Prostě Anežka!

Začala jsem si jí všímat, protože se často objevovala na instagramovém profilu Tomáše Touhy. Zjistila jsem, že to je jeho parťačka z rádia Spin a moderují společně pořad Be In! a Spektrum. Z jejich fotek na mě čišela dobrá nálada a vypadalo to, že ti dva zažívají spoustu legrace a vtipných okamžiků. Ikdyž na druhou stranu, nudu na Instagram dávat nebudou, že jo. Každopádně jsem ale začala sledovat profil Anežky Slané a ta holka mě prostě baví, doporučuju její Instastories. Hezky se na ní kouká, je to taková panenka. Ale zdání klame, když promluví, tak vás dostane její chraplák a hlavně humor, který mám ráda. Občas nějaké to sprosté slovíčko, které to pěkně okoření.  S ničím se moc nemaže (slovo nesere se sem na blog nehodí), používá často ironii a umí si dělat srandu (slovo prdel se sem taky nehodí) sama ze sebe. Navíc je mi ještě sympatičtější tím, že sportuje. Hraje florbal za Panthers Praha, běhá a plave. Obléká se nejčastěji do černé, barvy si užívá hlavně na botách a batozích, kterých má asi milion. Někdy vás dostane tím, že si nečekaně oblékne žluté triko s obrázkem. A miluje jednorožce. Chtěla jsem na úvod zavtipkovat o jejím příjmení. Něco ve smylsu, že je sladká, ale rázně mi to zatrhla. Takže prostě Anežka.

S Barčou jsme si s ní povídaly v útulném bistru Kostelní 16 na Letné.

To je taková věc, na které je nejhorší, že když si někdo zadá moje jméno do Googlu, tak mu vyjede tohle :-). Já jsem hrála florbal za Českou Lípu, než jsem přestoupila do Prahy. Tím, jak je to malé město, tak tam hrozně frčí tyhle soutěže jako Miss Atletika, Miss Fotbal a tak dále. No a za každý sport se tehdy vybraly jedna dvě holky, které do toho šly. Za florbal jsme tam byly dvě, já a jedna holčina, která to pak snad i vyhrála. A vlastně tam šlo jen o to, že se natočilo takovéhle video s rozhovorem, byly i nějaké fotky a jen hlasování na internetu. No a tím to skončilo. Do žádné volné disciplíny nebo promenády v plavkách bych asi nešla :-).

Tak v Lípě to je momentálně sport s největším záběrem, protože je tam obrovský klub. Tím, že ho vede můj brácha a moje starší sestra se tomu taky věnovala, tak jsem k tomu tu cestu měla předurčenou. Samozřejmě mě nikdo nenutil, mě to docela bavilo a šlo mi to, tak jsem u toho zůstala.

No v osmnácti jsem šla na vysokou a od té doby jsem tady. Dneska je to rok, co jsem udělala magisterské státnice.

Když jsem byla ještě na bakalářském studiu, tak jsem dělala docela dlouho Kiss patrolku. No a když jsme měli nějaký výjezd na akci, tak jsme dělali živé vstupy do éteru. Nějak mi to šlo, tak jsem začala dělat kulturní servis. Pak mě vzali na zvukovou zkoušku, líbil se jim můj hlas a bylo to. Nikdy by mě vlastně nenapadlo, že budu moderátorka v rádiu.  Díky tomu jsem pak vlastně na magistru změnila obor a šla jsem studovat mediální studia.

Jo, jsme zaměření na hip hop, myslím si, že jsme v tomhle dost specifické rádio. To, co hrajeme my, nikdo jiný moc nehraje. Ale zase dnešní moderní hip hop se už pomalu začíná stávat mainstreamem. My jsme jedineční v tom, že hrajeme i ty starší věci. Určitě sama poslouchám to, co tam máme, ale třeba to nehrajeme tak často. Když vyjde něco nového, co mě fakt baví, tak to začnu poslouchat i sama, ale jak pak sedím v tom rádiu, tak se mi to rychleji oposlouchá. Takže mě to dřív přestane bavit. Ale když se podívám do svého telefonu, tak to mám zaměřené spíš na tento styl.

Ne, tak to není. Já mám vždycky už hotový celý playlist dopředu. Ale vkládám si do něj svoje vlastní  jingly a podkresy a trochu do toho zasahovat můžu. Například když mluvím o nějakém novém klipu, tak tam pak dám tu písničku. Ale když do toho nezasáhnu, tak se nic nestane a jede to.

Nemám dané obsahy, ale spíš témata. Užívám si svobodu menšího rádia. Jsou třeba volné vstupy, kdy můžu mluvit o čemkoliv chci. Záleží na mě, ale samozřejmě vše uzpůsobuju rádiu a snažím se vyhýbat tématům, kde bych vyloženě řešila věci, které tam úplně nepatří, třeba politiku. Chci včechno podávat spíš humorně a nepouštím se moc do vážných situací. Samozřejmě ale lidi informuju o tom, co se zrovna děje. Když je nějaké téma, kterému úpně nerozumím, tak se ho snažím přiblížit posluchačům vlastním pohledem. Chci být pro lidi autentická. Když třeba mlvím o nové desce Wiche, tak jí mám naposlouchanou ve svém volném čase a prezentuju jí proto, že mě baví.

Mě to hrozně vyhovuje být schovaná, protože ne vždycky mám třeba náladu se namalovat :-). Já jsem zkoušela nějaké konkurzy do hudebních pořadů v televizi, většinou mě někdo oslovil prostřednictvím rádia. Na jednom mi řekli, že když mluvím, tak mám moc vykulené oči, takže to nevyšlo :-). A na druhém nakonec vybrali někoho jiného. Já se do toho zatím ale moc neženu. Ale ve studiu máme kameru, takže posluchači mě vidět můžou, když vysílám.

No třeba moje mamka, která mi pak píše, že jsem se mohla aspoň učesat :-).

Vysílám každý všední den tři hodiny v kuse. Od pěti do osmi večer. Když chci jet někam na dovolenou, tak mám za sebe záskok.

Různě. Třeba v rádiu, kde mě poslouchá najednou deset tisíc lidí, to moc nevnímám, protože je nevidím. Ale pak když moderuju nějakou akci, kde přede mnou stojí dvě stě lidí, tak jsem nervozní víc. V rádiu nemám hned tu zpětnou vazbu, ten kontakt. V reálu vidím, jak se ti lidé tváří. Jsou to úplně jiné disciplíny. V televizi se to dá opravit, natočit znovu a jinak, ale tady ne. A ikdyž před kamerou řekneš něco špatně v přímém přenosu, tak pozornost lidí je trochu rozptýlená i tím, že se na tebe dívají, v rádiu tě jen poslouchají, takže to vnímají víc. Nebo když natáčím nějaké video, tak moc nevím, co s rukama. To v rádiu neřeším.

Někdy se mi stává, že když jsem mezi novými lidmi, tak se mě bojí. Je to tím, že právě třeba nechápou můj humor. Je pravda, že občas plácnu něco blbýho :-). Ale když mě neznají, tak neví, že to myslím s humorem. Ale jinak to moc neřeším. Co mě napadne, to napíšu. Vždycky to vychází z mých zážitků, jsem upřímná.

Asi o tom zas nijak moc nepřemýšlím. Snažím se být přirozená. Nemám moc ráda, když někdo přehnaně prezentuje svoje pocity. Nesoustředím se na získávání fanoušků a lajků. Na sociálních sítích píšu a říkám, co mě napadne.

To se mi stává docela často, naposled v pátek. Mě se děje strašně moc věcí, protože mluvím tři hodiny denně. Těžko z toho vybrat ty nejlepší špeky :-).

Jak v čem. Má to své pro, třeba si volím témata jen podle sebe. Nevýhoda je, že musím mluvit, ikdyž mám blbý den a náladu. Není tam ten druhý, který tě umí vytáhnout nahoru. Když jsem na to sama, tak musím být trochu herečka a schovat to.

Spíš ne. Já jsem hodně dominantní osoba, tak potřebuju někoho stejně dominantního. Myslím si, že ten chlap je prostě lepší do té dvojce. Kdyby to byla holka stejně dominantní jako já, tak by to byl asi docela problém :-). Ani asi v rádiu není tolik atraktivní, když jsou tam dvě holky.

Přesně tak, dělám k tomu ještě v jedné PR agentuře. Je fajn, že je to dost flexibilní.

Pondělí, středa a pátek od osmi. Holky z týmu mě asi trochu nesnášejí, protože jsem bojovala za to, aby tréninky začínaly později. Udělal se kvůli mě trochu kompromis, že pondělní a středeční je od osmi. Takže většinou přebíhám z rádia už převlečená rovnou na trénink.  Pátek začíná dřív, ale ten jsem si nahrazovala ve čtvrtek s klukama. Letní příravu jedu individuálně, to záleží na mě, jestli si jdu ráno odběhat schody nebo něco večer po práci.

Tenisek mám tak 40 párů, tedy těch, co nosím.

Běžecké boty mám dvoje od Nike. V tomhle případě to řeším tak, že si koupím jedny a běhám v nich tak dlouho, dokud nejsou hodně prošlapaný.

Nejradši to mám u rodičů v České Lípě, kde můžu vběhnout do lesa. To je úplně top. Ale v Praze bydlím na Žižkově a potřebuju, aby mi běhání zabralo maximálně hodinu a čtvrt, abych to stihla do práce. Takže je pro mě nejjednodušší Vítkov. Tam jsem si vytvořila trasu, ke které mám vztah a baví mě. Vychází to na deset kilometrů.

Ano, mě to hrozně vyhovuje. Taky teď chodím ráno plavat a to mě taky baví a jsem z toho nadšená. Začala jsem, když mě z běhání a florbalu bolely kotníky. Ze začátku jsem plavala „na paní radovou“, ale postupně jsem si pořídila brejličky a dokonce sluchátka pod vodu. Ranní plavání mě tedy hrozně chytlo, ikdyž musím vstávat v 5:30. Nejvíc mě to probere a hlavně mám pocit, že mám pak celý den lepší náladu a nastartuje mě to.

Ne, vždycky si dám aspoň nějakou tyčinku nebo banán.

Kdybych si z toho měla vybrat jedno, čemu se budu věnovat, tak si vyberu ten florbal. Protože mě to baví a máme naprosto skvělej kolektiv. Vždycky se na trénink těším, je to pro mě zábava. Ale běhání a plavání je pro mě skvělej doplněk. Jsem při tom hodinu sama, úplně vypnu, poslouchám hudbu a přemýšlím nad tím, nad čím chci.

Do fitka chodím jednou týdně, dva roky zpátky jsem chodila třeba třikrát týdně. Ale pak mi došlo, že mě to hrozně nebaví. Takže jsem se zase vrátila k tomu běhání. Mě to v tom fitku přijde hrozně neakční. Sedím na stroji, dám si dvacet opakování, počkám…., dám si dalších dvacet opakování a pořád dokola. Nijak mě to nenaplňuje.

Já dělám sport hlavně proto, že mě baví. Né, že bych nebyla cílevědomá, ale pro mě je úspěch, že ve svých 26ti letech pořád držím krok s těmi mladými juniorkami, které ovládají nejvyšší ligu :-). V běhání zatím nemám cíle uběhnout půlmaraton nebo maraton. Bojím se, že když bych se rozhodla to běžet, tak by mě to začalo hrozně štvát. Jako, že musim, né, že chci.

Jasně. Miluju hranolky, bonbóny a víno. Nejvíc gumové bonbóny, marshmallowny, medvídky a tak. Samozřejmě, že se snažím to regulovat a nesníst každý den balíček. Asi nikdy nedosáhnu six packu (podívejte se na Anežčiny fotky z dovolené u jezera Como a uvidíte, jak „nemá“ six pack :-), pozn. red.)  a tady těch věcí, ale asi by mě nebavilo se zatím hnát, když bych musela omezit něco, co mám ráda.

Měla jsem takový období, kdy jsem si užívala života. Vždycky jsem hrála florbal, ale taky jsem chodila na party a tak. Trochu jsem se zakulatila, tím, jak jsem pila sladké drinky. Ani můj stravovací režim nebyl ideální, jedla jsem třeba dost pozdě večer. Ale pak jsem si najednou řekla dost a začala jsem běhat. Asi jsem se viděla na nějaké fotce. Je to tak tři čtyři roky zpátky. Zhubla jsem nějakých deset kilo, ale nijak jsem na to netlačila. Hlavně jsem se hlídala v jídle. A člověk se musí hýbat!

Miluju vietnamskou kuchyni, takže ráda zajdu na Bun Bo Nam Bo nebo Pho. Volný čas ale stejně nejraději trávím sportem nebo nějakým výletem. I to kolo občas vytáhnu, ikdyž ho nesnáším. Teď jsem si ještě oblíbila čtení knížky v parku. Čtu něco lehčího, u čeho si můžu odpočinout. Teď zrovna Továrnu na sny od blogerky Anie Songe.

Baví mě Zoot, protože si to vyberu, pak si to objednám a vyzkouším všechno najednou. Ráda taky nakupuju boty na Footshopu. Podívám se na net, objednám, jdu si je tam do obchodu vyzkoušet a většinou si je koupím. Málody se mi stalo, že bych je tam nechala. Ale jinak mě hrozně deprimuje trávit volné odpoledne v obchoďáku nebo prostě po nákupech.

Já chodím pořád hlavně v černém. Jediné, co mám barevné jsou boty a batohy. Ale dneska jsem měla nějakou dobrou náladu. Moc barevných věcí nemám. Asi to mám dneska všechno na sobě :-). Nosím hlavně černou a bílou. Občas se u mě objeví růžová, vínová nebo červená. Někdy mám ambice se obléknout jinak, ale pak se stejně vracím od dveří pro tu mojí černou. Mám asi deset nebo patnáct černých triček, liší se třeba jen v tom, že jedno má kapsičku, jedno je delší, druhé kratší. Vybírám a řeším, které si vezmu, ikdyž ostatním to musí přijít vždycky stejné, prostě černé tričko :-).

U mě to je letos prodloužený víkend u Lago Di Como, nějaké svatby, rozlučky a soustředění v Plzni. Plus dva florbalové turnaje. Každý rok si říkám, že třeba pojedu někam na tři týdny, ale nikdy jsem to ještě neudělala.

Mě by hrozně bavilo psát, něco jako blog. Baví mě být kreativní a něco vymýšlet, hlavně texty. Mohlo by to být třeba o botech, o sportu nebo tak. V tom bych se viděla. Ale zakládat nějaký nový blog pro mě teď asi nemá smysl, protože bych se to mu nemohla věnovat (Anežka začala alespoň přispívat svými články do online magazínu Shut Down, pozn. red.)

A chtěla bych psa.

Černá, ukecaná, boty, jednorožec a sport.

Mě hrozně baví to zvíře. Je to tak infantilní. Vím, že to je teď hrozně moderní, ale já už na nich ulítávám hrozně dlouho. Mám jedno tričko, kde je malej jednorožec. Jinak žádný oblečení s ním nenosím, ale doma mám jednorožčí plyšáky a pyžama :-).

Nijak zvlášť, já moc neplánuju. Rozhoduju se spontánně. Líbí se mi, jak to mám teď pestré. V práci mám třeba seriózní akci, kde jsem v lodičkách a šatičkách a v batohu mám tenisky, do kterých se přezuju a běžím do rádia, kde mluvím o hip hopu. Baví mě to.

Prostě Anežka! 🙂