Po třech čtvrtinách roku.
I když on ten nadpis kulhá na obě nohy. Zaprvé používám na tréninky i závody jedny a tytéž boty. Něco jako závodní boty tedy vůbec nevedu. A za druhé slovo ZÁVODNÍ, naťukané mými prsty do klávesnice považuji v kontextu s mými posledními výsledky za hodně drzé.
19. října jsem se vypravil na Běh podél Halštrova. Mám ten běh rád, vede pěknou krajinou a je na něm příjemná atmosféra. Každý rok podlehnu iluzi, že při startu v nadmořské výšce 708 m n. m. a cíli o 153 nadmořských metrů níže je celý závod z kopce. Nicméně ten jeden náročný kopec se dá přežít, a když se povede počasí, jako letos, bývá to fajn zážitek. Bývá!
Ne tak s mou momentální indispozicí. Můžu svádět svůj výkon na třetinu trasy rozježděnou od těžké techniky tak, že ty lesní bahenní koupele připomínaly daleko více než běžeckou trasu, prostor vojenského cvičiště. Můžu svádět svůj výkon na smradlavý kouřící traktůrek, stojící v tom nejtěžším kopci ještě škodolibě pokrytém tou největší vrstvou bahýnka. Ale tím, co stojí s určitostí za mým mizerným výkonem, je moje současná hmotnost blížící se devadesáti kilogramům. Alespoň té z větší části přikládám můj propadák. Kdybych ho měl hledat někde jinde, asi bych se musel začít obávat nějakých skrytých zdravotních problémů. Musím sice přiznat, že nedostatkem času jsem toho mnoho tréninkově neodběhal, ale abych šoupal necelou a relativně snadnou desítku téměř 52 minut, za tím už musí být něco jiného. V tomhle případě, dle mého, zbytečných deset kilo sádla.
Prostě a jednoduše: Nic zvláštního jsem od sebe nečekal, ale že to bude „takovejhle vejbuch“…? A přitom jsem se cítil jako Pheidippidés právě doběhnuvší do Atén.
O patnáct dní později jsem se rozhodl otestovat na dalším z mých oblíbených regionálních závodů, na Slavkovském podzimním krosu, jestli náhodou nešlo jen o ojedinělý propadák a nyní už budou moje výkony pouze slabé. Test dopadl jednoznačně: O ojedinělý propadák opravdu nešlo! Tentokráte jsem na 9,3 km dlouhé trati, byť o málo náročnější než je ta halštrovská, nedokázal srazit čas pod 50 minut. Závod jsem (ne)zvládl tempem ještě o 4 vteřiny na kilometr pomalejším než před půl měsícem a „závodní“ tempo 5:24/km se skoro zdráhám svěřit virtuálním prostoru.
Už od začátku jsem uzavíral startovní pole. Prostě zametal. Kdyby byl tenhle závod silničním, mohla by za mnou jet obligátní sanitka či sběrný vůz. A že bych je mnohdy potřeboval.
Tyhle dva „prima“ zážitky mě utvrdily v jediném. Dokud nějaké to kilo neshodím, nemá pro mě cenu se závodů účastnit. Leda by byly něčím výjimečné.
Výsledky z Horního Slavkova, které jsem (raději) viděl poprvé až při vkládání odkazu k tomuto příspěvku. Nicméně organizátoři ke mně byli milosrdní a ve výsledcích chybím.
