Jak to vlastně začalo? Musel bych se vrátit do svých minulých let, kdy jsem začínal sportovat, ale je to úplně jiný příběh a etapa mého sportovního života a ponechám si tyto informace na další příspěvek. Protentokrát Vás musím uspokojit jen minulostí zcela nedávnou, jedná se o období jeden až dva měsíce zpátky. Tušil jsem to už dlouhou dobu, ale říkal jsem si, že se to možná nestane tak, jak si myslím. V zimě budu jezdit do práce a z práce na kole a až namrzne a napadne první sníh, vyměním klapající kufry cyklistických bot za boty běžecké. Říkám si, teoreticky to mám hezky zvládnuto a vysvětleno, nic mě nemůže překvapit. Ale ouha! Byl tu jeden dost velký problém. Bohužel nevlastním horské kolo s hřebíky na plášti :-(, ale prozatím jen silniční kolo s uzoulinkým vyleštěným pláštíkem Continental Ultra. Už asi chápete, kam tím mířím. Jezdit totiž v zimě na něčem podobném je, slušně řečeno, opravdu o pusu a nadělání si pořádných modřin. Nezkoušejte to, pokud nejste masochisti. Tři předchozí mini pádečky na prudkém stoupajícím kopci s mokrým listím, kdy mi prokluzovalo zadní kolo právě na tom zatraceném listí, jak jsem mocně zabíral nohama a stál vlastně pořád na místě, až jsem ztrácel rychlost a ve statické poloze, a tím pádem při nulové rychlosti, neudržel rovnováhu a nestačil vyklopit alespoň jednu nohu z pedálů, takže jsem se připravoval na pád se zoufalým výrazem býka, který jde na porážku, mě v tom jenom a jenom utvrzovaly. Vždy jsem se z toho oklepal a z naraženého boku nebo kolene si nic moc nedělal. Takových šrámů ještě schytám. Nejsem přeci žádná bábovka.
Letošní sníh na sebe dal docela dlouho čekat (začalo vlastně pořádně sněžit až teď v pátek 26. listopadu 2010), a tak jsem rychle zapomněl na mrzuté pády a pořád si nepřipouštěl tu možnost okusit znovu namrzlou vozovku doslova na vlastním těle, ale mnohem tvrději. A to se také přesně stalo ve středu 24. listopadu 2010. V Praze u vyšehradského hradu za malým mostem u Vltavy, pod kterým jezdí i tramvaje, mi neočekávaně napadlo při rychlosti 30 km/h, že rychle přejedu ze silnice zpět na chodník, hlavně abych to brzo stihl, nevyřítilo se nějaké auto a já si zkrátil čas dojezdu do práce. Ráno většinou všichni pražští a mimopražští občané spěchají do práce a já pospíchal také. Naštěstí se zrovna neobjevilo žádné auto, zaplať pánbůh, ani vepředu, ani vzadu, za to já jsem letěl s dost těžkým batohem, který tomu také napomohl, na zem. Naklonil jsem berany, abych změnil směr doleva, mozek stačil zaregistrovat ještě nějaký podezřelý sklon pod úhlem čtyřicet pět stupňů na levou stranu celého těla a pak jsem v úžasu a totálním šoku stačil zaregistrovat, že padám a čistím asi pět metrů špinavou zem celým levým bokem těla. Rychle natahuju před tím levou ruku vpřed, abych zmírnil pád celou svou paží a tuším, že zakulacené berany směrem dolů mi rovněž pomohou dostatečně utlumit náraz. Stal jsem se nedobrovolnou pracovní sílou na pozici metař silnic. To jsem celý já. Po dopadu a vymetení části silnice a tramvajového pruhu mi jako první problesklo hlavou: můžu se hýbat, bolí mě něco, mám něco zlomené? Ne! Ok. Můžu vstát? Ano. Kolo je v pořádku, nechybí mi něco? Není čas to zjistit, instinktivně jsem za sebou vytušil světla vozu, a tak jsem bolestivě odtáhl sebe, batoh na zádech a své kolo rychle na chodník do bezpečí. Dostal jsem pořádně na frak. Zachránilo mě jen mnoho vrstev oblečení, které jsem měl na sobě. Teď už mě nezajímalo kolo, ani čas, abych to stihl včas do práce, endorfíny přestaly fungovat, jen ve mně ještě dobublávaly poslední zbytky adrenalinu. Šokované svaly byly najednou ztuhlé, cítil jsem stoupající bolest na levém boku stehna, na koleni a na kotníku a levou brnící paži. To budou určitě obrovské tři boule, až se na to podívám v práci. Jejda, to není dobré, ale musím jet dál. Zkontroloval jsem kolo, ale byla dost slušná tma a moc toho nebylo vidět. Dvakrát jsem musel zatočit rukou pedálem, aby se chytil řetěz na správném kolečku, zkontroloval sedlo, berany, brzdy, světla a oddychl si, že je vše relativně v pořádku a schopno plnit svou funkci. Osedlal jsem znovu svého pojízdného oře, ale bohužel jsem začal trpět fyzickou schizofrenií. Levá strana těla nechtěla pracovat, nechtěla už vůbec jet na kole a znovu šlapat, pravá strana až na lehce odřené lýtko byla naprosto v pořádku. Ne, teď nemůžu jít a tlačit kolo, to nepřipadá v úvahu. První záběry nohou na kole byly prováděny spíše silou vůle a s bolestivou grimasou obličeje, tohle není už žádná sranda. Půl minuty jsem lehce šlapal do pedálů a nutil svaly na chvíli zapomenout na trauma, které zažily. Ale ono to nešlo. Svaly si to moc dobře pamatovaly. Do práce jsem dorazil nakonec včas a při podrobné obhlídce kola jsem zjistil, že brzdy dostaly víc zabrat, než jsem mohl v té tmě vidět. Kolo budu muset na jaře 2011 vzít na technickou kontrolu a dát ho dohromady. Zaslouží si to. Levá strana stehna mě bolí ještě dnes. Občas ji ucítím i při spaní, když se obrátím na bok, ale pomalu se to zlepšuje a hojí.
