Dnes již počtvrté řeším dilema, jak vystoupit z tramvaje. Obvyklým způsobem to pro bolest stehen není možné. Zkoušel jsem to bokem, pozadu, až jsem dospěl k nejjednoduššímu vyskočit. Příčinou neschopnosti ovládat své údy se stal již pátý ročník narozeninového běhu Dobřichovice – Dobřichov. Ještě týden před vyběhnutím od dobřichovického nádraží, které letos připadlo na první den ve znamení Býka, jsem zaháněl myšlenky na polovinu či jiný zlomek trasy. Až krátké páteční zprávy mého intimního přítele, ověřující připravenost ranního logistického zajištění, ve mě probudily ducha ultraběhu. Rázem bez pochyb o zdolání celé, osmdesáti kilometrové trasy, začal jsem se těšit.
Postupně se mi vybavovala naše zastavení na trase, bloudění, chvilky ticha i hovorů dvou přátel. Právě na debaty se svým druhem jsem se těšil nejvíc. Tolik se toho událo, od našeho posledního společného běhu. Narození další dcerky, pokrok našich starších dětí, důstojná oslava přítelových narozenin a další jemná témata.
Přestože jsem sedm měsíců neběžel více jak 32 kilometrů v celku, vybavoval se mi při balení seznam úkonů a pomůcek na takový běh. Namazat, oholit, najít batoh s hadicí, najít chleba, koupit tyčky a energetické tablety. Jako obvykle jsem ale téměř vše donesl až do cíle naší cesty. Jen poslední výtisk knihy, vydané speciálně pro přítele k narozeninám, putoval z Dobřichovic pouze do Jílového u Prahy, do rukou paní Jitky. Dobré duše, která nás hostí s otevřenou náručí.
Díky Kačce jsme s Ondřejem odbíhali od nádraží u Berounky již před šestou hodinou ranní. Jako každý rok jsme modrou značku ztráceli a nacházeli a na brdský hřeben tak vystoupali opět na jiném místě. Podařilo se nám připojit k červené hřebenovce a zdárně jsme se dostali na rozcestí, odkud naše trasa kopíruje Brdskou stezku. Ondřej si jí minulý týden proběhl až na stupně vítězů ve své kategorii, přesto na něm nebyly patrné známky únavy.
Loňské klesání do vltavského údolí zahaleného v mlze bylo jen vzpomínkou na počínající parný den. Připomíná-li soutok dvou řek ženský klín, pak sestupování v něj nebylo vstupem do ráje. Letošní obloha slibující přeháňky odklonila sluneční paprsky mimo naší cestu a museli jsme namísto odhazování svršků bojovat s chladem tmavých vod spojených v Davli. Po tradiční snídani u starého mostu jsme pokračovali vedle Záhořanského potoka k Jílovému. Jeden z nás vyslovil odvážnou myšlenku, že letos cesta ubíhá rychleji, než kdy jindy. I paní Jitka, když jsme kolem půl deváté zvonili na její branku, říkala, že nás čekala později.
