Ani nevím jak k tomu došlo, že jsem spala doma jednu noc a hned zase vyrazila s báglem ven. 🙂
Plán už nebyl tak dokonalý jako o víkendu a nešlo to úplně hladce, ale i tak jsem si ty tři dny moc užila a viděla víc věcí než za celý týden.
Ve středu odpoledne jsem vyrazila do Lipové-lázní, odkud jsem vycházela chviličku před pátou, takže jsem už počítala s tím že na nocleh dojdu až za tmy. Ale jak říkám, nešlo to tak hladce. 😀
Hned první stoupání po zelené přes jeskyně Na Pomezí na Medvědí kámen mě dostalo, takže jsem si dala chviličku pauzu a ulehčila zádům o kus domácí bublaniny, co jsem si s sebou vzala. Pak ještě kousek po modré k Ripperově kameni, kde už jsem jednou byla a navázala jsem na červenou vedoucí do Žulové, pro mě již neznámou trasu. Taky jsem hned několikrát sešla ze značky. Omrkla jsem zběžně Rychlebské stezky- no cyklisti si to musí užívat, někdy snad vyzkouším. 🙂 Ale i pěšky ten kout má něco do sebe. Kus trasy vedl korytem potoka nebo vedle, kde to bylo ale úplně stejně vymleté po deštích. V korytě jsem krásně upadla a udělala si modřinu na stehně, naštěstí nic vážného. Kolikrát jsem si zvrtla jeden nebo druhý kotník ani nespočítám- ještě že je mám tak vyglajdané. 😀 Nakonec jsem zabloudila až do Černé vody, odkud jsem to do Žulové vzala prostě po silnici. Ze Skorošic jsem vycházela asi o půl deváté a ještě mi chyběl velký kus nahoru na Špičák a dál na Hraničky, kde měl být podle mapy přístřešek. Byl to perný večer ale už jsem si trošku zvykla, takže jsem ani nebyla úplně posraná strachy jako kdysi poprvé s čelovkou. No a co si budeme povídat, u nás v horách je relativně bezpečno- víc jsem se bála opilců co na mě pokřikovali ve vesnici. Ale stoupat po tmě strmě vzhůru neznámou trasou….no počítala jsem každej metr, to musím uznat.
Dál ještě kousek po hraniční hřebenovce- to jsem se už orientovala víceméně jen podle bíločervených hraničních kamenů- díky za ně. Jenže pořád žádný přístřešek. Pokračovala jsem tedy dál, sešla přes Hraničky PL/CZ níž k poslednímu rozumnému rozcestníku v loukách. Nikde nic na spaní tak jsem chtěla prostě pokračovat dál směrem na Javorník, ale na louce vyjetých cest mnoho a značku jsem neviděla- ta jde na loukách vidět blbě i ve dne. Tak jsem to vzala jedním směrem a totálně se nakonec ztratila ve vysoké mokré trávě- nikde nic, jen okraj lesa.
Ale to bych nebyla já abych neměla nakonec štěstí. Při kraji lesa stál posed. No mé srdce zaplesalo. Byla jsem už popravdě úplně dezorientovaná a unavená. Posed byl ale fakt za odměnu, naprostý luxus. Zateplený, skleněná okýnka, dveře na petlici, pěkně ve výšce s rozhledem, s kobercem, lavicí, poličkou a židlí uvnitř. A navíc si tam nějaký myslivec nechal spacák s prostěradlem, kterým jsem si ještě podložila karimatku a spala pohodlně jak v chatičce. 🙂 Celou noc skřehotaly žáby a ještě kdovíjaká havěť ale měla jsem špunty do uší, tak jsem se nakonec i trochu vyspala. Dokonce mi bylo fakt horko, na to že mám letní spacák a většinou musím spát ve všem co si s sebou táhnu.
Celkově jsem tedy ve středu ušla (a uběhla, když to chvílemi šlo) 34 kilometrů za 6,5 hodiny i s přestávkami.
Moc jsem toho nenaspala, v pět ráno už jsem se kochala výhledy na luka, slunce mi vycházelo za lesem ale postupně nádherně osvětlovalo vše kolem. Něco jsem snědla, zabalila a vydala se vysokou trávou zpátky k poslednímu rozcestníku. Za světla byla orientace jednoduchá. Jelikož jsem měla pocit, že jsem předchozí den ušla víc a pokračovat podle plánu do Javorníku, neměla bych odpoledne co dělat, vydala jsem se po žluté kolem zaniklé osady Hraničky směr Roveň, Buk a zpátky na hřeben, s tím , že nějak bude. Počasí bylo úžasné, i když chvílemi chladněji, ale žádný déšť nepřišel. Na hraničním přechodu pro pěší Černý kout jsem si dala další svačinku a odpočinek. Měla jsem s sebou toustový chlebík s vege pomazánkou, salátovou okurku, nějaké banány, pomeranče, datle, tyčinky…a počítala jsem s obědem v Javorníku, kde jsem si pak i dokoupila zásoby na zbytek výletu. Což je výhoda cestování ve všední den i mimo větší města. Mrkla jsem do mapy a rozhodla se podívat kousek do Polska na místo, které jsem si už dávno vyhlédla.
Směrem na Lądek-Zdrój se nachází zřícenina hradu Karpień a soubor skal. V mapě jsem si vybrala červený okruh- relativně krátký, asi dvanácti kilometrový- po červené značce číslo 3. Vzhledem k tomu, že Lądek-Zdrój je lázeňské město, mají těch okruhů docela dost, pěší i cyklistické. Ze zámku Karpień toho moc nezůstalo, dokonce bych to označila spíše za zříceninu hradu, ale rozhodně má svoje kouzlo, když se k němu vyšplháte do prudkého kopce. Okruh jsem šla proti směru hodinových ručiček, takže hned za chvíli jsem byla u skal, jaké jsem už dlouho neviděla. Úplně mě uchvátily. Mohu tady vypsat trasy a místa, ale pocity z toho když dorazíte na neznámé místo a vidíte co ani nečekáte že uvidíte, to nejde. 🙂
Vyhlídka na skálách Trojak je prostě úžasná, i když jsem se moc nezdržovala a pokračovala dál.
Trasa vás pak zavede k prameni sv.Jadwigi, který je zrekonstruovaný a v jehož blízkosti se nachází překrásné arboretum. Příště ho nevynechám. 🙂 V Lądek-Zdrój jsem trochu bloudila ale nakonec jsem na červený okruh navázala. Také jsem kolem pramene a na okruhu potkala alespoň pár turistů, dva sportovce dokonce dvakrát, šli také ten okruh jako já. A na skalách i celou třídu dětí trénujících horolezeckou techniku. 🙂 Přes dalších několik skalnatých vyhlídek jsem dorazila zpět ke Karpieńu a vylezla opět na přechod Černý kout. Dále už po modré směr přes Buk směr Rychleby. Nádherným údolím po výstavní asfaltce jsem doběhla k odbočce na zříceninu , kterou jsem sice v plánu neměla ale taková místa nevynechávám.
Ta je o poznání zachovalejší než Karpień. Kousek dál se ještě nachází skalnatá vyhlídka Čertovy kazatelny, odkud je opravdu nádherný výhled lemovaný vzrostlými sosnamy. Připomnělo mi to vyhlídku ve Slovenském ráji. Dál už přes louky do Javorníku. Cestou jsem žasla ještě nad členitostí kraje- louky jak v nížině a hned vedle hluboká údolí a strmé skály. Bylo už kolem druhé hodiny, dost horko. V Javorníku jsem hned zamířila nakoupit proviant a do nejbližší hospody na vývar a jedno malé pivko, víc bych nesnesla, pokud jsem chtěla ještě vyšplhat na Borůvkovou horu. Tam jsem šla opět po červené, abych se mohla pokochat ještě pohledem na polská jezera s vyhlídky Vysoký kámen. Na Borůvkové hoře nikdo nebyl. Trochu jsem se porozhlédla, vyšla schody nahoru, pofotila okolí (bohužel byl opar), dala si večeři a zjistila, kde se nedá spát. 😀 Několikrát jsem ještě šplhala ty schody abych se přesvědčila že západ slunce nebude nijak úchvatný, ale naštěstí jsem tu nebyla jen kvůli tomu, takže kolem deváté jsem si v základně rozhledny ustlala a usnula Tentokrát mi byla fakt docela zima a kamenná podlaha přes tenkou karimatku mě tlačila do kostí, ale po téměř 50ti kilometrech, které jsem ten den zdolala během 13ti hodin i s přestávkami. (mooving time cca 8 hodin) jsem spala celkem dobře až do pěti. Východ slunce stejný jako západ, jen na opačné straně- ve foťáku nebyl vidět rozdíl, tak jsem zalehla znova a vstala až po sedmé.
Páteční ráno bylo úžasné. Sluníčko zahřívalo posezení pod rozhlednou, všude bzučeli čmeláci a zpívali ptáčci, a já už se těšila na cestu. Pravda, byla jsem trochu bolavá a unavená, ale počasí slibovalo další příjemný den a já věděla že času na cestu mám dost. Brala jsem to víceméně po hraniční trase směrem k přechodu Travná PL/CZ, kde jsem si na úžasné vyhlídce dala opět druhou snídani.
Po zelené nad Lutynií přes louky na Čedičový vrch nad Zálesím. Na této trase je celkem jedno po jaké značce člověk jde- chvíli hraniční, chvíli polské, chvíli české…stačí jít jedním směrem a užívat si to. Odbočovala jsem i na vyhlídky, stály za to. Jinak vede trasa přímo lesem a není nijak zvlášť zajímavá- jen prudce nahoru a prudce dolů. Od zálesí jsem se držela modré a přes vrchol Koníček došla do třetice všeho dobrého na Černý kout. Zrovna si tu dával pauzu nějaký biker. Jediný člověk se kterým jsem si za tři dny opravdu popovídala. Jel z Čeladné na Broumovsko. Taky borec. 🙂 Snad jsem mu mojí radou nad mapou trošku ušetřila námahu.
Já si po pauze musela trochu máknout, abych nejela úplně posledním busem. Jelikož už nebylo moc co fotit, schovala jsem zrcadlovku, vytasila trekové hole a valila dál po hraniční. Z kopce běh, do kopce pořádná zabíračka. Mezitím jen občerstvovačky na vrcholech- Hraničky PL/CZ, Špičák, Pomezný, Břidličný, Kovadlina, Klínový a Smrk. Trošku déle jsem si odechla na Kovadlině, kde je opravdu pěkný výhled a na Smrku, kde jsem si musela ošetřit koleno- někde předtím po cestě jsem zakopla o lesácký bordel a tekla krev, ale nezdržovala jsem se tím, chodit jsem mohla, spíš jsem si trochu vyrazila dech, jak jsem upadla a batoh těžkej na zádech. Také už se celkem ochladilo, začalo dost foukat, takže zpocené tričko nahradilo nové s dlouhým rukávem. Ze Smrku jsem to brala po zelené do Ostružné- původně jsem měla naplánováno že se tam v klidu najím, ale nakonec zbyl čas jen na zmrzlinu a džus. Na kraji Ostružné jsem se ještě jako vždy zastavila u potoka a umyla nohy, ruky, dala čisté ponožky, zaledovala koleno…zkrátka ze sebe udělala člověka hodného nástupu do dopravního prostředku. 🙂 Snad nikdo nepoznal, že mám v nohou dalších 34kilomterů za 7 hod a 40min, i s pauzami.
Některé chvíle byly těžké ale zážitky v přírodě dělají čas i kilometry velmi relativní- 118 je pak už jen číslo. 🙂
"Enjoy nature and live." Berenique
