23.8.2016 – Buff Epic Trail – World Skyrunning Championship – 108km/7500m+
18:22:00 – 10.místo
Na Buff Epic do Španělska jsem se moc těšila. Jednak proto, že už jsem tenhle závod jednou běžela (a nedoběhla). Kvůli špatnému počasí a neprostupné mlze, byl první ročník závodu přerušen a já jsem tak neměla možnost absolvovat poslední třetinu trasy. Taky jsme se tady seznámili s Honzou, vůbec to byl zážitek skrznaskrz intenzivní. Jela jsem tam tehdy s minimem zkušeností a hodně zajímalo, kam jsem se za tu dobu posunula. A jako bonus, byl tenhle ročník Mistrovstvím světa ve skyrunnigu. Sam zařídil pro celý tým společné ubytování a reprezentativní výbavu, abychom se lépe poznali.
Cestu a dobu zevlení před závodem jsme smrskli na minimum. Ve čtvrtek probíhá rychlopřesun do Barcelony spolu s beskydskou divizí (Pepr, Žaky a Kristýna), nejdřív letadlo a pak Jeníkova 5ti hodinová vyhlídková trasa fungl novým půjčeným Seatem do Barruery. V podvečer se potkáváme zbytkem početné české výpravy, která okupuje téměř celý historický penzionek asi 4km od místa startu. Pátek, tedy den před závodem, probíhá klasickým nicneděláním. Ráno proklusat, pak fandit klukům na vertikální kilometr (Ondra skvěle na 9. místě, Tom Maceček 33.) a odpoledne spát, to vše proloženo několika kávičkami a slušnou zásobou kalorií v podobě sacharidů všech druhů.
Večer si za poctivé pyrenejské bouřky vyslechneme předzávodní brífng. Organizátoři jsou striktní, ano, opravdu musíme mít v batohu rukavice, goretex kalhoty a na sobě (nebo v batohu) ještě jedny kalhoty či kombinaci návleků zakrývající celé nohy. Všechno jsem důkladně zkompresovala a s vypětím sil narvala do 5l batohu. Trochu to tíží, ale stejně většinu času nepoběžím, tak to tolik neva. Před závodem jsem řešila, co s hůlkama, moc se s nima nekamarádím a hlavně v sebězích mi dost vadí. Naděje jsem vkládala do Archmaxbeltu, který ještě před spaním jej testuju pobíháním po penzionu. Hůlky na něm trochu poskakují, ale žádné drama, to půjde.
Před ulehnutím se od Sama dozvídáme neveselou zprávu. Anka Straková, naše hlavní želízko v ohni na bodové (bednové) umístění nebude vinou dlouhodobějších střevních lapalií startovat. Moje bezstarostnost a užívací mód jsou v tu ránu pryč a mám pocit, že na mých nulkách leží tíha osudu celého národa. No nespí se mi dobře, ráno sem tak nervní, že nemluvím už vůbec.
Poslední minuty před startem mě trochu uklidní, je to tady samá elita – Nuria Picas si potřásá rukou s Caroline Chaverot, vedle se upravuje Fernanda Maciel, Hillary Allen štěbetá s Kristinou Pattison, Ester Alves nasazuje sluchátka a já. uklidňuju se, že v tomhle můžu jen překvapit, a když tu není Anka, tak doběhnout, A pak se rozběhneme ještě za tmy vstříc dobrodružství. Tíha padá, nohy se adaptují na akci, Vlastně nejde o nic jiného, než se v pořádku a co nejrychleji dostat zase do cíle. Co mě čeká, tuším jen trochu.
Na prvním kopci nahoře je frišno, ale slunečno. Začátek závodu, jak z učebnice skyrunningu. Běžíme po vrstevnici, růžový outfit Fernandy Maciel se mi nenávratně vzdaluje z dohledu. Hůlky netřeba, tak se je snažím navlíknout na gumky do pásu. Cestička je to úzká, taková ta kraví, vyšlapaná hlína s překvapením v podobě náhodných kamenů a kravinců. Jak si tak bojuju s hůlkama, nezvedám nohu a už hážu tygra, tentokrát to odnese pravé pravé koleno moc hezkou modřinou. Tak to má být, pád hned na začátku karambol, já to prostě asi jinak ani už neumím.
Až na 37km to jde moc hezky, jednou se maličko zaběhnu, ukázkově baštím a piju. Utvořila se nám taková holčičí skupinka. Běžím nalepená na zadku Kristiny Pattison. Za mnou je pak Japonka Yukari Fukuda a Ruska Natalia Nashcheret. Maluju si, jak by bylo super, udržet se američanky až do konce. Jenže to by se mi do cesty nesměl postavit hnusno kopec s obřími kameny, které je potřeba přelézat a přidržovat se rukama. Zase chvíli šermuju s hůlkama než se mi je podaří upevnit do pásu. Trochu si nadávám, že jsem je brala, zatím mi víc překáží než slouží.
Vystoupáme nahoru a běžíme podél mlčících jezer, okolní vrcholky jsou zakryty pod závojem mlhy. Citelně se ochladilo (prý byly 3st) a začíná drobně poprchávat až si z toho musím odskočit a když už stojím navlíkám i bundu. Touhle anabází ztrácím další minuty, když se vrátím na chodník, Kristinu nevidím a předbíhá mě Japonka.
Terén se mění, cesta mizí, balancujeme a přeskakujeme obří kameny, tatranský trénink se tady hodí. Před národním parkem Aigüestortes si musíme dle pokynů organizátorů schovat nebo zakrýt startovní číslo. Prostě tady se jakoby nezávodí a v cíli nám z celkového času odečtou 10%. Zapínám bundu a považuji to za vyřešené.
Tenhle úsek je asi nejkrásnější, jen je škoda, že ty obří kopce nejsou skrz mlhu vidět. Tatranský chodník se asi po 3km mění v širokou šotolinovou cestu a tady začíná peklo. Nekonečný seběh do Espotu. Mávnutím proutku mizí mraky a sluníčko se začíná hlásit o slovo. Zapínat si bundu nebyl nejlepší nápad. Mám v plánu nebláznit a šetřit nohy do budoucna,. Zatím mě nijak extra nebolí, ani chodidla necítím, vlastně jsem relativně vpohodě. Možná mám jen trochu hlad.
Do Espotu (68km) vbíhám za 10:15. Počítám, jak na tom jsem. Virtuálně běžím půl hodiny před o dva roky mladším Honzou a sebe jsem předběhla už o 3 hodiny, to ujde. Ve dveřích se srazím s Japonkou, kterou mohutně podporuje support s červeným sluncem na čele. Občerstvení je v restauraci, obsluha tu je přítomna, ale to je tak vše, co o ni můžu říct. Vodu z mega barelu si nalívám sama a nikdo o mě jinak nejeví zájem. Z dropbagu teda jen rychle lovím výkonnější čelovku, doplňuji zásoby raw tyčinek, do uší nasazuji ipod, popadám bagetku a jdu. Před definitivním odchodem, mě ještě zastavují organizátoři, a kontrolují jestli vyrážím s čelovkou, bundou a termofólii.
Tak a teď se bude lámat chleba. Čeká nás brutální výstup z 1300 m.n.m. do sedla v 2750 m.n.m., to vše na 9 kilometrech. Monotónním tempem se začnu pohybovat nahoru. Hůlka, noha, hůlka, noha, do toho se krmím bagetou. Napadá mě, že by bylo fajn aspoň tušit, jak jsem na tom. Zapínám mobil a volám přátele na telefonu, aby mě informovali o aktuální pozici. Za 10 minut začnou chodit smsky – jsem 10. žena s náskokem 25minut. To není málo, ale ani moc, prohospodařit jej by byla věčná škoda.
Předcházím pár borců a přijde mi, že na tom nejsem ještě tak zle. Zkouším to ještě “nakopnout” a dotáhnout Yukari. Jak moc jsem se mýlila, zjistím záhy. Sjezdovka se mění v louku a pak v kamenné pole a hodně vysoko téměř v nedohlednu vidím sedlo, kam se máme vydrápat. Víc stojím než jdu, motá se mi hlava, totální slabost, ráda bych snědla gel, ale jen z pomyšlení na něj se mi zvedá žaludek. Nějak se doplazím nahoru a seběhnu ještě přes jeden kopec k poslednímu velkému záchytnému bodu, chata Estany Gento, kde končí lanovka.
V chatě je plno, doběhla jsem spolu se skupinou asi 4 kluků, nevypadají, že by se chystali rychle pryč, pochutnávají si na těstovinách. Taky bych si dala, ale nejde to, žaludek prostetuje. Zkouším do sebe dostat alespoň 2dcl vývaru (caldo) a bagetu, do ruky beru sendvič s nutellou na cestu, jakože dezert, haha. Na profilu vypadá posledních úsek jednoduše, dva kopečky a pak dolů do cíle. Jen 23km/ 1000m+. Zní to jednoduše. Z těch kopečků se vyklubaly docela slušná stoupání a seběh to byl očistec.
Chvíli běžím po vrstevnici, nad srázem, obíháme jezero hluboko pod námi. Je krásně, zapadající slunce a měkké světlo to vše nádherně nasvětluje. Nemám sice sílu, ale se svým stavem se snažím skamarádit a užít si tu horskou nádheru naplno. Jak jsem zjistila posléze, nebyla jsem jediná, kdo měl podobné problémy, Vítek s Honzou se tady taky trápili. Nevím, jestli zapůsobila nadmořská výšky, nebo jsem jen málo a špatně jedla nebo jsem prostě jen byla unavená. Každopádně pohyb dolů tyhle stavy vždycky o malinko zlepšil, jíst jsem sice nemohla, ale aspoň se mi nemotala hlava.
V přežívacím módu to doklepu až na poslední kopec, těsně před ním zapínám čelovku s nabírám síly na závěrečný seběh. Kolik takových, už jsem zažila? Po louce vystlanou kameny a kravinci se řítím se dolů, vyhýbám se kravím očím svítícím do tmy. Předbíhají mě kluci z občerstvení, viditelně jistější v pohybu po nestabilním terénu.
Po půlnoci se ocitám na okraji Barruery a totálně vyšťavěná probíhám obloukem za 18:22. Překvapená, že na lavičce vidím sedět pobledlého Vítka, kterého ta slabost sejmula ještě víc.
Kdesi v rozhovoru v nejmenovaném časopise, jsem na otázku na tělo “jaké, že jsou moje ambice a odhady umístění” střelila odboku, že bych ráda za vítězkou zaostala max o dvě hodiny a půl, protože v horách a při takové porci kilometrů, hlavně těch vertikálních, jeden nikdy absolutně neví. Třeba Portugalec Nuno Silva (letos 5. na USM) by o tom mohl vyprávět, když jsem jej míjela při výstupu do sedla pod Bony de les Picardes (2782 m.n.m.), jak sedí na kameni a odevzdaně hledí údolí. (nakonec doběhl asi hodinu po mě). Ultra v horách je disciplína komplikovaná, i když trénujete jak o život, odhadnout, co se stane na tak dlouhé cestě a náležitě se na to připravit zvládnou jen mistři. Třeba Zdeněk Kříž, krkonošský dříč, jemuž se letos se mu ne vše povedlo, ale za pomoci nakažlivého optimismu nasměroval formu bravurně k tomuto závodu a vybojoval nádherné páté místo.
Nakonec jsme zaznamenali i velký týmový úspěch. V bodování družstev jsme obsadili druhé místo hned za Španěly a před Japonci. Na rozdíl třeba od Francouzů nebo Angličanů, zemí běhání v horách zaslíbených, jsme do této soutěže podali přihlášku a obsadili maximálním množstvím běžců všechny disciplíny. Za to patří velký dík Samovi, který odvedl velký díl zákulisní práce.
Bylo to dlouhé a intenzivní, ale stálo to za to.
Jak se rodila moje energetická krize – nepokoušejte se to napodobovat, protože to rozhodně nefunguje….
- 27,8km Ref. Conangles – 2x pomeranč, ¼ banánu, gel, voda 1l, ionťák 1l
- 36,8 Pont de Ressec – gel, moje tyčinka 100g, voda 1l
- 46,3 Park Ref. Colomers – bagetka, 2mini palmierky, voda 1l
- 51,8 Ref. Saboredo – 2x flapjack, gel, v seběhu bonbonky, voda 1l
- 67,8 Espot – bagetka, 2x mini palmier, gel, voda 1l
- 72,5 Espot esqui – kousek proteinove tyčinky, voda 1l
- 81,1 Estany Gento – 2dcl vývar, mini bageta se sýrem, sousto sendviče s nutellou, kofola 2dcl
- průběžně jsem polykala solné tabletky, celkem cca 6ks, moc jsem to tentokrát nepřeháněla
Běžela jsem v:
- merino triko Karitraa – lehké a prodyšné, rychleschnoucí,zároveň hřejivé a navíc slušivé
- letitá sukně Salomon, zásadní chybou byl výběr spodního prádla – kalhotky s gumičkou kolem stehem mi vykouzlily nádhernou opruzeninu
- boty jsme si vzala osvědčené Inov-8 TerraClaw, v záloze na přezutí jsem měla Race ultra270, ale ty se nakonec nedostaly na scénu
- batoh mi stačil i na tu obsáhlou povinnou výbavu vystačil 5l Salomon S-lab
- v první části mě pomohla, zahřála a před deštěm ochránila bunda Inov8 RaceShell
oficiální trasa zde
výsledky zde
