Další závod, který jsem si tak nějak oblíbila, přestože není úplně zadarmo, je Půlmaraton údolím Moravské Sázavy v Zábřehu na Moravě. Letos ho mohu ovšem s klidným svědomím odfajfkovat ze seznamu jako další cíl. Kéž by to šlo takhle i po zbytek roku.
Ještě ale shrnu týden před, aby jste byli v obraze. Tento týden byl méně objemový i co se týká běhu, co i kola. Přecijen ta poslední padesátka v Jeseníkách byla znát. Zařadila jsem tedy opět posilování, ale nijak intenzivní, jen v pondělí, úterý a čtvrtek po dvaceti minutách. Běh jen krátký v úterý, čtvrtek a pátek. Ale v pátek stál opravdu za to. Ač poslední dobou značně nevyspalá, nemohla jsem ráno od čtyř znovu zabrat, a když mě přestalo o půl šesté bavit se jen tak převalovat, raději jsem vstala a šla se vyklusat. Pěkných osm kilometrů lesem, ovšem se spoustou zastavování. Jednak jen tak na poslouchání ptačího zpěvu, který byl takto brzo zvláště hlasitý, jednak na kochání se a focení všecho co mi přišlo na oči. Dokonce jsem zahlédla v řece plavat bobra, poprvé v životě. Alespoň myslím, že to byl náš král lužního lesa, ale blbě vidím, tak jistotu nemám. Vydru ale ještě poznám. 😀 A běh jsem zakončila nákupem pečiva v pekárně, která je u nás ve městě od dob kam až moje paměť sahá a funguje prakticky beze změny. Snad kromě změny tvaru rohlíků. Kdo nezažil "kulaté" rohlíky (tvarem asi jako loupáček ale dvakrát větší), s máslem a marmeládou, přinesené ráno mezi šestou a sedmou, ještě teplé a voňavé, do postele, popřípadě v létě snězené v ratanovém křesílku nebo pruhovaném skládacím lehátku na zahradě, ten o hodně přišel. Sice už pečivo moc nejím, ale tohle je nostalgie a proto si jednou za čas do té pekárny zaběhnu. 🙂
Od raního běhu jsem stihla ještě zregenerovat, a tak jsem vyrazila odpoledne na kolo se sestřenkou. Ne ovšem na silničkách, ale ona na vytuněným Cannondale a já aspoň na její Meridě, která je sice starší a označena jako krosová, ale má odpruženou přední vidlici a široké pláště, což je pro mě už dostatečně MTB.
Takže jsme jely jen tak na pohodu, se zastávkou ve Štarnově na presso a zmrzlinu, tentokrát skoro bez čekání, a pak po cyklostezkách na Sv.Kopeček u Olomouce. Cíl byl v hospůdce U Kameňa, kde nás skvělým pivkem obsloužila Peťa Kamínková. Já teda většinou na kole nepiju, ani třeba po běžeckém závodě, jen vyjímečně, tak jsem si dala malé černé a byla spokojená. Později se k nám přidal sestřenky přítel a já pak vyrazila kolem šesté domů, protože už mi bylo celkem chladno a neměla jsem ani světla. Na té Meridě jsem to stihla taktak, ale aspoň jsem mohla jet i lesem. Nakonec z toho bylo 47 kilometrů.
Druhý den bylo ovšem taky pěkně a i když jsem ještě něco dopoledne dělala na zahradě, nakonec jsem opět vyrazila na kolo. Joo, sice den před závodem, ale co už. Prostě jsem chtěla využít toho, že nemusím po silnici a můžu lesem a polemi, kam se na silničce nedostanu. Původní plán zněl na Bradlo a zpátky. Což by bylo nejkratší cestou kolem 46 kilometrů. No ale já nejela nejkratší cestou ale spíše stylem "delší zato horší cesta". 😀 Ještě tak do půlky jsem si říkala, že nebudu bláznit, že to někde otočím, ať nejsem na nedělní půlmaraton úplně hotová, že přece vím, že se to nevyplatí. Ale nakonec Bradlo padlo, a ještě jsem někde kolem dokola natočila o 26 km navíc. 😀 Začalo to nevině v Litovelské pomoraví, kde jsem si, jako den předtím, užívala zpěv ptáčků a stín. V podstatě jsem jela po trase, kterou jsem zvyklá běhat, a to i z Bradla až domů. Za Novými Mlýny první kopečky, kdy jsem předjížděla rodinku s klučinou na kole, a jak už se mi jednou stalo ve stoupání na Praděd, tatínek mě před klukem chválil "koukej jak letí". No to fakt nemůžete přestat šlapat, i když je krpál…zvolnila jsem až za zatáčkou. Pak po betonkách a starých asfaltkách směr Bradlec, kolem studánky, rybníčků a hájovny na Klučích, odkud je krásný výhled do kraje a na úsovský zámek. Bylo docela hodně turistů celý den, ale spíše asi ti víkendový… rodiny s dětmi, pěší a starší cyklistické dvojice jedoucí natěžko, asi na celý den či víkend. Kde byli všichni zajíci, to netuším. 😀
V Úsově jsem mohla zahnout na sinici, ale já to vzala pod zámkem a kolem zahrádek zadem, kudy běhávám a nic tam nejezdí. A v Klopině opět ne směr silnice ale nahoru na vrchol Holubice, kam teda je to celkem výživný stoupáček. Nahoře jsem chvíli poseděla a jela dál, polemi mezi řepkou, kolem kostela nebo švestkového sadu, nahoru dolů, směr Lipinka, prakticky po turistických trasách. Z Lipinky už opět po cyklostezce nahoru na Bradlo. Když už jsem tu byla na kole, tak jsem to vzala spodní cestou se záměrem objet vrchol kolem dokola a pod skály dojet z druhé strany, s tím, že úsek, kde budu muset kolo případně vést pěšky, bude co nejkratší. No ale nakonec jsem stejně zase kus sjela a tak se ještě musela vracet. Mohla bych totiž jezdit pořád dokola a nikdy nenajít tu příhodnou odbočku. 😀 Všechny cesty na vrchol holt vedou do kopce. Ale zvládla jsem to, až na jeden úsek jsem to brala na kole i přes kořeny. Nahoře jsem zamkla kolečko ke stromku a vylezla ještě sto metrů na vyhlídku na skále.
Zpátky jsem to už brala po silnici, opět přes Úsov, Mohelnici, Moravičany, jak jsem zvyklá. Přecijen únava už byla a domů daleko. Taky jsem chytla pořádnej hlaďák, a zachránila mě až zmrzlina v Moravičanech, vynikající hrušková. 🙂 Doma jsem pak nachystala nejnutnější na nedělní závod a šla zmožená spát.
Myslela jsem ráno, že snad ani nevstanu a nepojedu. Bohužel, teda vlastně bohudík, mám špatnou paměť a nemohla jsem si vzpomenout, jestli jsem závod už platila nebo ne (a nenapadlo mě to hledat), tak jsem jela. Kdybych věděla, že to zaplacené nemám, tak by to bylo o dost těžší. Dost mi to také zjednodušil kamarád Jirka, se kterým jsme závod už dvakrát běželi a který mě vzal opět autem. Trošku jsme sice kličkovali v Zábřehu než jsme se trefili na parkoviště, ale přijeli jsme včas, asi pět minut před koncem registrace, takže v pohodě. 😀 Všude už panoval čilý ruch. Tak honem se převléct, na záchod, vyklusat nějaký ten kilometr, na záchod, ještě jednou na záchod…a pomalu na start. 😀 S tím výklusem jsem to nepřeháněla, vážně po včerejším kole nic moc. Ve chvíli příjezdu bylo sice ještě relativně příjemně, ale při cestě na start už mi bylo vedro, a jen vítr to zmírňoval. Ovšem ten zas vadil v exponovaných úsecích…což je tak 3/4 závodu. 😀
Začátek jsem určitě nepřepálila, držela jsem se celkem vyrovnaně mezi 4:32 až 4:59, vyjímkou byl šestý kilometr stoupání za 5:08 a 21. za 4:28 se zrychlením do cílové rovinky.
Zezačátku jsme tedy běželi s Jirkou, ale já ač značně unavená, stále jsem se snažila držet tempo, podvědomě stanovené na 4:46 dle osobáku. Sice jsem si nemyslela, že bych si tady ten předloňský čas, kdy jsem dokonce byla druhá v kategorii, zaběhla, ale chtěla jsem to aspoň držet co nejdýl. Aspoň k prvnímu kopečku. 🙂 Zezačátku mě taky dost motivovalo, že jsem stále před sebou, chvíli i těsně, jinak asi na 20 metrů, viděla Lenku Planičkovou od nás z Litovle. Ta sice v druhé polovině zrychlila a nadělila mi tři minuty, ale s tím se počítalo. Také mě hnalo dopředu to, že nesnáším když mám mezeru. Takže jsem se pořád tak nějak snažila dotáhnout na někoho přede mnou. Na jednotlivce, dvojici, trojici. A myslím, že nakonec jsem jich posbírala celkem dost. Nejhorší krize přišla na každém kilometru, neb se mi z horka a nevhodné večeře chtělo hrozně na záchod a vážně až do nějakého 18., 19. kilometru bylo mojí hlavní starostí jak se z toho nepos…. 😀 Naštěstí, i když z biologie víme, že střeva tvoří hladká svalovina, která nelze ovládat vůlí, já to tentokrát zvládla. 🙂 V druhé polovině jsem už měla celkem štěstí a mohla vždycky běžet s někým, což je u mě klíčové, když už fakt nemůžu. Klidně se zmáčknu a někoho dotáhnu, jen abych měla "vodiče". Nebo se chytnu, když jde někdo přese mě. Takže na posledním úseku, na cyklostezce před mašinkou, mi to přišlo hodně vhod, že měl běžec příjemé tempo. Já tak opět na chvíli přepla na automat, tzv. "na lýtka" a nechala se dotáhnout na další běžkyni přede mnou a pak dál. Dost mě to nakoplo a šla jsem pak už zase dopředu sama. Poslední dva kilometry jsem před sebou viděla běžce, kterého jsem považovala za známého, a i když se prý známe od vidění, tak to byl někdo jiný. To ale vůbec nevadilo, opět to stačilo k tomu abych ještě držela tempo a nakonec i zrychlovala. Nevím vůbec jak jsem to udělala, ale nějak jsem to zvládla líp než ty dva ročníky předtím. K osobáku na trati sice chybělo asi dvacet vteřin, což je na jednu stranu dost ale na druhou se s tím mohlo dát určitě něco dělat. Minimálně se snažit držet tempo na 4:43 a ne 4:46, nedávat si den předem záhul na kole, a tak. Však je to pořád dokola. 😀 Ale mě nějak prostě víc baví si užívat (neopakuju se už? ) než makat na tréninku kvůli dvěma třem závodům za rok. A navíc ten pocit, že kdybych chtěla, tak bych mohla, ten mi přijde taky super. Od bedny se sice po druhém a čtvrtém místě v přechozích letech stále vzdaluji, ale vzhledem k tomu času, je to spíš otázka přibývající konkurence. Takže nakonec šestá v kategorii a devátá v ženách. A navíc ještě i nějaké ty fotky, na kterých nevypadám jak v posledním tažení, jenom jako že fakt makám 😀 A z fotek jsem si zanalyzovala, že jsem se ani zas tak nehroutila při běhu jako jindy v únavě. Já si nemůžu pomoct, ale jsem prostě hrozně spokojená. Tak jak jsem si na začátku roku sepsala závody a jiné cíle, tak si je plním.
A teď už vážně jdu regenerovat, jestli to v těch vedrech půjde, protože v sobotu mě čeká Jesenická 60, na kterou se moc těším.
"Enjoy racing and live." Berenique
