Byla asi půlka června, stála jsem v obchodě u pokladny a hledala jednu z milionu zákaznických karet, které se v mé peněžence nachází. A jak už tomu bývá, klasicky jsem vzala do ruky skoro všechny karty než jsem mezi posledními narazila na tu správnou. Jednou z nich byla i měsíční permanentka do fitka, u které jsem si náhodou všimla, že je neplatná a rovnou ji vyhodila. A ta náhoda zas takovou náhoda nebyla – pravděpodobně bych si toho všimla mnohem dříve, kdybych do toho fitka chodila. Jenže já tam nebyla už pěkně dlouho. Největší vinu můžu připsat jednoznačně zkouškovému, protože zkouškové na právech Vám zkrátka moc času navíc kromě studia neposkytne. A tak se veškerá má fyzická aktivita v průběhu 6ti týdnů rovnala běhu nebo cvičení doma, protože návštěva fitka včetně cesty MHD zabrala asi tak stejně času jako naučit se dalších 5 otázek. A to se přece nesmí riskovat. Jenže zkouškové skončilo před 2 týdny a já byla ve fitku všehovšudy jednou (a ne proto, že bych se válela u moře a na sport zanevřela, spíše naopak). Fitko jsem zkrátka vyměnila za příjemnější prostředí. Možná je jedním z důvodů příprava na nadcházející Spartan Race. Možná je na vině naše fitko, které nemá ani jedno okno a je v něm pořád tak nějak šero a tak je mnohem příjemnější sportovat venku, na čerstvém vzduchu a při hezkém počasí. Možná jsem si uvědomila, že nepotřebuju zvednout co nejvíc kilo na legpressu, abych si něco dokázala. Možná jsem konečně pochopila, že cvičit s vlastní vahou je mnohem lepší, efektivnější a těžší než si ničit tělo a klouby ve fitku.
Všechno to začalo na tomhle hřišti. Věděla jsem o něm už léta, nikdy mě ale nelákalo sem zajít. Když jsem začala běhat, několikrát jsem probíhala parkem a pozorovala lidi, jak cvičí. Nikdy jsem tam ale vlastně neviděla žádnou ženu – a možná to byl jeden z důvodů, proč jsem se tam neodvážila. Nezní to vtipně? Celý svůj život sportuju a i tak ve mně tohle místo budilo respekt. První z důvodů, který mě sem přivedl bylo ručkování. Ručkování, ve kterém jsem v prvním Spartanovi o kousek selhala a rozhodla se, že do dalšího závodu ho někde musím natrénovat. Jenže přesně tohle se ve fitku nenaučíte. A nebylo to zrovna snadný – na kurtě a ve fitku se cítím jako doma, tady jsem zkrátka nevěděla, co dělat. Ručkování je jeden cvik, hřiště jich nabízí mnohem mnohem víc, má to ale jeden háček – většinu z nich nezvládnete. A tak přijdete na pár cviků, které můžete cvičit a mezitím nenápadně sledujete chlapy, jak se houpou na hrazdách a dělají jeden shyb za druhým, podhmatem, nadhmatem, bicepsový, tricepsový, na jedné ruce a na druhé ruce. A když dodělají shyby, přejdou na dipy, muscle upy a spoustu jiných cviků, pro které do teď neznám ani název, vím o nich jen dvě věci – jak vypadají a že je nezvládnu. A tak tam stojíte a pozorujete je a najednou si přijdete neuvěřitelně slabí – protože přes všechny ty hodiny tahání činek a železa ve fitku zjistíte, že sotva zvládnete pracovat se svým tělem.
(ta soustředěnost.. :D)
Kdo mě zná, moc dobře ví, že neúspěch je jedna z věcí, kterou zrovna moc nemusím. A taky ví, že se málokdy vzdávám. Chvilku mi trvalo než jsem tenhle svůj malý neúspěch vstřebala. Než jsem si přiznala, že možná nemám takovou sílu, jak jsem si myslela. Než jsem konečně uznala, že tohle je těžší než fitko. Objem možná dělá dojem, ale ne sílu. Jen si představte ty typický namakance ve fitku, co zvedají desítky kil a jejich biceps odpovídá velikosti mojí hlavy. Vždycky když jsem běžela na páse a pozorovala je, neuměla jsem si je představit při běhu. Doběhla by tahle hrouda svalů vůbec autobus? Uběhl by vůbec pár kilometrů? A když zvedá ty desítky kil, zvládl by udělat 50 angličáků? Těžko říct. Ve fitku si zkrátka vyberete pár strojů nebo činek, zvolíte váhu nebo zátěž a stereotypně cvik opakujete v několika sériích, dokud nenastane čas se přesunout k jinému. Nechci nikomu křivdit, spoustu lidí ve fitku poctivě maká a mají výsledky i sílu. Pak jsou tu ale ty případy, kdy vidíte člověka sedět na stroji, posilovat stehna nebo lýtka a při tom psát smsky. Málokterým strojem ve fitku zapojíte celé tělo, pokud neděláte zrovna dřepy, které ale tak jako tak patří mezi cviky, ke kterým fitko vůbec nepotřebujete.
A to je právě jeden z těch důvodů, proč tam teď nechodím. Není to pro to, že by mi vadilo. Zkrátka tam nepotřebuji. Proč chodit do fitka a jako cardio jet na kole nebo běžet na páse a při tom koukat hodinu do zdi nebo na cizí lidi? Není lepší nazout si tenisky a vyběhnout do přírody na čerstvý vzduch, vzít kolo nebo brusle a jet se projet s kamarádama nebo si vzít švihadlo, vrátit se trochu do dětství, pustit si do uší písničky, skákat (a ještě se u toho trochu opálit? :D). A pokud máte pocit, že cvičení s činkama nebo na strojích zkrátka doma nenahradíte, protože takovou zátěž si jen těžko vytvoříte, mám pro vás odpověď – není to třeba. Vyměnte alespoň na léto stroje za TRX, bosu, kettlebelly, waterbagy, hrazdy a nebo zkuste rovnou crosstraining. Dlouho jsem nezažila lepší a náročnější trénink než minulý čtvrtek ve SpartanGymu – ale o tom někdy jindy. Hodina intenzivního tréninku na TRX zapojí ve vašem těle i svaly o kterých vůbec nevíte a druhý den si na něj stoprocentně vzpomenete. Tréninky na bosu zapojí svaly stejně tak a ještě vám pomůžou zpevnit kolena, kotníky, zápěstí atd. Tak proč se dřít pořád jenom ve fitku?
Na venkovním hřišti teď trávím víc času než kdy dřív. A i když už se tam cítím mnohem líp, ne vždycky se setkám s příjemnýma pohledama – (asi ho mají páni usurbátoři rádi jen pro sebe). Naštěstí ale existuje internet, kde jsem na začátku načerpala inspiraci na cviky, včetně lehčích verzích pro začátečníky až třeba po videa z mistrovství světa v kalistenice. Pro mě to byla neuvěřitelná inspirace a motivace, která ve mně vzbudila odhodlání se v tomhle ohledu zlepšovat a naučit se pracovat se svým tělem. K většině cviků potřebujete core, sílu, flexibilitu, balanc, zkrátka všechno dohromady. Koukněte se na tohle video … no, nejsou to frajerky…?!
Jsou!
A já se neuvěřitelně těším na zmiňovaný Spartan Race Super v Krynici v Polsku, který nás čeká příští neděli. 13+ km, minimálně 25 překážek, časový limit 3 hodin a stupeň 2/3 v získání letošní trifecty. Doufám, že se něco málo z toho posledního měsíce trénování při závodě projeví a zvládnem zase o něco víc překážek než minule (včetně šplhání, který jsem naposledy ovládala asi ve 3.třídě na základce :D). Určitě dojde i na článek po závodě a pravděpodobně i na video, protože plánujeme běžet závod s kamerama na hlavě (a to bude taky trochu challenge).
Vy se můžete podívat na video z nedělního tréninku, který najdete tady.
Stříhala jsem ho sama, tak budu ráda za názory, komentáře a připomínky tady, u videa nebo kdekoli 
Mějte se krásně!
