Lidi, trénujte, stojí to za to 🙂
Nastal den D, neby spíš den P. Pro jednoduchost jsem zase spala u Johari (Katky), protože bydlí blíž startu. Ve 4h budíček, ve 4:30 odjezd. A než vystoupili lidi z prvního sobotního metra, už jsme klepaly kosu na trati. Původní plán byla indiálnská chůze. Katce bylo ale od začátku lehce nevolno, takže ze začátku jen šla. Kdo jí zná a kdo zná mě, ví, že tempo Katky chůze je pro mě výklus a chůzí bych jí stejně nestačila 🙂 Takže Katka šla a já poklusávala okolo. Někde od desátého kilometru do třicátého kilometru jsme občas běžely obě, ale pak Katku zase začalo bolet břicho a od té doby už „jen“ šla (vesměs stále svým vražedným tempem).
Začátek trasy se dlouho táhne okolo Katky domova a tak jsem se první skoro dvě hodinky poslouchala úvahy typu „Proč to nevedou tudy a budeme to obcházet?“ a „Tamta cesta je přece hezčí, proč nás vlečou tudy?“. Chronická stěžovatelka .) Pak mě zachránil Evžen, který se z ničeho nic zjevil a nařkl nás z běhu 🙂 Prý „Já vás viděl!“ Ale hlavně, Evžen se náhodou přiznal, že býval organizátor a tak nám zodpověděl všechny stížnosti jednoduše a jednou pro vždy. Ve zkratce, pro turistické stezky není potřeba shánět povolení a lidé na nich méně bloudí. Jednoduché 🙂
Evžena jsme po pár kilometrech opustily, když jsme zmizely v křovíčku (neočurávaly jsme žádné cizí pole, ale pole Katky maminky:).
Než jsme se nadály, přihnal se Bubo jako velká voda. Foťákem cvakal na všechny strany (diky!), radosti a veselé nálady měl na rozdávání 🙂 Něco málo jsme popovídali a nechali ho běžet dál, protože jsme samozřejmě měly poněkud jiné tempo.
Dlouho před závodem jsem řešila, co jíst. Před během nemůžu jíst, jinak mě pálí žáha. Z tréninku jsem zvyklá běžet nalačno a bez jídla ráno tak 25 km, ale už mám pak dost. Zachránila mě Bára, která mi doporučila UCAN. Vyzkoušela jsem si ho maratonské stafetě a ještě před tím jednou v tréniku a nemělo to chybu. Takže jsem s sebou nesla krabičku s odměrkou, vodu, lahev a ještě dva malé sáčky s různou ovocnou příchutí. Co 90 minut mi Katka držela lahvičku a já do ní sypala UCAN prášek, zalila vodou, protřepala a vyzunkla. Akorát jednou mi to Katka aktivně protřepávala, když jsem balila odměrku a nějak to blbě zavřela a celá se ohodila 🙂 Byla jsem přiměřeně unavená, celkem to fungovalo, žáha dobrá.
 |
| S Katkou 🙂 (Diky Bubo!) |
 |
| S Katkou a Bubem 🙂 |
Jak jsem zvyklá běhat do 25, jen do jsme minuly 25. km, tělo si toho všimlo. Ale šlo to, jen už to nebyla ta totální pohoda, ale začalo mě tak pomalu, ale jistě, všechno trošku bolet.
Od nějakého 35. km myšlenky typu „Škoda, že Katce není dobře a neběží, bychom mohly trochu rychleji…“ nahradily myšlenky typu „Ještě, že Katce není dobře a nežene mě, tohle tempo mi úplně stačí.„. Zlom přišel kolem Neveklova (44km). Posledních pár kiláků do Neveklova mě začaly pálit chodidla, cítila jsem kolena, solidně mě bolel nějaký sval na zadku u kyčle. Zkrátka jsem měla natrénováno podle plánu na maraton a tak to začalo být cítit. A po šesté dávce UCANU a asi šesti hodinách v pohybu už mi žaludek naznačovat, ze UCAN už ne – jako asi by to ještě šlo, ale mnohem větší chuť jsem měla na blbý slaný rohlík. Láhev už byla nechutně zamamalná a různými vrstvami různých příchutí, jak jsem ji nemyla. A tak jsem koupila housku a aspoň kus snědla.
Tak nějak jsem dopajdala do toho Neveklova a byla jsem přesvědčená, že mi to stačilo. Cílem jsem si stanovila zvládnou to do Neveklova na pohodu, nezničit se jako loni. Pohoda je asi silné slovo, ale zvládla jsem to bez pocitu, že mám zlámané nohy a bez slz. V Neveklově jsem snědla zkytek housky (žaludek byl navodě možná právě z hladu) – stejně končím… Jenže jak jsme si tam tak seděly na travičce a já trávila housku, začala jsem mít pocit, že 13 (Olafových, ve skutečnosti se to ukázalo jako 17) kilometrů není úplně nereálných. Kdyžak si sednu na patník u silnice a D mě zachrání. Takže jsem koupila ještě dva rohlíky a dvě housky (nic jiného jsem si nedokázala představit, že pozřu) a vyrazily jsme.
Šlo to dle očekávání – fakt mizerně, hlavně konec 🙂 Na nohou se mi udělaly puchýře. Ale aspoň to byla příležitost zastavit (zastávku bez důvodu Katka nepovoluje), zalepit, napít se, protáhnout se 🙂 Garmin už byl mrtev, tak jsem se aspoň rozptylovala za chůze koukáním do mapy. „Už jen dvakrát tolik, co ze Suchdola do téhle zatáčky a bude další vesnice.“ „Už jen dvě třetiny toho po loukách a jsme už jen jednu cestu ze Suchdola do zatáčky od Kosova„… Na pravé noze náplast fungovala dobře, byť trochu netradičně. Nějak se odlupla, takže mi přilepila nohu k botě, což zabránilo klouzání zpocené nohy v botě a bolest se značně snížila 😀 Na levé to bylo úplně k ničemu… Dokonce jsem po pár km měla dojem, že ten puchýř snad prasknul, jak to najednou začalo bolet. Naštěstí ne, ale zase to byl důvod na chvíli nastavit a náplast raději úplně odstanit. Vlastně její použití pomohlo taky, protože jak jsem ji sundala, hned jsem cítila o dost líp 🙂
Nohy byly unavené, chvílemi jsem si držela palec zarytý do boku, protože jsem měla pocit, že to pomáhá, chodidla v jednom ohni, mozek unaven – přeřekávala jsem se šíleně 🙂 Když jsem sáhla pro housku, zjistila jsem, že ta náplast, co jsem si sundala z nohy, se v batohu přilepila k housce.. ale kdo by to řešil. Hlavně, že mám housku! Odlepit a sníst 🙂
V Kosově hoře (61km) bylo jasno. Končím! Mohli bychom spekulovat, jestli bych těch posledních 13 došla, nebo ne. Já myslím, že spíš ne. Jsem si tím docela jistá. Vlastně asi určitě ne, protože minimálně Katka by mě zabila, jak jsem se tou dobou už vlekla 😉
Katka šla dál a já si lehla na sluníčko a čekala na D. Ten mi dokonce přivezl čerstvé jahody k občerstvení, mňam 🙂
Měli jsme celkem dost času natankovat a najít cestu do Prčic, kde jsme měli vyzvednout Katku. Z parkování k cíli to bylo ještě dobrý kilometr, možná i víc pěsky. Dopajdala jsem tam a cítila, že mám dost, že fakt moc chci do postele.
Tělo zmatené jako včela, chvíli že má hlad, chvíli že raději vůbec nic nechce, nebo to vrátí. Nakonec jsem se odhodlala koupit si nějaké asijské nudle, co tam prodávali. A asi jsem dobře udělala, zřejmě mi bylo špatně z únavy. Než jsem vůbec stihla začít pořádat ty nudle, volá Katka, že je v cíli. Hurá, zase to zvládla 🙂
Ale tentokrát měla dost i ona a to je tedy co říct 🙂 V autě to dokonce už nevydržela a sundala si boty. Mno teda, to se nedá popsat 😀 Ale jako respekt, ze prekonala stud a proste si udelala pohodli 🙂 Naštěstí bylo teplo a tak jsme mohli celou cestu intenzivně větrat 😀
Doma jsem doslova padla do postele. Zimnice naštěstí brzo přešla a já bych bývala mohla spát, kdyby mě tak strašně nebolely svaly na kyčlích! Jediná poloha, kde mě nebraly křeče do kyčlí byla na břiše 😀 Ale za pár hodin to povolilo a k ránu jsem mohla už i na bok.
Ráno jsem se vzbudila a cítila se přijatelně. Akorát jak jsem se lehce spálila včera, měla jsem hroznou chuť se jít vykoupat. Venku 14 stupňů zataženo, lehký větřík. Radotínský biotop podle webu otvíral v 9h a dnes nabízel koupání zdarma (na oslavu včetejšího otevření). Nechápu, kde se to ve mě vzalo, jsem spíš zmrzlík než otužilec, ale jak jsem měla pocit horka, přišlo mi to jako idální nápad. Dojela jsem tak v 8:55. Nikde nikdo. V 9:07 stále nic. Že bych měla jít tady těmi vrátky? Vlezla jsem tam, nikde nikdo. Tak jsem se převlékla do plavek a šla k vodě. Pomalu jsem s ponořovala u zábradlíčka, vyplašila jsem dvě spící kachny. Jedna z nich se za trest hned do vody u mě vykadila. Ble. Zataženo, foukalo, začala jsem mít pocit, že jen to lehké ponoření mi asi bude stačit, na plavání to asi nebude. Zchladila jsem se a stačilo mi to. Stejně jsem už musela jet, protože D potřeboval auto… Jdu se osprchovat, přece jen to kachní hovno bych raději umyla, ale sprchy vypnuté. Oj. To vypadá, že snad mají zavřeno a já se tu koupu ilegálně! 🙂 Tak aspoň převléct a honem raději zase nenápadně pryč 🙂
Takže paráda! Nevím, jestli je to můj šálek čaje, se někde takhle dlouho vláčet (61km, 10:45 hrubého), ale vlastně jsem si to až na pár krizí užila 🙂 A uz v nedeli jsem dokonce mohla chodit po schodech nahoru i dolů (neříkám, že bezbolestně, ale slo to)! Vecer jsem to vyjezdila na kole – segre jsem fandila v posledni useku Vltava Run, ktery bezela 🙂 A ted uz ani nevim, ze jsem neco sla. Dobre, tak ty puchyre tam porad jsou, koleno namozene, ale jinak pohoda! Juhuuuu! Mozna to neni tak spatne, se takhle obcas nekde vlacet… 😉
