Asi je to evidentní již z titulku příspěvku. Včera prostě nebyl můj den.
Před časem jsem si koupila nové kolo – závoďáka, krásné holátko. S tím, že na starém, které mám ověšené vším možným (odrazky, blikačky, zvonek) budu podnikat již jen dopravní cesty, nainstalovala jsem k tomu všemu i blatníky. Hnus :-D!
A včera že vyrazíme k babičce do Prahy.
1. Cesta tam.
Vypravování se je děsné, dítě jako obvykle zlobí, nechce se najíst, pak se nechce napít, ani vysvléknout, ani obléknout, natož vyčistit chrup. Honím ho po bytě sem tam a vyhrožuji, že pojedu sama. Nezabírá to. Prý si klidně bude doma bagrovat a převážet LEGO. No, co s tím? Zkrátka je nad věcí, takže já se vpravuji připevnit na kolo cyklosedačku v domnění, že se prcek umoudří. A také, že ano. Jen sejdu dolů po schodech, už brečí: „Taky, taky, kolo!“. Bezva! Jdu ho rychle připravit a cestou ven mu ještě zakazuji hrabat se venku v pískovišti, protože je to mokré a navíc by ho cestou na kole škrábal písek v oblečení.
Kolo připravené, sice jsem odmontovala pumpičku a taštičku s nářadím a náhradní duší, ale už se s tím nebudu zabývat, protože defekt jsem neměla leta a když už by s něco stalo, nejdedeme přeci daleko. Nazouvám nové tretry a jdu. Dítě je zadělané od mokrého písku od hlavy až k patě, takže zouvám tretry a jdu ho převléci. Za krátko usedáme oba na kolo a vyrážíme. Otevřu vrata. Zavřu vrata. Nejde mi zaseknout bota do spd. Cože?! Zkouším to, ale nejde to, nové kufry nejsou asi kompatibilní se starými nášlapy. Otvírám vrata. Vyndavám dítě ze sedačky a se žádostí, ať nechodí do písku, jdu přezout na staré dobré tretry. V minutě hotovo. Zjišťuji, že dítě je celé od písku, ale už ne promočené, takže oklepu a vyrážíme.
Konečně na trase, uff! Nově instalované blatníky drhnou o kolo, a to jsem se dala co nejdál od plátě to šlo. Hrůza! To bude cesta :-/…
Nabírám směr Jižní město, protože chci vyzkoušet jinou cestu než ty nevyhovující trasy přes Jesenici, Vestec nebo Kunratice. Sice už jsem tudy jela, ale nějak to přeznačili a v novém značení chybí zančky, takže se ztrácíme v nové zástavbě v Šeberově – 3 km od domova – no, super začátek!
Díky místní obyvatelce nalézám stezku a pokračuji, abych za krátko po neuvěřitelném kličkování přes v Kateřinkách a na Chodově narazila na konec cyklotrasy a schody. S dítětem v sedačce – nelze! Obracím a vydávám se po silnicích jednosměrka-nejednosměrka hledat cyklotrasu přes Opatov. Po dlouhém bloudění po sídlišti najdu. Pohoda až na Chodov. Jen mě iritují neustálé zančky „Začátek stezky pro chodce a cyklisty“/ „Konec stezky pro chodce a cyklisty“. Ty, kdo prodává, vydělá majlant :-/… Plánuji sjet z Chodova do Krče k Labuti, ale „Zákaz vstupu na staveniště“. No, super. Ještěže tam napsali vstupu, takže na to kašlu a jedu :-). Cestou se motám mezi automobily, ale jde to. Staveniště to rozhodně není. U Labutě čumendo na labutě a kačeny, jinak by byl řev. Pak pokračování po „opruz“ trase podél Spojky do Braníka a dále přes Barranďák a Prokopákem nahoru.
Už už se blížíme k cíli, když zjišťuji, že dítě usníná a neuvěřitelně pitomě se mu vyvrací hlava ze strany na stranu. To se mi ještě nestalo. Vždycky, když někoho vidím, že takhle veze spící dítě, tak si říkám, zda je dotyčný normální. Takže zastavuji, dávám sedačku do polohy lehu a pomalinku jdu, aby to bylo co možná nejkomfortnější. Po několika desítkách minut klidu míjím rusky hovořící skupinku žen a dětí. Je to v klidu do doby než si jedna dívenka všimne, že vezu spící dítě a zuřivě začne cinkat na zvonek na svém kole. Ještěže neumím nadávat rusky! No, co, alespoň mohu pokračovat dál v jízdě…
Trasa přes Jižňák? Never more! Za každou cenu vybudované/vyznačené cyklotrasy a cyklostezky, které nikam nevedou, a když už, tak zdlouhavě myškovat, sesedat a bůhví co ještě, to je lepší jet po silnici :-/.
2. Cesta zpět.
Frčím si to jako vždy Prokopákem dolů k Vltavě. V Hlubočepích mi podezřele hapruje zadní kolo, ale asi je to jen těmi špatně seřízenými brzdami (Jo, dejte si kolo do cykloservisu tady u nás, mimo sezónu jsou ochotní, ale nové špalky vám nalepí na ráfek, takže budete pořád brzdit a seřizovat si to stejně sami :-/.)…
„Opruz“ trasa je opruz, přes Cholupice nebo Břežanské údolí je to teď po silnici v hustém provozu – s dítětem nic moc, takže zkouším jet nově přes Modřanskou rokli.
Tady jsem nebyla už více než 5 let, takže se kochám. Zhruba v půlce zjišťuji, že zadní kolo pomalu ale jistě měkne. Sakra! Zpytuji, že jsem ráno nevzala pumpu a náhradní duši. Zákony schválnosti fungují spolehlivě :-/. Raději sesedám a vedu kolo, aby vydrželo déle. Vypadám asi vtipně, protože na pneu není nic moc znát a já šlapu jak blbka vedle kola do kopce i z kopce. V Písnici už to ale znát je, jenže chci dojet s malým v sedačce co nejdál, ideálně ke stezce ve Vestci. Jenže v Kunraticích už jedu po ráfku, takže malý bude šlapat po svých…
Ale jde to, cestu skrz zástavbu v Kunraticích známe a není tu provoz, pak pěkná cesta podél jahodových plantáží a o cyklostezce až do Hrnčíř. Malý střídavě ťapká po svých nebo ho nesu tzv. na koni. Jistě vypadám jak ichtyl, ale žádný z desítek projíždějících cyklistů se nezeptá, za něpotřebuji pomoct. Ne, že bych to vyžadovala, poradím si sama, ale když vidím někoho v nesnázích, za zeptání člověk nic nedá. Holt už to není jak bývalo :-(. Nebo je to tím dítětem, pánové? 😉
Domů jsme dorazili už za šera, no, spíše za tmy.
Ať mi nikdo neříká, že existuje jen pátek třináctého!
