Přihlásil jsem se na Zátopkův zlatý týden. Říkal jsem si, že ze tří závodů alespoň dva dám, když je mezi nima pár dní. No, nedal jsem ani jeden. Rodinná dovolená, děti k babičce a nakonec návštěva alergologie. Dneska se běží noční Kuks, jenže přijedou děti a žena, tak to mi prakticky jistě neprojde a zítřejší Šumava, to jsem si ani nedělal velké šance. Naštěstí jsem po poslední zkušenosti nic neplatil a ani neregistroval. Když to tak pozoruju, nedám přes léto nic. Rozhodl jsem se z nevýhody udělat přednost.
A protože jsem do téhle doby mírně posouval rychlost i váhu dolů, abych aspoň tu desítku nebo půlku odtlapkal v čase mimo turistickou zónu, tak jsem se teď přešaltoval zpět na nabíhání pomalého množství. Byla s tím trocha trápení a hlavně podvodů z mé strany. Podle jednoho úžasného algoritmu mi vychází hranice aerobního prahu na 150 tepech, podle druhého na 143. Vybral jsem si samozřejmě nejdříve ten vyšší a sveřepě jsem se ho držel. Pak jsem shodou náhod běžel tak čtyřicet kilometrů kolem těch 140 tepů a přišlo mi, že přínos byl mnohem lepší. Jak radí odborníci, po nějakých 12 km by se měla odezva na trvalou zátěž ustálit a poklesnout, což se fakt projevilo tím, že jsem byl schopen na rovině dotlačit čas na kilometr k 6:10 (z původních skoro sedmi) a tep držet kolem 136. Hezky se s tím běželo, po dvou týdnech šaškování mám takhle za sebou cca 80 km a dobrá zpráva je, že i v červenci už se mi podaří udržet se nad 150 km za měsíc.
K běžecké pohodě přispělo také to, že jsem se rozhodl pokořit hrdost a dojet do nejbližšího lesa autem. Máme totiž parádní les za městem, bohužel zrovna na druhé straně města, než bydlím, takže to do něj mám 7 kilometrů. Ne, že by se to nedalo, ale to je 14 kiláků jen transport městem, takže jsem vzal káru, přejel to autem a kilometry na písčitých lesních cestách ke Lhotce a dál ubíhaly velkolepě. Tady by se dal běhat parádní maratonek v létě, když je všude hic – klidně i s tou plaveckou vložkou. Nepříjemné je snad jen to, že les je rozdělený dálnicí a jsou jen dvě místa, kde se dá přeběhnout po najdezdu, ale i ty dvě půlky jsou solidně velké. Jenže znáte to, když běžíte, tak to chcete proběhnout celé.
No a kde je ta přednost? Když nestíhám ty hezké závody, které si všichni tak chválí a které jim závidím, budu si pomalu nabíhat kilometry a příští rok si dám ten maraton za čtyři hodinky. Tak, to je závazek.
Aby si závazek ulehčil, vyrážím v srpnu s dětma do rakouských Alp, kde doufám, že mi v noci zbude čas pobíhat po kopcích. Vesnička se jmenuje Au (jo, to je jméno) a kopců je kolem nepřeberně, i když na řadu z nich se bez horolezecké výbavy moc nevydrápu.
