Nosím je na rukou skoro deset let. Jako by mi k zápěstí přirostly. Takže si ani nevšimnu, že jsou už omlácené, popraskané, ošuntělé. Moje timexy s nepravděpodobným názvem Ironman.
Koupil jsem si je na začátku července 2004, tuším za šestnáct stovek. Moje první sportovní hodinky. Až do té doby jsem tréninky běhal bez hodinek a na prvních pár závodů i premiérový maraton jsem si vzal klasické s ručičkami. Spíš jsem tušil, než abych věděl, jak rychle běžím a jaké jsou mé mezičasy. Teprve z výsledkové listiny jsem se dozvěděl, jakou přesnou hodnotu má můj nový osobák.
S timexy se to změnilo. Tréninky i závody byly najednou úplně o něčem jiném. Stopky a hlavně mezičasy – dokonalý dárek pro moji soutěživou duši. Kromě krátkého flirtu s Polarem a Garminem jsem s nimi odběhal všechny podstatné kilometry, byly se mnou u všech výkonů, na něž jsem stále čas od času hrdý.
Pásek jsem měnil dvakrát, baterku zřejmě víckrát. Ale jinak sloužily dokonale. Tedy s jednou malou výjimkou: občas zrychlovaly. Stávalo se mi to pravidelně zhruba po uplynutí 150-160 minut. Najednou se uvnitř strojku cosi dalo do pohybu a za pár kilometrů najednou čas na displeji začínal 3:0… Ale něco mi říkalo, že takovou reklamaci by mi ve firmě asi neuznali.
Spolu se zimními rukavicemi je to poslední rekvizita z mé první běžecké sezony. Bot jsem měl desítky, prodřel jsem dost trenýrek i elasťáků, triček a tílek jsem vystřídal habaděj, o ponožkách samozřejmě nemluvě. Jenom timexy se mnou pořád věrně zůstávaly.
Až do tohoto týdne. Najednou se pomalu začal odloupávat horní kryt, prasklý na několika místech, tlačítko START/SPLIT se uvolnilo a na poškrábaném displeji naskočil podezřelý čas.
Zanesl jsem je tedy do servisu. Komu by nebylo líto je vyhodit? Třeba stačí jenom nahradit kryt a zase bude všechno v pořádku. Jak jsem tak postával v prodejně, než si mě někdo všimne, zadíval jsem se do vitrínky s nápisem Timex. A tam jsem je uviděl. Taky měly nápis Ironman, stejné ovládání – akorát vypadaly trochu mohutněji. Jako dospělácké hodinky vedle dětských. V kapse jsem měl schované staré timexy, jenže když přišel konečně prodavač a zeptal se: „Co si budete přát?“, zapomněl jsem na ně a vyhrkl: „Chtěl bych si prohlídnout tyhle hodinky se stopkama.“
A za chvíli jsem s nimi stál u pokladny. S divným pocitem, že opouštím staré pro nové, i když nutně nemusím. Ale co. Chodí to tak v životě i při podstatnějších věcech.
S těmi novými asi už moc osobáků nezaběhnu a kdo ví, kolik bude kilometrů, kdy si budu netrpělivě mačkat mezičasy. Ale třeba s nimi přijde něco nového, stejně zajímavého. Staré jsem pietně odložil do šuplíku. Jako suvenýr a vzpomínku na dobré časy – v obou významech toho slova. A hlavně: co kdybych jednou prostě zatoužil nechat si ještě vyměnit ten kryt…
