28.8.2016 – Trofeo Kima – 52km/4200m+
9:47:15 – 7.místo
Trofeo Kima jsem měla v kalendáři zvýrazněnou už hodně dlouho, konkrétně dva roky od mého prvního, velmi naivního a neúspěšného pokusu v roce 2014. Letos byl tenhle závod zařazen do světové série skyrunningu – kategorie extreme. Pro představu, délka 52km, převýšení 4200m, to vše ve velmi technickém a těžkém terénu, s fixními řetězy, sněhovými poli a v průměrné nadmořské výšce 2500m. Závodníci se musí popasovat nejen s nástrahami trasy, ale taky s časovým limitem (10 hodin pro kulky, 11 holky). Startovní pole je omezeno na 250 závodníků, které si organizátoři vybírají na základě bežeckého CV.
Podle kamaráda z řad běžců, který měl původně jet taky, byl poměr délky dojezdu versus času stráveného na trase závodu v minusových hodnotách a tak se vlastně vůbec nevyplatilo jezdit. Pravda, cesta přes 4 státy a celkem 22 hodin za volantem nám (hlavně tedy řídicímu Jendovi) na svěžesti nepřidalo, ale my věděli, že za ten zážitek to stát bude. Kima je prezentována jako ikonický závodu, jako esence skyrunningu a přísahám vám, že to fakt nejsou jen marketingové řeči. Zvlášť, když vyjde počasí s kýčovitě jasně modrou oblohou a v oparu mizícími úbočími alpského masivu. Jako tomu bylo tento víkend.
Po zkušenostech z minula jsem si stanovila jednoduchou taktiku, prvních bezmála 15km s převýšením 2000m vyběhnou co nejrychleji, pak ve zdraví přeskakovat po kamenech, spouštět se po řetězech až k poslednímu 10km dlouhému seběhu a ten napálit. Můj cíl byl dokončit a stihnout vražedné limity, ale jasně, tak trochu jsem se tímhle naladila na vlnu alibismu a pomýšlela na další top10. Pozvání od organizátorů 5dní před startem mé ambice ještě o krapet přiživila. Ale bylo mi nad slunce jasné, že těch pár víkendových výletů do Tater a parodie na běžeckou abecedu na poli za městem mě nemohlo spasit. A tak jsem do Itálie vyrážela s klidnou myslí a těšila se na super den v horách.
Budíček v 4:30, rychlá snídaně (banán a croissant) a přesun na start. Ten je okořeněn trochou italské zmatenosti, ale v 6:30 za svítání, startujeme. V první lajně se vedle ostřílených borců rovná i Emelie Forsberg, která tady zažívá velký comeback po zranění kolene.
Ve výběhu si hlídám plíce a celkem statečně se držím někde kolem 5. místa. Na Rifuggio Ponti (2559m) doplňuji vodu, dávám první gel a pořádně šněruju fungl nové Inov-8 Trailtalon 250. Při téhle operaci se přede mě dostává moc šikovná polka Natalia Tomasiak a španělka Roser Espanyol.
Už z dálky je slyšet rachot v sedle Bocch. Roma (2894m), Italové jsou blázni a fandí jako kdybych vedla o jednu galaxii. Ze sluncem ozářené strany hřebene se pod dohledem záchranářů visících v odsedkách, pouštím za dobrodružstvím. Nad hlavou hřmí vrtulník, je to brutus, ale na druhou stranu, není to tak šílené jako prvně.
Nejisté kroky v nestabilním terénu, sunoucí se sutí, jde to překvapivě skvěle. Cupitám si po kamenech, běžím po traverzu, po levé straně výhledy, které se neomrzí. Zařazuju se ke skupince asi 5-ti Italů s vizáží Goerge Clooneho. Jsou stejně galantní jako on a tak mě na začátku stoupání na nejvyšší bod (Passo del Camerracio 2 950m) pouští sebe. Moje vedení ovšem nemá dlouhého trvání, po pár metrech mi dochází dech, energie, všechno, najednou nemůžu skoro udělat krok. Přepadají mě podobné pocity slabosti jako na Buffu. Moc to nechápu, když před minutou se mi běželo jak po másle. Kluci jsou přede mě a s nimi a jedna Italka. Ajaj.
Na vrcholku se pozdravím s opalujícími se strážci závodního pořádku a pak zas po řetězech a sutí dolů. Italka a šediváci jsou mi v patách, ale z kopce to dnes jde. Na Rifugio Allievi dobíhám se slušnou časovou rezervou 1h05´ na limit. Hrozně se těším na druhou půlku, kterou jsem ještě neviděla, nezastavuju a šlapu dál. Jak to tak bývá, když se na chvíli přestanu soustředit, malér je na světě a v podstatě na rovině mi sjede noha a kotník zaúpí. Pomalu se to snažím rozchodit a naštěstí to jde. (*2 dny poté leduju a doufám, že to brzo splaskne)
Trasa vede celou dobu po značené stezce Sentiero Roma. Klikatí se nahoru dolů a terén se střídá od pohyblivé suti, kamenných bloků, měsíčních kamenných polí, kravích stezek a zbytcích sněhu. Je tady všechno, ale nic z toho není přizpůsobeno pro lehký běh. Hlavou mi neustále letí myšlenka na jediné, neudělat chybu, neudělat ještě větší chybu, soustředit se na každý krok.
Kolem poledne je slunce vysoko a začíná pekelně připalovat. Horská scenérie je plná zurčících potůčků a tak neustále namáčím šátek a chladím si čelo. Vede-li cesta po rovině, případně dolů, je to super, jakmile se ovšem zlomí prudce nahoru a začíná se stoupat, jakoby mě někdo tahal dolů. Tlupa pronásledovatelů je zase přede mnou a já visím na řetězu a pohubuju se směrem vzhůru.
V tomhle nalinkovaném scénáři to pokračuje až do posledního sedla Passo Barbacan (2 570m) , kde se potkávám s Italkou. Pouští mě před sebe, že prý seběhy ji nejdou. Cítím šanci a tak nahazuju mód maximální koncentrace a metelím po louce dolů k Riffugio Omio (2 180m).
Domeček je obsypán fandícími turisty, jsou úžasní, stejně tak dobrovolní pánové občerstvovači nutící mi broskev a čokoládu. Někteří mají vytištěný seznam závodníků a podle čísla mě povzbuzují. “Brava, ragazza!”
Přede mnou je poslední 15km seběhu ve stylu “no tomorrow”. Nohy mě překvapivě drží a poslouchají na slovo. Totálně si to užívám. Turisti bez reptání uskakujou a opravdu upřímně povzbuzují. To je něco tak diametrálně jiného než jsme zvyklí od nás, z Lysé hory.
Za necelých 10hodin jsem znova u Centro della montagna Val Masino. Neskutečně štastná, že jsem tuhle taškařici dokončila a ještě k tomu na sedmém místě. I když Honza s Vítkem se svým výkone tolik spokojeni nebyli, tak jsme se shodli, že to byl nádherný den a jeden z top závodů, co jsme kdy absolvovali.
Vydařilo se počasí a i když některé věci v organizaci nebyly ideální (zmatený briefing, pomalá registrace), tak technicky byl závod zajištěn excelentně a všechno přebila ta neskutečně pozitivní atmosféra kolem.
V ženách si pro vítězství doběhla Emelie Forsberg 7h49´ (to vážně nechápu!!). Dokončilo 12 holek z 30. Kluci na tom byli podobně – dokončilo malinko přes 50% . Vyhrál a Kilianův rekord o 1´36´´ překonal Nepálec Bhim Gurung za 6h10´44´´.
- moje trasa – hodinky chcíply na 41km za 9,5hodiny
- výsledky
- stránky závodu
V horách jsem se pohybovala v:
- Inov-8 Trailtalon 250 – bota lehká jako pírko, podrážka drží na šutrech skvěle, jen na tenhle technický terén, kdy každý druhý krok něco nakopnete, jsou možná až moc subtilní a hodilo by se mít víc ochráněnou špičku
- ¾ elasťáky Inov 8 – povinná výbava byla pro holky buď ¾ nebo sukně + podkolenky, jak je patrno z fotek, ne všichni to dodrželi
- triko Karitraa
- batoh Raidlight Lazer Dry 8l
- lehká větrovka Sam od Atexu byla v batohu
- prstové cyklo rukavice Fox
- Buff Czech Skyrunnig Team, který mě zachránil před úpalem
- ponožky Sporticus.cz
Zbaštila a vypila jsem:
- 3 GU gely (salted caramel a espresso love)
- 1 bonbonky GU
- půlku jablka, půlku nektarinky
- 2 čtverečky čokolády
- 3litry vody, 1,5l ionťák
Po závodě jsem si tento deficit několikanásobně vyrovnala – pizza a pasta byla k obědu večeři i snídani 🙂
Tak zas za dva roky Ciaooo!!
