Není lepší čas naplánování závodní sezóny než ten mezi svátky. Ráno se vzbudíte a nevíte, co je za den, skvělý pocit. Zvlášť když na vás skočí zákeřný bacil a nuceně trávíte tohle poklidné období místo na horách, v posteli. Bilancování se pak prolíná se sny přecházející v mlhavé halucinace. Moje indispozice nebyla naštěstí vážná, ale trocha relaxování ještě nikoho nezabila. Přijde vhod, že Silvestr neslavím a tak se teď místo veselí můžu na ten uplynulý rok podívat s chladnou hlavou.
Jednoznačným krokem kupředu je zásilka tréninkového plánu s rutinní pravidelností přistávajcí v emailu. Honza Havlíček má to co mě se zoufale nedostává. Zkušenosti, nadhled a vizi. S jeho tabulkou a úterním drilem na Děkance můžu krásně vidět, jak se výsledky mého snažení posouvají kupředu nebo zase na začátek, když mám tendeci polevovat.
A jak to bylo konkrétně? Vezmu to od konce. Když jsem před Vánoci přijela na návštěvu do rodné vsi, čekal mě tady i dopis. Velká obálka z Brna. Pomyslela jsem si něco o zbytečných reklamních předmětech a už ji skoro házela do tříděného odpadu. Naštěstí mě zarazilo něco těžkého uvnitř. Dan Orálek to načasoval skvěle. Jeden hezký vánoční dárek v podobě titulu mistryně ČR v ultratrailu od Českého Atletického Svazu byl zaručen. Toho titulu si moc vážím a myslím, že to byl na jaře v Lošticích, na turistu docela obstojný výkon.
Ten mi zajistil nominaci na MS v Portugalsku (v říjnu), kam jsem se až nehezky těšila a to nikdy nevěstí nic dobrého. Byl to letošní poslední závod za hranicemi a navíc s “lvíčkem na prsou”. Rok byl dlouhý a závodů hodně, asi se to na mě podepsalo a nedopadla jsem tam subjektivně dobře (objektivně 36. místo). Tabulkově jsem se sice zlepšila, ale závod jsem si hodně protrpěla a jen díky holkám a vidině týmového umístění (4.místo v týmech) jsem to nezabalila. Ultratrail je takový atletický otloukánek, ale zažít mistrovský závod, se slavnostní atmosférou a utkat se s těmi nejlepšími považuji za jeden z nejsilnějších zážitků.
Natuty nejkrásnějším zážitkem byl etapový závod v Pyrenejích (2.místo). Týden strávený v nádherných horách se super lidmi a programem all inclusive. Jako na táboře nebo malinko nestandartní zásnubní cestě. Každý den budíček – snídaně – hlavní program dne přemístění po vlastních nohách z bodu A do bodu B – jídlo – masáž – spánek – kávička – večeře – shrnutí celého dne – spánek. To vše 7 dní za sebou. Budu na to ještě dlouho vzpomínat.
Hned víkend po návratu z etapáku jsem měla velmi optimistický plán startovat na Glencoe Skyline ve Skotsku. Údolí Glenu jsem viděla a bylo to spektakulární. Rýmička mi bohužel na rozdíl od Honzy nedovolila startovat. Aspoň mám něco i na příště.
Na konci prázdnin jsme vyrazili na rychlovýlet do Itálie. Na Trofeo Kima jsem startovala podruhé a cíl jsem měla jasně daný – dokončit. (Obvykle cílovou bráni protne kolem 50% startovního pole). Den jako vymalovaný a moje mysl naladěna jen na to, že si to tentokrát opravdově užiju zaručily své. Sice jsem trochu bojovala s nadmořskou výškou, ale jinak se mi běželo hezky. Výsledné 7. místo a polibek od Emelie Forsberg byly sladké a řadím je letos asi nejvýše. I když zase viděno objektivně a tvrdými čísly (i-tra body) to tak není.
V polovině prázdnin jsme se vydali na další ze závodů, které už jsem znala. Buff Epic Trail ve Španělsku. V porovnání s MS v Portugalsku mě překvapilo, jak málo ten závod svou atmosférou signalizoval, že se jedná o souboj nejlepších světových skyrunnerů. Byl to prostě jen další závod. Alespoň přinesl poznání, že 100km v maximálním nasazení je prostě hodně a pořád na to ani zdaleka nemám. Za úspěch považuji, že jsem přežila (10.místo).
Přeběh Západních Tater byl tak trochu mimo plán. Nepovedlo se nám jej sice dotáhnout do konce, ale i tak to byl krásný den a úplně nová zkušenost, kterou bych ráda opakovala častěji. A vůbec Tatry v létě zbožňuju, snad i příští rok se tam dostanu častěji.
Závodně výletní dovolenkování začalo poměrně pozdě, v červnu, na ostrově věčného jara. Na Madeiře bylo skvostně, hezký výsledek (8. místo) na krátkém utra závodu (50km) ten pocit ještě vylepšil a tenhle první pidi úspěch mi udělal velkou radost.
Nejradši mám stejně ty naše malé milé srdcovky jakou jsou Hubáček a Pošuk na jaře. Mrzelo mě, že jsem se letos nedostala na klubový babický ¼ maraton. Konec podzimu je pak ve znamení bahenního tance v Senohrabech. Všechny tyto závody jsou nám velkou inspirací a vzorem pro Trailovou Závist. V letošním druhém ročníku jsme se snažili eliminovat začátečnické organizační chyby , ale samozřejmě jsme neuhlídali pro změnu zas něco jiného. Pro příště máme zase co vylepšovat, aspoň, že trasa v keltských hvozdech za Prahou je skvělá a snad se všem líbila.
Na konci prázdnin jsem se rozhodla, že ještě trochu zkusím hecnout naší skyrunnigovou sérii. Odběhla jsem Nezmar Skymarathon (2. místo) a Ondřejnický skyrunning půlmaraton (taky 2. místo) a celkově tak sérii vyhrála, což mě přiznávám, docela potěšilo.
Za poslední rok se toho stalo hodně. Za zázrak považuju, že jsem zůstala zdravá a neopakovala se anabáze s kolenem. Naučila jsem se vyvažovat běh i jinými aktivitám, v zimě bežky, když se oteplí a tma ustoupí tak kolo, jo a taky chodím do LokalBloku na jógu, která mě začala dost bavit.
Čím víc trénuju, tím víc mě ta dřina učí pokoře. Když jsem začínala šlo to samo a každý progres byl tak nějak přirozený. Zlepšit se ještě o trochu a vystoupit z té komfortní zóny už tak jednoduché není. Vlastně pořád balancuju na hraně, když začnu přemýšlet, jestli to za to stojí. Naštěstí to nikdy netrvá dlouho, protože, ono i to zlepšování o mikrometry je fajn. Tedy většinou a když ne, tak mám vedle sebe jednoho super motivátora, který mě vždycky dokáže hezky povzbudit. Díky 😉
Snad i Vám se ten loňský rok vydařil a do toho Nového přeji zdraví a klid.
A taky moc děkuji za podporu Hanibalu, Inov8, Karitraa a MyBotanika, se kterýma ten letošní rok byl ještě o level příjemnější.
