Tak konečně teploty klesly do nějakých rozumných hodnot, kdy se dá komfortně běhat. Výhod to má několik. Jednak už není vedro – kdo by se chtěl pořád potit v těch patnácti stupních? A jednak už Kunraťák nepřipomíná běžeckou magistrálu. Český běžecký boom je totiž do jisté míry boomem pohodlných. Stačí trochu větru, deště nebo zimy, a trénink je zase old style se vším všudy. Běhám si sám a sám, případně potkávám jen staré, známé tváře.
To všechno jsou ideální podmínky pro hraní si s objemy. Kilometrové je třeba pozvolně nabírat, kilogramové pozvolně shazovat. Však PIM skoro klepe na dveře, dělí nás od něj jenom pět měsíců a pár dnů.
Po událostech posledních měsíců, o kterých jsem tady toho napsal až moc, je to pro mě další zvedání se ze dna. Naštěstí jenom běžeckého. Skoro z nuly. Pokolikáté za těch posledních deset let? Pošesté?
Tělu se to nezdá jako moc dobrý nápad. Odvyklo si od tréninkové disciplíny a nevidí jediný důvod, proč by se už ráno před osmou mělo zahřát na provozní teplotu. Tak začalo stávkovat. A jsme u paradoxu zdraví, resp. zranění.
Zatímco když jsem ještě na jaře běhával týdně 80-90 km, tělo s tím bylo srozuměno jako s normální a pochopitelnou věcí. Jakmile jsem někdy v červnu nasadil modus 2-3 výklusy týdně na údržbu, tělo začalo reptat. Abych to shrnul odborným termínem: poprvé poznávám, jak pobolívá plantar fasciitis. Takový ten svazek na chodidle, co se upíná k patě a o kterém celý život nevíte, že ho máte. Dokud na něco ostrého nešlápnete – nebo dokud nezačnete běhat.
Trénovat se s tím dá, deset kilometrů zvládnu a ani nemusím zatínat zuby. Ale není zde moc velký předpoklad, že při plánovaném zvýšení objemů – a nedej bože i rychlosti – to samo odezní. Ledování ani masírování „ježkem“ moc nepomáhají. Jsou dny, kdy to cítit není, jsou dny, kdy problém poznám i při chůzi.
Moje soukromá diagnóza předpokládá, že to nějak souvisí s tím, jak jsem si poslední měsíce hrbil záda u počítače. Asi přišel čas ověřit si to u fyzioterapeuta. Ostatně tam má začínat každá správná sezona.
