startovní čáře. Světový šampionát 100km zatím termín stanovený nemá. Winschotenskou stovku letos asi vynechám, je 3 týdny před Spartathlonem a to by..… však víme. No a 3 týdny po Spartathlonu budu fakt odpočívat. Tedy pokud mi do toho něco neskočí. Třeba to, že 22.10.2016 se ve Francii běží Mistrovství Evropy na 24 hodin.
Závěr ?
Je konec února, já nemám na budíku kilometrů za 2016 ani 500km a moje nohy jsou v nepěkném stavu. Naštěstí je moje hlava nastavená správně a tak to prostě rozběhám 🙂
