Čtvrtmaraton v Babicích se díky své atmosféře stal prakticky ihned po prvním ročníku legendárním závodem. Vrchařský specialista Jan Havlíček je živým inventářem tohoto závodu, neboť v Babicích dokázal zvítězit již celkem třikrát. S tímto na první pohled velice skromným běžcem jsme si povídali při pivečku v pražské pasáži Lucerna
Jakým způsobem se Honzo utvářel tvůj „srdeční“ vztah k závodu v Babicích?
Do Babic to mám z mého bydliště (Svojetice) jen přes les, takže mne zaujalo, že je závod tak blízko. A také se mi líbila webová adresa babických stránek (SK Babice) i jejich obsah. Domácká atmosféra tohoto závodu je jedinečná, v Čechách podobných závodů moc není. Velmi početná je zde závodící skupina běžců mezi 30–40 lety, kteří se s pořadateli z Babic znají a rádi se sem vracejí. Veteráni ze staré školy, kteří objíždějí tradiční závody, do Babic moc nejezdí, protože to je nový závod.
Na většině závodů tvoří veteráni většinu startovního pole, což je fajn. Možná jsi je svým povídáním nalákal i na tento závod… Vyhrál jsi 1., 3. a 4. ročník. Jak bys svá vítězství, co se týče, průběhu závodu porovnal? Jsi spokojený s tratí závodu?
První ročník jsem běžel stylem start–cíl a vyhrál s velkým náskokem. Tehdy ještě závod nebyl moc známý, takže nikdo z konkurence nepřijel. Loni jsme běželi s Radkem Brunnerem společně první dva kilometry a letos jsem kromě prvních dvou kilometrů, kdy vede trať po široké cestě, běžel na čele opět sám. Druhé kolo nebylo na doraz, protože jsem na čele neměl s kým závodit.
O den dříve vydatně pršelo, při závodě to však klouzalo jen na několika místech. Kousek trati vede i po asfaltu, ale inovejtky roclite 243, ve kterých jsem startoval, jsou hodně univerzální, takže se to dalo bez problémů zvládnout.
Trať je lehká a „běhavá“, po okolí by se daly najít i těžší trasy. Nemá ale cenu ji měnit, David Volenec si ji vybral podle toho, co má v okolí rád.
S Davidem Volencem, zakladatelem sportovního klubu v Babicích, jste téměř sousedé. Byli jste si společně někdy zaběhat?
Byli, ale před poměrně dlouhou dobou. Bohužel se dost míjíme v tom, kdy nám vychází čas na trénink.
Pamatuji si, že jsi běhal na velmi slušné úrovni již koncem 90. let minulého století. Popsal bys nám tajemství tvé běžecké dlouhověkosti? Jakým způsobem trénuješ?
Ono je to trochu složitější, protože posledních 8 let mám problémy s kolenem a postupně se bolest zhoršuje. Letos na jaře jsem byl u lékaře a na rentgenu, kde mi zjistili, že mám špatně postavenou čéšku a ta mi tlačí na chrupavku. Žádná léčba na tento zdravotní problém v podstatě není. Doktor mi doporučil posilovat a jezdit na kole, aby se posílily i svaly, které při běhu tolik nezapojuji, a mohly udržet při běhu čéšku ve správném postavení.
Před letošní sezónou jsem vůbec nevěděl, zdali budu trénovat a závodit. Při závodech nebo rychlých úsecích mne noha moc nebolí, svaly více pracují a čéšku udrží. Jakmile ale začnu klusat, tak je bolest velká. Dlouhé běhy často nejsem schopný vůbec absolvovat. Prášky proti bolesti jsem nikdy nebral, a ani nechci. Potřeboval bych posilovat víc, ale mne vždycky, co se týče sportu, bavilo jenom běhání, já jinak žádný velký sportovec nejsem…
Naplno jsem přestal trénovat zhruba před pěti lety. V současné době odběhám jeden trénink týdně na tartanu Slávie v Edenu – 1000m až 1600m úseky v tempu kolem 3:10 /km nebo dvojky o trochu pomaleji (s rozklusáním a vyklusáním dohromady cca 10–14 km za trénink). Včera jsem trénink trochu změnil, pospíchal jsem na vlak, abych stihl autobusový přípoj a žena pro mě nemusela jet autem. Odběhl jsem tedy na dráze 5 km za 16:35 a jeden rychlejší kilometr za 3:01.
Ostatní dny v týdnu většinou klušu kolem 8 km (na pocit, odhadem 4:30–5:00/km) až večer po návratu z práce. Nebo běžím fartlek, popř. výběhy kopců. A něco se snažím naběhat o víkendu (běhy dlouhé 16–25 km v tempu 4:00–4:30/km).Pokud to časově nevyjde, tak jeden den v týdnu trénink vynechám. Většinu tréninků však odběhám sám. Od žáků mě trénuje Jan Dítě, ale dnes už se spíše domluvíme, co budu ten který den běhat podle mého zdravotního stavu a dopředu mi trénink nepíše. Naběhám kolem 60–80 km za týden, ročně zhruba 3200–3400 km.
V době, kdy mi to nejlépe běhalo (2000–2008) jsem běhal v přípravě maximálně 120 – 150 km týdně, v závodním období méně. Dohromady 4000–5000 km ročně. V době tréninku na maraton jsem se však některé týdny dostal až k objemu 180–200 km.
Specifický trénink na vrchy jsem nikdy neběhal, kopce mi přirozeně šly. Běhal jsem je ve 200–400 m dlouhých úsecích, podobně jako ostatní běžci závodící na rovině. Tréninky na dráze byly zařazovány dvakrát týdně a v neděli byl na programu dlouhý běh (20 až 32 km). Snažil jsem se o optimální spojení tréninku se studiem. Na soustředění jsem byl naposledy asi před 10 lety.
Běhal jsi někdy dvoufázově?
Ještě na škole, když jsem to stíhal, tak jsem chodil tak dvakrát týdně jako druhou fázi klus.
Vyhovují ti více závody nahoru dolů nebo jenom nahoru? A jaký máš vztah k maratonům a ultramaratonům?
Dříve jsem měl raději závody jenom „nahoru“, ale v letech 2006–2007 jsem bydlel v Liberci, kde moje budoucí žena studovala, a seběhy jsem se naučil. Závody „nahoru“ často zaběhnou dobře i lidé, co jinak vrchy moc neběhají a věnují se spíše závodění na rovině. V závodech „nahoru dolů“ je oproti tomu větší šance na úspěch, protože seběhy a změny rytmu a tempa při variantě „nahoru dolů“ se musí více umět a lidí, co tohle zvládnou není tolik.
Jako žák jsem začínal běhat s tím, že maraton bude nejkratším závodem, kde budu startovat. Postupně jsem měl za cíl věnovat se i přeběhům kontinentů a podobně. To mi však trenér záhy rozmluvil. Nakonec jsem ale z delších závodů kromě maratonů běžel jen Šutr (54 km, v letech 2011 a 2012, oba jsem vyhrál). Na delší závody jsem nikdy neměl dostatečně naběháno. Pokud by mi to bolavé koleno dovolilo, tak bych se však ultramaratonům rád věnoval.
Hodně se mi líbila Askwithova kniha Feet in the Clouds, kterou jsem poprvé četl někdy v roce 2009. Věnovaná je britské vrchařské scéně s tím, že vedle portrétů legendárních vrchařů a závodů je jejím ústředním tématem příběh Bob Graham Round včetně autorovy snahy jej zvládnout. Jedná se o 72 mil dlouhý okruh v anglickém Lake District vedoucí přes 42 vrcholů a s celkovým převýšením přes 8200 metrů, přičemž úkolem je oběhnout jej do 24 hodin. Robert Graham jej takto zaběhl v roce 1932 a zopakovat jeho výkon se povedlo až Alanu Heatonovi v roce 1960. Bob Graham Round dokáže být ukrutně těžký, spousta bláta a kamení, terén náročný na orientaci, mnohdy extrémně mizerné počasí, minimální viditelnost,… Stávající rekord, 13 hodin 53 minut, drží už od roku 1982 Billy Bland. Krásný na tom je, že to není závod, že se jedná o individuální výzvu. Jde jen o to, sebrat se a co nejrychleji oběhnout zvolenou trasu.
A co se týče maratonů, tak první jsem si pokazil. Měl jsem natrénováno na čas pod 2:25, a pokud by mi to sedlo, tak i ke 2:20. Při závodě mne však čtyřikrát zastavily střevní potíže (poprvé na 12. km) a zaběhl jsem za 2:40. Osobního rekordu jsem dosáhl až později.
Jsi vrchařským specialistou a v této disciplíně i mnohonásobným mistrem republiky. Jaké výkony považuješ za své největší úspěchy z mezinárodního hlediska? A jaké jsou tvé osobáky na dráze a na silnici?
Na ME v běhu do vrchu jsem v roce 2009 obsadil 13. místo. Na vrchařském MS jsem byl v roce 2008 nejlépe na 21. místě. Spíše se mi však více dařilo v kvalifikacích nebo na některých vrchařských závodech v Alpách, kde jsem byl schopen závodit s kluky, kteří se na ME pravidelně umísťovali mezi 5. a 10. místem. Trochu mne tedy mrzí, že jsem formu nedokázal prodat na největších závodech. Zase jsem měl ale relativně vyrovnanou výkonnost – několikrát jsem zopakoval na velkých akcích podobná umístění a nemíval jsem výraznější výpadky.
Na dráze a na silnici mi to moc nejde (osobáky 5 km – 14:58 [2007], 10 km – 30:47 [2004], půlmaraton – 67:50 [2003], maraton – 2:30:29 [2005]). Jednak běhám špatně technicky a také neumím udržet rovnoměrné tempo. V terénu musím neustále uzpůsobovat krok a dávat pozor, takový charakter běhu mi vyhovuje mnohem více.
I přes zdravotní omezení jsi letos několik významných závodů v bězích do vrchu absolvoval… A desítku ve Kbelích jsi odběhl také velmi slušně…
Začátkem srpna jsem si zaběhl Sierre–Zinal (31 km, skyrace), závod s převýšením 2000 m nahoru a 800 m dolů. Přesto se tam dá běžet dost rychle. Je to moc pěkný závod s výbornou konkurencí, ale letos se mi běželo strašně špatně hned od začátku, tak špatný výkon jsem nepodal, ani nepamatuji (68. místo). Pokud bych běžel slušně, skončil bych tak do 20. místa.
Koncem června jsem běžel v Chamonix MS ve skyrunningu a tam mi to naopak docela sedlo. Na vertikálním kilometru jsem se umístil na 21. místě a ve skymaratonu (42,2 km) jsem doběhl 17.
Desítka ve Kbelích (32:46) se mi běžela velmi špatně, myslel jsem si, že to bude lepší.
Jaké pocity míváš při skymaratonech? Trápíš se při nich a při jiných vrších více než na rovině, nebo ne. Máš občas při těch obrovských převýšeních nutkání závod zabalit nebo jsi o tom nikdy neuvažoval? Jak si s takovými psychicky náročnými situacemi dokážeš poradit a běžet dál?
Mnohem těžší mi přijde silniční maraton, který se musí běžet rychle a bolí úplně jiným způsobem. Do kopce je potřeba hodně dřít, ale jinak mi to nepřipadá tak hrozné. Možná je to i tím, že mi vrchy (a obecně běh v terénu) přirozeně mnohem snáz jdou. Vzdal jsem zatím jen dvakrát – Jungfrau Marathon, který jsem běžel po nemoci, a Pražskou stovku, tu jsem nezvládl psychicky, fyzicky, ani logisticky. Na psychiku budou náročnější hlavně delší běhy, s kterými však zatím nemám příliš zkušeností.
Zdá se, že při bězích do vrchu těžíš i ze své relativně nízké hmotnosti. Můžeš nám říct, kolik měříš a vážíš?
59 kg při 180 cm výšky.
A jak se ti daří v osobním životě?
Před 5 lety jsem nastoupil po studiu do práce, pracuji jako redaktor v univerzitním nakladatelství Karolinum. Mám na starosti hlavně odborné časopisy, které Univerzita Karlova vydává. Nejstarší dceři je šest, mám ještě další dvě děti, takže v posledních 5 letech musím kombinovat běhání s prací a rodinou.
Působíš velmi skromně a klidně, velice mě tedy překvapilo, že jsi trojnásobným tatínkem…
Já se rozčiluji doma, zeptej se dětí nebo manželky, jak jsem tam „hodnej a klidnej“…
Před dnešním rozhovorem jsme měli sraz v knihkupectví. Prozradíš nám, jaké knihy sis koupil?
Dvě sbírky básní, Kudláčkovu Horu bez vrcholu a Borzičovo Počasí v Evropě.
Rozhovor zpracoval Jiří Šoptenko (http://zivotvbehu.cz)
Foto: Martin Přibyl/SK Babice
Jiří Šoptenko je sportovní novinář a také bývalý špičkový běžec. Koncem devadesátých let vydával časopis Runholic. Napsal a v roce 2014 vydal skvělou knihu Vlastík Zwiefelhofer – legenda českého běhu. První náklad je již rozebrán, ale právě se připravuje dotisk, který by měl být k dispozici těsně před Velkou Kunratickou. Více informací najdete na http://zivotvbehu.cz/ , kde si také knihu můžete objednat.
