Je pondělí 17.10.2016…jsem živá…přežila jsem Chřibský maraton 🙂
Letos jsem FAKT už vůbec žádný silniční maraton běžet nechtěla. Na jaře v Krakowě to nešlo. Musela jsem zrušit i padesátku ve Winschotenu. V polovině srpna jsem si jen tak odcupitala Yesenický maraton, bo hory miluju. Na podzim jsem se rozhodla veškerou energii vložit do přípravy na Runfest půlmaraton. Trénovala jsem hlavně kvalitu, rychlost, nikoliv však vytrvalost…
A pak mi v září můj kolega z Kroměříže zvaný napsal Chroust.napsal sms.:“Hele, nechceš si zaběhnout Chřibák? Poběží i Richard, Xao, je to pro náš triatlonový oddíl takovétradiční zakončení sezony“. Nejprve jsem to zavrhla jako nereálné, pak jsem si řekla, že třebas stihnu ještě nějaké dlouhé běhy natrénovat a pokud nebude pršet, do Kroměříže přijedu…No a tak jsem jakože trénovala…25.9. „dlouhý“ půlmaraton, 2.10. běh po rovinaté asfaltové cyklostezce v délce 20 km…Na víc nebyl čas…
Celou dobu bylo škaredě, pršelo, vítr foukal. Ještě ve čtvrtek 13.10. to vypadalo nadějně – že bude bude zima, déšť a já nebudu nikam muset. Najednou tu ale byla sobota 15.10. a s nísluníčko, azuro, celkem teplo. V 7hodin ráno jsem tedy vlakem vyrazila směr Kroměříž. Byl to trochu adrenalin, zda start maratonu stihnu, neboť na trati byly nějaké výluky, nicméně vše nakonec klaplo a v 10:00 hodin jsem už byla u Chrousta v kanclu, v dresu a na značkách.Koelga má totiž kancl hned vedle atletického stadionu, kde byl start a cíl a také celé zázemí závodu. Tedy i bufet…to ale ještě hodně předbíhám… Chroust mi poskytl azyl a jelikož viděl, že začínám být poněkud nervózní z toho, co zas hodlám následujících několik hodin provádět, tak nějak do mě nalil štamprdlu výborné slivovice. Domácí. Stres byl včudu. Ještě jsem si pro uklidnění prohlédla nějaké fotky, co mu visí na stěně. MontBlanc, Elbrus, Aconcangua…Tam všude byl
Přemístili jsem se na stadion, kde jsme potkali dalšího kolegu a také nečekaně běžce na lidi z MK Seitl. Bylo s kýmpodřystat, nějaké fotečky jsme udělali a v 10:30 bylo odstartováno.
Nejprve se 2x oběhlo kolečko na atletickém stadionu a pak hurá mimo dráhu. Trasa zprvu parádní. Rovinka, asfalt, cyklostezka podél Moravy, prostě Baťův kanál. Držela jsem se Chrousta do cca 5-tého kilometru, pak zrychlil a já zůstala sama. Tipla jsem si, že Chroust utekl, neboť se bál, že mu začnu sprostě nadávat, jakmile přijde první kopeček. Výčitky svědomí jím ale patrně lomcovaly, neboťmi tu a tam poslal jako morální oporu kolegu, který ho přišel povzbudit na kole.J Kolega cyklista se mnou různě debatoval, žertoval, pak mi ale řekl, že na Bunč tedy ani náhodou nepojede, že je to prudké stoupání…a zmizel…
Co je to Bunč? KOPEC!!!! Kopec jak SVIŇA!!! Takový Koudyho břušek
Bunč…no asi tak-na 11- tém km skončila pohoda jazz a průměrné tempo 5:30 na kilometr a začalo stoupání, pláč a skřípění zubů. Na druhou stranu jsem předběhla ultramaratonkyni Vilmu Podmelovou, pak nějaké dva chlapy a ještě nějakou běžkyni, znamení toho, že to pořádně rubu. Sem tam se zastavím a fotím, protože jsem si slíbila, že to poběžím na pohodu.
Do toho i přemýšlela jsem, co může být horšího, než na maratonu soustavně stoupat do kopce…bolavý zub? Vichr z hor?Jiráskův F.L.Věk? Kocovina? Abstinence? No akorát jsem dostala zoufalou chuť na pivo. Na Bunči naštěstí byla občerstvovačka. Volám na ně „pivo, pivo, bylo by?“ Ty voe – bylo!!!! Normálně jsem dostala decku alko piva, pak taky jiný ionťák, vzala jsem si banán, obalila ho v soli a v ten moment jsem věděla, že se do cíle dostanu. Byť to bude na morál.
Při seběhu z Bunče jsem předběhla maratonského rekordmana Jirku Březinu, pak ještě nějakého chlapíka a na občerstvovačce na 31km mám fata morgánu – zdá se mi, že vidím Chrousta. Trošku jsem přidala a byl to on!!! Zlobilo ho koleno, jak mi sdělil na občerstvovačce na kilometru 36-téma to ho prý zpomalilo (no kdoví, jak to bylo). Mě to naopak nakoplo JJJ a se slovy „Chrouste kurdepřydej“ jsem se rozběhla. Připadala jsem si jak nějaký králíček Azurit na baterky , ten z té reklamy ..cupitycupity.
Nohy mě ty poslední kilometry bolely příšerně. Ale až polezu v červenci na Elbrus, tak to taky nebude žádná brnkačka…do toho bude -20, hafo sněhu a možná i trudomyslnost…. Na maraton ještě vzpomínat budu!
Naštěstí se mi nechtělo zvracet, ono od bolesti se dá odpoutat, ale od žaludku naruby nikoliv Cajdycajdy, byl tu 40-tý kilometr a s ním kruhák v Kroměříži, tady mi hromadně zatleskali lidi čekající na autobus, obdařím je úsměvem filmové hvězdy, nafoukám trojky a pak už vidím stadion, půlkolečko po dráze a je vymalováno … přežila jsem… Jsem v cíli, dělám si v duchu čárku za další odběhnutý sen. Jen se nějak nedostavila post maratonská euforie a dojetí. Tak moc jsem byla unavená …
Minuta, druhá minuta a až poté se na stadionu zjevil Chroust J Porazila jsem ho, Ironmana jednoho. No musela jsem si rýpnout, to jinak prostě nešlo.Chvilku jsme všichni debatovali, jak to bylo těžké, vzájemně se poplácali po ramenou, jak jsme dobří, pak sprcha, nějaký ten make-up, štamprdla na vítězství a hurá na guláš a pivo. Pak pro sichr ještě jedno pivo…a pak sprint na nádraží, protože nám málem ujel vlak. Sprintovali jsme ale tak intenzivně, že jsme na nádraží nakonec ještě i dvě minuty čekali.
Jsem ráda, že jsem se nakonec nechala vyhecovat. V pátek jsem si přála:doběhnout, přežít, dát to pod 4:30 a nebýt poslední. V sobotu v 15:00 hodin jsem věděla, že žiju, zdravá jsem, čas 4:27 a poslední jsem nebyla ani náhodou.
