Pilování techniky v terénu na horském kole

Včera jsem se rozhodl s sebou vzít fotoaparát a udělat pár fotografií krajiny na mé krátké cyklotrase ve Spáleném lese na Šumavě. Nudil jsem se, a tak jsem se rozhodl o dovolené si zase trošku zasportovat a rovněž jsem chtěl vyzkoušet můj nový úzký přední plášť v lesním terénu, co jsem si koupil od cykloservisáka.

Byl jsem hrozně natěšený, jak se mi pojede s úzkými plášti v terénu, zda to vůbec zvládnu. Trasu jsem si vůbec nenaplánoval, jen jsem si zvolil přibližný směr cesty, nejdříve po cyklostezce a pak do lesa, a to „spáleného“ (ten název vznikl díky gestapu, které tam upálilo dost lidí… to není pěkná historie), ale to jsem ani nevěděl, že se tak podle této události jmenuje.

Chtěl jsem tedy zjistit, jak rychle mi to pojede po cyklostezce a pak jak v terénu. A neposlední důvod (kromě nudy) bylo i to, že do oken mi pralo pěkně slunko (pravděpodobně přesně doba, kdy mnozí z vás běželi Nike Run Prague), takže byl čas jít se „vyvětrat“. Jestli příští rok plánuju svou účast na Králi Šumavy, musím trošku kilometrů v terénu najet, sjezdy mi jakž takž v lese jdou, horší je to s výjezdy do brutálních kopců, tam mi ještě zkušenosti a technika výjezdu dost znatelně chybějí. Jdeme na to!

Sbalil jsem si jako obvykle své věci do batohu (nářadí pro případ defektu kola, mobil, osobní doklady, čelovku (kdybych to náhodou protáhl do noci nebo se ztratil), peníze, mobil, neperlivou vodu, mp3 přehrávač s nadupanou taneční muzikou do uší pod helmu a fotoaparát + oblečení na kolo) a vyrazil jsem po cyklostezce směrem ke Spálenému lesu. Cesta rychle ubíhala, nikde nikdo po obědě nebyl, takže jsem byl v lese, co by dup´.

Objel jsem úspěšně první závoru, aby do lesa nemohla pokračovat „normální“ vozidla a začal si to „šplhat“ do mírného kopečka po asfaltové a štěrkové cestě. To mi po třiceti metrech přestalo bavit, chci přeci vyzkoušet terén, takže jsem se vrátil a vzal to relativně širokou pěšinkou přímo do lesa. Nebyl čas sledovat, jestli rostou houby (pravděpodobně díky těm vedrům, dusnu a málo dešti ne), ale občas jsem se zadíval, jestli bych nenarazil na nějakého dědečka hříbečka. Chvíli jsem stoupal po jehličí, chvíli po mechu, po trávě, chvíli po kamenech nebo větším štěrku. Začal jsem se potit, ale na druhou stranu na mě moc sluníčko nesvítilo.

Po krátkém čase jsem vyjel celou „pešinku“ až nahoru, a ta opět začala v jedné zatáčce klesat prudce doprava. No, dolů jsem ještě nechtěl jet. Všiml jsem si příkrého krpálu vlevo u zatáčky a vydal jsem se po něm. Taková cesta necesta, spíše necesta. Ujel jsem prvních pět metrů a prásk na zem. Pláště hrabaly a hrabaly a já byl pořád na místě a díky nášlapům jsem jen směroval dobrovolně pád doprava na zem. Díky tomu, že jsem v podstatě stál na rovině, jen jsem (ne)kontrolovaně ztrácel rovnováhu, jsem se sebou opatrně buchnul na zem. Přistání do jehličí a mechu bylo celkem fajn, znám bohužel i mnohem horší pády z vlastní zkušenosti.

Ach, ty zatracené nášlapy, na rovné cestě je to OK, ale do táhlých a příkrých kopců je to nevýhoda. Jakmile se mi začnou podhrabovat pláště, nemám sílu ani možnost si vyndat alespoň jednu nohu z nášlapu, abych dopadl na nohu. Musím se sebou buchnout jako pecivál. Protože to nebylo poprvé, co jsem takto padl, rozhodl jsem vyzkoušet experiment s levou nohou v nášlapu pro pořádný záběr a s pravou nohou jsem se jen o nášlap opíral, abych když znovu padnu, mohl pravou nohu rychle opřít o zem. A světe div se, ono to docela fungovalo. Chvíli mi trvalo, než jsem se v tom příkrém kopci znovu rozjel, ale pak jsem pokračoval bez problému. Jakmile jsem tedy viděl před sebou příkrý kopec (naštěstí už v podstatě žádný takový nebyl, aby stálo za řeč se o něm zmínit), vypnul jsem botu z pravého nášlapu, opřel jsem botu jenom o něj a pokračoval „v klidu“ do kopce. Ok, tak to je dobrý trik.

S plášti jsem byl rovněž spokojen, stabilita není o moc horší než s těmi širokými standardně dodávanými plášti na horské kolo, mám totiž docela terénní vzorek na nich, ale budu muset někdy vyzkoušet, jak budou reagovat v lese na mokru a v pořádném bahínku. To bude úkol na příště.

Když se mi zdálo, že jsem vyjel dostatečně vysoko, rozhodl jsem se to otočit pomalu zpátky. Vůbec jsem totiž nevěděl, kde se nacházím, jak je les dlouhý a široký a bál jsem se, abych se zbytečně neztratil. Sjezd mi utekl velice rychle a moc jsem si ho užíval. Po celou dobu jsem občas zastavil a fotografoval scenérie, které mi poskytoval Spálený les.

Při jednom ze sjezdů jsem se dostal k informační tabuli, která mě informovala o tom, kde jsem, v jakémže to lese jsem a kam můžu pokračovat dál. Rozhodl jsem se vrátit směrem k cyklostezce, a po sjezdu po asfaltové silnici jsem se po čase objevil opět u závory. Aha, takže až tak daleko vede tato asfaltová cesta do lesa a ta mi vrátila k výše zmíněné závoře. No, prima, Spálený les není zas tak velký, jak jsem se původně bál. Na tachometru bylo necelých sedm kilometrů, což bylo relativně dost málo (i když v terénu) a rozhodl jsem se pokračovat dál.

Sjel jsem zbytek silnice k cyklostezce a pokračoval po ní dál. Pak jsem odbočil a po štěrkové cestě jsem se vydal na Hejno, které se nachází rovněž ve Spáleném lese. Tuto trasu jsem znal z minula, takže jsem si projel zahrádkářskou kolonii a pomalu stoupal do táhlého kopce až skoro ke dřevěnému srubu, který je na vrcholu, hřebenu lesa a je odtud pohled na malé údolí a ostatní kopce.

Ke srubu jsem nevystoupal, zastavil jsem se opět u informační tabule a rozhodl jsem se opět vjet do lesa, objel jsem další závoru a pokračoval po široké a relativně pohodlné cestě skrz Spálený les. Půlka cesty byl celkem pohodový sjezd, i když občas mi tu uklouzlo na kamenech, po půlce jsem pokračoval opět do kopce až jsem se objevil na kraji lesa. Nevěděl jsem vůbec, kde jsem, a tak jsem se rozhodl jet doleva a přiblížit se opět směrem k cyklostezce. Jaké nebylo mé udivení, když jsem se po prudkém sjezdu objevil znovu u první informační tabule, u které jsem už dnes jednou byl. Pokračoval jsem tedy po asfaltové silnice opět k první závoře a tachometr mi ukazoval šestnáct kilometrů, čas necelých čtrnáct hodin, a necelá hodina jízdy na kole.

Samozřejmě, že jsem byl na kole mnohem déle, fotografování a hledání cest mi zabralo možná další půl až třičtvrtě hodiny. Protože jsem si potřeboval ještě odpoledne něco zařídit, rozhodl jsem se vrátit po cyklostezce domů. Doma mi ukazoval tachometr osmnáct a půl kilometru. Tak to byla pohodová jízda, až na ten zadní blatník. Byl jsem příjemně unaven, nohy jsem malinko cítil, ale nebylo to nic strašného. Volal jsem hned cykloservisákovi, že potřebuji do neděle sehnat zadní blatník, který konečně bude držet, protože se mi při mých dnešních lesních a asfaltových sjezdech odporoučel bůh ví kam a hledat ho rozhodně nehodlám a potřebuju ho, protože na příští týden hlásí déšť, a to už zase budu jezdit v Praze po cyklostezce. Naštěstí do neděle známý jeden našel a druhý den mi ho přivezl, tak snad to bude OK.

Fotogalerie: