Tak dlouhou jsem nad tím spekuloval, až jsem si předevčírem řekl, že to bych to nezrealizoval nikdy. A tak jsem si předevčírem pobalil, co mě v tu chvíli napadlo a včera jsem odjel z práce vlakem do Zelenče a z vlaku přeběhl domů. Dalo by se říci, že fenomenální úspěch, kdyby to zajímalo někoho, krom mě.
Hlavní důvod, proč začínat s Projektem Zeleneč byl nedostatek času na běhání. Mám opravdu dost zasekaný čas a utrhnout se na mnoho desítek minut v kuse je velký problém. Navíc v poslední době začaly děti usínat později, k běhu se dostávám mírně před desátou večer, vstávám mírně po šesté a tak už se mi stalo, že usínám za běhu. Na jednu stranu líp chápu, jak se to dělá na ultra bězích, kdy si prostě v rovince přeřadíte na autopilota a poklimbáváte si, jenže do ultra mám ještě výkonově daleko a poklimbávat si na desítce už není tak fajn. Včera jsem četl 12HonzaDe, kde uvádí týdenní náběh kolem 120 km. Chápu samozřejmě, že ten člověk běhá o dost rychleji, takže to pro něj není 12 hodin, jako pro mě, ale spíš kolem osmi a možná méně, jenže já jsem za týden rád, když si vyšetřím čtyři a i to v poslední době šlo dolů. A ty čtyři jsou u mě celkový čas, tedy i s oblékáním, sprchou, likvidací věcí atd. Takže těch 100 km naběhám spíš tak za měsíc, ale rád bych víc.
Druhý problém spočívá v transportu věcí do práce. Většinou sebou tahám batoh, v němž mám notebook, hromady kabelů, náhradní akupacky a tak vůbec, co by se mohlo hodit. Asi tak deset kilo navíc, což k běhu není příjemné. To jsem vyřešil jednoduše, data mám synchronizované přes cloud, takže jsem se usnesl, že počítač prostě nechám v práci a stejně tak všechnu ostatní techniku, protože doma ji potřebovat nebudu. Jen jsem dovybavil domácnost kabely nabíječek pro telefony a tablety, což bylo beztak potřeba.
Třetí problém je klasicky cimrmanovský. Pokud se převlékám v práci do běžeckého, je potřeba nějak transportovat oblečení, v němž jsem v práci – a jít na schůzku v běžeckých kalhotách z Lidlu nepřipadá v úvahu ani při mé výstřední pověsti (čest výjimkám). Takže je třeba mít oblečení na převlečení a zajistit, aby se mi oblečení nehromadilo v práci, už proto, že nemám rozsáhlé rezervy a po týdnu takového hromadění bych do práce jezdil v trenclích. Za tímto účelem jsem vyhrabal svůj oblíbený Nokia baťůžek, co jsem dostal před patnácti lety – je to nejlepší věc, kterou Nokia kdy vyráběla kromě 6310i …
Baťůžek skvěle sedí na zádech, na běh je parádní. Má jediný problém, moc se do něj nevejde. Včera jsem do něj narval kalhoty, náhradní čepici, boty z práce, klíče, peněženku, čtení (do vlaku, ne na běh, jasně!) a bylo plno. Zůstal problém, co s bundou. Nakonec jsem ji přikurtoval postranními provazy k batohu a šlo to. Optimalizovat věci s sebou se ukazuje být důležité, protože běhat s větším batohem by bylo hodně nepohodlné. Zatím zajímavá hypotéza je, pořídit si boty na běhání, které by nebyly nápadné k pracovnímu nošení, jenže většina běhacích bot vypadá jako lunapark a to nebude snadný úkol. Doufám, že se to vyřeší samo tím, že se oteplí a přestanu s sebou vozit tu bundu.
Za čtvrté, výběh ze Zelenče je něco jako malý závod. Je tam hromada lidí co jdou z vlaku, všichni se tam motají, jeden člověk s taškou zabere celý chodník. Prvního půl kilometru rozběhu je tragických, pořád se někomu vyhýbám, ale je to docela zábava.
Za páté, celá cesta je z kopce, jediné převýšení 3 metry nabírám tím, že vybíhám na nadjezd přes dálnici na Liberec. Copak o to, ale jak je to otevřená krajina, fouká tam slušně. Měl jsem šusťákovku proti větru, dobře jsem udělal, ale ta z Decatlonu za tři kila není na moji přemíru pocení dělaná a jsem za chvíli propocený na kost. Nic extra příjemného, musím se poohlídnout po jiné. Nemusím, ale chci, znáte to.
Za šesté, většina trasy je po normálních silnicích, což je v pohodě až do Dřevčic, ale z Dřevčic do Brandýsa už je to velká hlavní silnice s těžkým provozem a bohužel dost úzká na to, aby se tam dalo v klidu běžet. Po zralé úvaze jsem se rozhodl si prodloužit běh o kiláček a kousek tím, že si zaběhnu po polňačce, která mi nevede nijak přímo, ale zase s nulovým provozem. Jejím handicapem je, že si ji kvůli tomu také vybírají pejskaři, nic není dokonalé. Lepší pokousaný, než přejetý.
Za sedmé doma všechno shodit do pračky a jít do sprchy. Paráda. Akorát tím zjišťuju, že nemám dostatek věcí na výměnu. Třeba ty kalhoty, které jsem byl zvyklý neprat ihned, ale tak po pěti běhách, ty to odnesly, vyzkoušel jsem terénní vlnku polem a do výšky stehen jsou od bahna. Ponaučení: nezkoušet terénní vlnky nebo mít rezervní kalhoty na běh kromě těch, co jsem roztrhal při pádu na Šumavě.
No a to je všechno. Sedm a kus kilometrů po rovině s perspektivou, že si takový kousek můžu odběhnout třikrát týdně. Má to jeden zádrhel, Garmin mě informuje o tom, že bych si měl dát šedesát hodin oraz na regeneraci, ale kdo je Garmin, aby mě buzeroval. Pokračování příští týden, tento v pátek běh s přáteli ve Veltrusích a o víkendu s dětma …
