Pražská 1xx

Byl pátek. Ráno. Věci, krom nabíječky, vysočiny a peněženky, už zabaleny. Splnění takových běžných rodinných povinností, jako odvést synka do školky a rozloučit se, mi přišly strašně milé.

Doma ještě trochu odpočinku, v práci mám volno i v pondělí, a nervozita stoupá větší rychlostí, než jsem čekal. Ženuška mě ráda a dobrovolně odváží do Svinova na Regio vlak, pusinka a už je to všechno na mě :-D.

Nastupuji do vlaku a stevardka mi říká, že nultý vagón je úplně vpředu. Jaké překvapení pro mě. Tak mě jěště čeká procházka celým vlakem až k mašině. Pěkný začátek, si říkám. Orientační běžec, no! 

Cesta fajn ubíhá, trochu mi vadí skupinka asi 20 lidiček, co se mění na sedačkách, jako ponožky ultraběžce, a švitoří, říkám si.

Hurá Praha. Dle domluvy volám Honzovi, a že prý také zrovna přijel na Hlavní, že se setkáme u KFC :-D.

Dobrá, projdu nádraží poprvé, nikde KFC není. Když procházím podruhé, ptám se jakýchsi kluků, „kde najdu KFC?“ ČeskoRusky mi říkají „tu nět!“. Poděkuji a jdu dál (asi taky nejsou odtud). Slečna z Hervisu rozdávající letáčky mi jeden podá (nepoznala Ultraběžce s plnou výbavou) a tak se jí s úsměvem ptám, „kde je tady KFC?“. Ona „v prvním patře je Burger King, tady KFC není.“

Já-“díky :-D“. Volám Honzovi, na kterém nádraží stojí, že v Praze KFC není, a – „tady, aha to není KFC, to je Burger King“. Našli jsme se. Pěkně to pokračuje, říkám si.

Nějak dorazíme do Modřan (pro dnešek už v sobě orienťáka moc nevidím), („Slečno! Slečno! Prosím Vás kde je tady Škola?“ – „Já nejsem slečna!“) do tělocvičny. Pěkné místo. Bivak mám na, dle Honzy, gymnastickém stole a spím na nejvyšším místě v tělocvične. Tedy nespím, bo jdeme na jídlo. Kachna pro Honzu, „Medovník? Jenom?“ (otázka číšníka) pro mě. 

Po občerstvení prezentace a jde se na přípravu. Tak se tedy oblečem, lehnem a čekáme a pozorujeme mravenčení v tělocvičně.

 Volá ženuška, povzbuzení, povstesknutí. Rozhodneme se vyrazit na 2,5 km dlouhou noční procházku Modřany na vlakové nádraží. Ti před námi se ujišťují, že jdou dobře, protože za nimi jdeme my. Ti za námi zase spoléhají na nás. A já se zeptal zrovna úřadujících Policistů, kde je tady nádraží. „na Hlavní nádraží? ….. tady v Modřanech je nádraží? Vlakové? Počkejte až tady odbavíme auto!“ Za chvíli přijde druhý policista s navigací a oznamuje nám, že za 13 minut tady do prava, a jsme tam. Pěkně to pokračuje, si říkám!

Nádraží se začíná plnit. Je plno. Přijíždí vlak. Nastupujeme. Po hodině přijde jeden z organizátorů. Smějeme se. Fakt borec. 

Pak ho ještě několik krát potkám.

Vystup z vlaku, jdeme, hlouček lidí stojí a najednou se všichni vzdalují. Si říkám, pěkné, hlavně dojít. Honza mě ujišťuje, že máme dobrou taktiku. Jsme domluvení, do rána spolu a pak dle sil a nálady se možná rozdělíme.

Jdeme a pořád nás někdo předbíhá. Mám cukání se rozběhnout, ale pro mě je důležitější domluva. Celkem si to užívám, až na to bahýnko, je všude, je ho dost.

První moment, kdy jsem si uvědomil hlášky o Olafových trailech, byly feraty (pro mě poprvé v životě) kdesi kolem patnáctého kiláku. Jinak si noc moc nepamatuji. Jen vím, že to bylo super. Adrenalin s únavou a příjemnými lidmi stejného zaměření.

Po 35 kilometrech a osmi hodinách, jsem se rozhodl, že sil je dost a odpojil jsem se od Honzy. A byl jsem v tom sám. Jako první mě čeká Kozí hřbet, hrad, na ostrém kopečku. To ještě šlo. Co mě čekalo hned potom, bylo víc než záživné. Kmen přes Vltavu, Ti předemnou stáli na kmeni nad břehem a čekali na ty před sebou, až budou na druhé straně. „Klouže to?“ „Jó!“

Výborně. Hopnu nahoru. Zrychlený přesun. Od druhé třetiny už zrychlený nebyl, kláda se razantně zsštihlovala. Jdeme dál. Záživné předbíhání v parádním těžkém terénu mě fakt baví (byli to chodci :-D). Kdyby krok vedle, tak pád od metru po deset metrů do Vltavy, mi lepí u prd..e. Výrazné schody na Psané skály. Dávám „fix marker“ 40,5km a slečna sotva jde. „dobré?“ ptám se. „Už asi hodinu a půl bliju a bolí mě žalůdek.“ Nepotěší a nepřidá na náladě. Ale i tak se usmívám a užívám si to. 46 kilometr a polívka. „Vývar nebo gulášovka?“ „Vývar. A Colu.“ U stolu, kde si sednu, už jsou první odpadlíci. Čekají na autobus. Pojím a jdu dál. Chci doběhnout ty, co odcházeli z hospody, když jsem dobíhal. Což je asi 25 minut. Do dalšího jídla mi zbývá 16 kiláků, to je v pohodě, litr vody ještě mám. Čistá hlava, občas fotka, prší, mží, už ani nevím kdy co bylo. 62 kilák a občerstvení. Polívka buď vývar, nebo ovar. Tak si dám ovar a uvidíme, možná poběžím přerušovaně a rychleji :-D. Cola. Dvě tatranky. Na záchodě není toaleťák, tak jdu dál, v lese toaleťák nepotřebuji, mám kapesníky 🙁 (manželka se mi směje, kapesníky jsi mohl použít i na WC). V iteniráři samé vyhlídky, ale asi někdy jindy, no. 

Na 80 kilometr jsem se těšil. Protože mi došlo, že když mi zbyde 50, jde se dál. Avšak jsem nevěděl, že Olaf je „Guru ultra“, teď už to samože vím, a posledních pět kiláku k přehradě, kterou jsem chtěl vidět za světla, bylo fakt HARD.

Mě se to líbilo, v ruce klacek a krok co krok ho zabodnout do země a posunout se kupředu za další šipkou. Ještě trochu pomůžu mladé slovence, co by tam asi zůstala, a jak došli další za námi, se trhám, je o ní postaráno. Trochu mě to zdrželo a k přehradě jsem došel s čelovkou. 80 kilák s polívkou, kávou, citrónovým pivem a colu mě zahřál. Parádní týpek organizátor mi dal radu. Teď už jenom čtyři kopce. Ale poslední úsek vedená parevnýma šipkama je nejzrádnější. Šipek je tam víc. Když nedáváš pozor, špatně odbočíš a bloudíš. Tak pozor, dávám si do paměti. Kam teď? Dolů a do leva. A tady by mohl být ráj. Úzká cestička kolem a skrz skály. Nádhera.

 Pak nic v hlavě a až na 99 km zase jídlo. Tedy „ jakou máte polívku?“ „Nemáme, ale vyberte si něco ca třicet kaček.“ Kouknu a utopenec za 40, tvarůžky za 50 a klobáska za 60. „Dám si klobásku a doplatím. Ještě colu a preso, Děkuji“ Pojím a poslouchám co se děje. Slovenka dorazí, oddechnu si. Kuchař nadává, že nebude dělat klobáska, že dělá polívku. „Nejsou klobásky, není polívka, bude za třicet minut.“ Hlási číšnice. Už jen napsaných 30 kiláků. Jdu dál. Dostávám se na geometrický střed Čech, pak zase nějaký útlum myšlenek, nic nevím jen šipky a odrazky. 

110 kilometr, bude polívka, hurá. Dojdu na camp Park Lávka, stojí se venku, už asi odcházejí. Né hospoda je zavřená, jídlo nebude a dostávám čaj. To je podraz, vím že organizátoři dělají vše aby to klapalo a zlobit se na ně je hloupost, když za to nemohou. Hledám v batohu ještě poslední oříškovou tyčinku a jsem rád, že jsem nesežral ty čtyři kolečka vysočiny, co jsem si dovezl s Ostravy. Je tady ten borez z vlaku. Byl i na tajné kontrole. Tu se ho ptám „Ještě tři kopce, že?“ a on „já to tu neznám, já to znám jinde :-D“. Vybíhám dál. Koukám do iteniráře, žlutá, pak červená běžím a před sebou žádné stopy. Vytahuji už poněkolikáté mobil s turistickou mapou a zjišťuji dva kiláky špatně. Do prd..e. Zase běžím cosik navíc. Jsem zvyklý z orientáku. Pak už zase šipky, už jen tři kopce a hodinky neskutečně rychle přidávají minuty a zapomínají na kilometry. Asi je budu reklamovat :-D.

119 kilometr, jde proti mně bílý vlk. Pes větší než můj dvoukilový doma je pro mě velké nebezpečí. A tady vlk. Bojím se. Vlk asi tři metry předemnou kvikne a oběhne mě. Ani se neotočím a pospíchám do toho kopce předemnou. (někdy až doma mi přišlo nejlogičtější, že jsem trošku zahalucinoval). Jde proti mně ženská. Na hlavě má čelovku. Bojím se. Anglicky na mě promluví, bojím se ještě víc. Pak mi dojde, že taky soutěží a říkám „up“. Jde se mnou. Je dost divné, že ženská nemluví. A ona nepromluvila asi 3hodiny. Tedy jednou něco řekla. Já na to „slouly plís“ ona úsměv a nic. Kontrola 29 ok. MiniZOO, Hálkův pomník taky ok. 

SMS od honzy, že to vzdal. Píšu mu „už scházím“ (už jen asi šest kiláků). A pak to přišlo. Soustředěnost na „white arrow“, únava a ta němá LADY, jaksik jsme sešli. Zase telefón. Teď už ale volám pořadateli. „Kde je prosím ta Petrova strouha?“ „vidíš bílě šipky? Tak běž pořád po nich, je to trošku dál než je to napsáno“ (to je asi vysvětlení pojmu Olafometr :-D). Jdeme dál, otočím se a jdu dál, němá žena stojí a asi čeká na nějakého schopnějšího orienťáka, přičemž uvidím v lese čelovky. Rozběhnu se, a ano, ty moje strouhy jsou tu. Hnědý fix a volám do lesa „Lejdy, its hííír“. Možná němá, možná hluchá, nevím. Adrenalin zavelel. V tu chvíli mě nic nebolelo. Běžel jsem jako o život, pro mě v tuto chvíli neskutečné tempo. Ještě jeden kopeček. Civilizace. Město. Za tímto panelákem? Ne! Tady? Jó. Jsem v cíli. A ani to nebolelo. Dojde mi, že v pátek ráno v 7.50 jsem vstával do školky a je neděle 5.45 hodin a ještě nejdu spát. 

Děkuji Olafovi a jeho skvělému týmu, že dokážou posunovat lidské hranice dál a dál, dále než jiní s lepší občerstvovačkou. Jde vidět, kdo to dělá s láskou.

Díky, Petr