No tak spíše než poklidnou noc přinášející regeneraci se to v mém mozku z pátku na sobotu mlelo jako v nějaké kriminálce. Zdálo se mi o tom, že jsem byla odsouzena k 8-mi letům odnětí svobody za daňovou kriminalitu. Seděla jsem v tom vězení a říkám si, ach jo, to nevydržím, osm let neuvidím svou rodinu. Ach jo to nevydržím 8 LET NEPOBĚŽÍM LYSACUP. A v tom okamžiku jsem se hrůzou probudila J…
Byla sobota ráno, sluníčko svítilo, nálada výborná – no není divu, když jsem se zrovna dostala z „vězení“. Oděla jsem se do týmového trička, na krk oranžový šátek a už jsem si to s Djangem, Danem a Pájou drandila směr hráz přehrady Šance. Na mou asi nejoblíbenější etapu.
Zaparkovali jsme, vylezli před auto a začali debatovat. V tom proti nám kdosi kluše. A on Jarek. Pája na něj „Jsi nějaký hubený, ty jsi zhubnul“ Jarek: „vážím 63 kg“. V tom proti nám kluše Petra s Leniou. Petra hlásí 49 kg, Lenia nějakých 55. Přikluše i Keňan. 62 kg. DOPRČIC a jak mi to má rychle běhat, když jsou v oddíle všeci takoví huběňouři? Já mám kilogramů 61 a co mi to stojí úsilí. Už asi měsíc jsem neměla bůček, větrníka, hranolky. A stejně běhám pomalu, kurde.
No nic, od debaty na téma muší váhy členů VZS jsme přešli na téma, zda konečně letos v Praze zaběhnu svůj vytoužený maratonský čas pod 4 hodiny. Pája. „No já jsem loni běžela první maraton za 3:43, teď trénuji tak 2x týdně“ Django: „Já toho taky moc nenatrénuju“. Sakra, tak jak to, že je tak rychlý???
Takže za této stresové situace (vězení, nadváha a pomalost) jsem vyběhal směr Lysá hora. Necelých 7 kilometrů po žluté značce. Vyprovokována stresovými hormony a motivována ultamaratonskými knihami, zvolila jsem metodu“ běž, doku nepadneš“. Šlo to nějak dobře. Vygumovala jsem si hlavu a hnala mě jen touha po zlepšení. Jasan, že krpály jsem neběžela, ale rychle šla. Ale celých sedm kilometrů se do kopce neběží, minimálně dva kilometry jsou po rovince a i cílových cca 400 metrů se dá napálit.
Na noze jsem měla boty s hřeby. Napadl sice sníh, ale některé – zejména lesní úseky, byly poměrně namrzlé. Celou dobu nádherně svítilo slunko, úplné azuro. Ale zase taková brnkačka to nebyla, protože foukal poměrně studený vítr.
V nohách jsem měla cca 4 kilometry, když jsem si vzpomněla na víkendové tůry po Beskydech s rodiči a bráchou. Před očima mi vyvstaly svačinky, které pro nás všechny chystala mamka. Dva dřevorubecké krajíce, mezi nimi bohatě máslo, sýr, salámek. Myslela jsem tedy intenzivně na jídlo a přestala ten protivný vítr vnímat.
Najednou jsem se vymotala z lesa a už tu byla asfaltka a posledních cca 400 metrů. Potkávám Petru a Leniu, která mě celá rozesmátá povzbuzuje slovy „Blondýnko výborně, PŘYDEJ“. A najednou už pípám, sotva popadám dech, hladím hladící bod, dvě tři fotky a mizím v Kameňáku. Konečně jsem se podívala na Garminy a zjistila jsem, že jsem se oproti minulému měsíci na stejné trati zlepšila cca o 8 minut. Následovala endorfinová smršť J.
Velý čaj, malé pivo, fidorka a už fičím po stejné cestě zpátky. Přestal foukat vítr, no co vám budu vykládat, zase bylo pohádkově. NA duši ráj. Cestou dolů potkávám kluka v modré čepici a mikině, směje se na mě a říká ahoj Leni. Já se na něj taky směju, zdravím ho a až po chvíli mi došlo, že je to můj kolega z práce. Tak moc jsem měla oči zaslepené sluníčkem, že jsem prd poznávala J.
Cestou dolů mě téměř všeci z oddílu předběhli, ale zas tak mi to nevadilo, protože já se zas tak hodně nezpozdila. Ještě v autě cestou domů jsem se podívala na výsledky a zjistila, že tentokrát jsem předběhla o něco více lysacupistů, než obvykle. Jupííííííííííííííí.
Jak ta sobota špatně začala, tak hezky skončila. A to mě večer ještě čekal ples, tanečky, tombola….Ale to už je jiná kapitola, neběžecká.
Tak se mějte všichni BEZVA a prý máme KURDE PŘYDAT
