Výlet na Hostýnky byl super, a to jsem ještě netušila, že druhý den přijde překvapení v podobě dotazu od kamaráda, jetli chci běžet půlmaraton, že má registraci navíc. No sice jsem to vůbec neplánovala ale když jsem to běžela před dvěma roky, tak díky tomu, že jsem startovní číslo vyhrála v tombole na závodě…no a kamarád vyhrál čísla v soutěži na rádiu, když cvičil v posilce…no tak jestli tohle nebylo znamení? 😀
Nicméně všeho dočasu. Po výletě den volno a kratší výběh a pak v sobotu výlet s mým oblíbeným vousatým panem komisařem do Jeseníků. Sešli jsme se na Hvězdě v Karlové Studánce a zamířli po lyžařské trase směrem ke žluté, která vede z Karlova na Vysoké hole, kam jsme po ní také došli. Na této trase nebylo ani živáčka, takže jsme si vychutnali ticho, klid a vzájemnou blízkost. Jen počasí nebylo zezačátku nic moc…pěkné mlhy, občas se to protrhlo, ale to bylo akorát tak aby mi chvíli bylo horko a chvíli zima. O něco výš nad Ovčárnou už i docela foukalo a já se zabalila co to šlo. Naštěstí jak se blížilo poledne a my šli dál, obloha se začala trhat a nad Jelení studánkou už byly i výhledy a sluníčko. No a také turisté. Celkem nám to i vyšlo pěkně časově, tak jsme poseděli ještě chvíli na skalách na Pecným, na Ztracených kamenech a nakonec v retauraci na Skřítku, kde jsme zalezli dovnitř, protože venku bylo už plno, a dali jsme si polívečku a pivečko. 🙂 Teda já měla malý ale i tak jsem vždycky jak praštěná. 😀 Zdena to vzal domů busem, já si dala seběh do Šumperka. Bylo to už sice docela dost na mě, ale chtěla jsem to využít a omrknout novou rozhlednu na Kamenci, no a Malínskou rokli miluju, hotová divočina, takže jasná volba.
Další týden jsem neběhala vůbec, ale pro změnu jsem byla párkrát na kole. Přišlo mi to lepší než úplně vypnout, aspoň si člověk zvykl trošku na vedra. V pondělí jen na pohodičku na zmrzlinu se Zdenou, ale v úterý jsem se nějak dobře vyspala asi a vyrazila zase zkusit štěstí na Praděd. Tentokrát jsem to vzala přes Paseku a Sovinec. Ne, že by to bylo jednodušší ale táhlé stoupání na Ondřejov jsem už nemohla ani vidět a tady se cesta aspoň trošku vlní. Jela jsem na pohodu, hlavně abych to dojela, další fail už jsem nechtěla. Celkem pravidelně jsem i jedla, i když ne tolik kolik bych měla, ale dojela jsem na Hvězdu s jednou zastávkou. Tam jsem dala banán a vyjela až na Praděd bez zastavení, i když už s hlaďákem jak blázen. Ale první Praděd splněn. Dolů už to jelo samozřejmě skoro samo. Na Hvězdě znova přestávka, tentokrát i na jídlo a pak už přes Rýmařov a Ondřejov do Uničova, kde jsem doplnila zásoby. Nějak jsem si z kopce odpočinula a tak mě napadlo, že dám trošku víc a zajela si ještě do Olomouce a zpět. Takže nakonec jsem natočila svoji první dvoustovku na kole.
Čtyři dny před půlmaratonem sice šílenost ale o nic mi v sobotu nešlo, tak proč ne. Jen to horko už mě zmáhalo, takže v Olomouci jsem sjela k Moravě, kde dováděly děcka a alespoň se ošplouchla a namočila dres aby trošku chladil při další cestě. Další zastávky následovaly rychle za sebou, už jsem si to musela kouskovat. Nakonec ale spokojenost. 🙂
Další dny už jen volno a lehké vytočení nohou.
V pátek bylo v pláno dojet si pro startovní číslo na kole ale nakonec jsem jela busem, a šetřila síly. Expo mě až tak nezaujalo, stejně jsem neměla peníze na nákupy a nějak mě tyhle akce nebaví…jakože zkoušení si bot, nebo různých sportů a tak. Prostě jsem vzala číslo a šla procházkou přes centrum na nádraží. Cestou jsme se ještě sešli s kamarádem běžcem, dali si zmrzlinu a pokračovali na vlak spolu.
V sobotu vše probíhalo v poklidu. Jela jsem do Olomouce tak , že jsem ještě měla dobře hodinku před startem čas. S kamarádem Martinem, který si přijel zafandit, jsme sedli na džus a pivko (já samozřejmě džus) a probrali strategii nad mapou závodu. Pak už jsem si šla dát věci do úschovny a čas do startu jsem vyplnila setkáním s Adamem, který mi číslo věnoval.
Start mě zklamal, už to nebylo tak dojemné jako poprvé a vlastně mě ty masovky vůbec nějak nedojímají. Hrozně pomalá tlačenice, když člověk jde jak skot na porážku a čeká tupě než se může rozběhnout. Navíc, i přesto, že jsem uvedla do registrace čas pod 1:40, byl mi přidělen koridor, kam přišel vodič na 2 hodiny, což teda vůbec nechápu. Na co tedy ty údaje člověk vyplňuje? Navíc to všude hlídali, takže jsem se prodrala víc dopředu až těsně před startem, když odstranily pásky. Nicméně pak ten závod člověka pohltí. Trasa byla trošku jiná než jakou jsem běžela předloni, takže to bylo celkem zajímavé. Celou dobu se dalo s někým běžet, to je snad jediná výhoda těchto závodů. Navíc člověk některé lidi míjí víckrát, což mě osobně motivuje i k lepšímu výkonu. Občerstvovaček a osvěžovacích stanic bylo letos opravdu dost. Sice tím člověk ztrácel čas ale letos jsem to využívala co to šlo. Jen tu první jsem vynechala, a docela jsem byla v šoku, že lidi, co poslední vodu dopíjeli v koridoru před startem, se vrhli k první občerstvovačce jak kobylky. Bylo docela těžký je oběhnout a nezastavovat. Od začátku jsme se přebíhala s jedním běžce, jak jsem posléze zjistila, tak vlastně máme společný známý a jen náhodou jsme se nepotkali už dřív. 😀 Sice běžel poprvé ale držel se mě pěkně, takže jsem vlastně dělala tak trošku vodiče, a on mi za to ještě podával houbičy na ochlazení. Pěkný servis a sem tam prohození pár slov. Od 15tého kilometru jsem mu ale utekla, snažila jsem se držet si svý tempo, abych to dala pod 1:40. To se samozřejmě hned projevilo, po výběhu z parku mi už hodně tuhly nohy , ale na tempu to až tak vidět nebylo. Nějak jsem to nakonec vydržela až do cíle. Cca dva kilometry před už jsem se ale musela věšet za ostatní. U Moritze jsem dohnala vodiče na 1:40, což mě ještě trošku nakoplo, pokud to vůbec šlo na těch kočičích hlavách ještě rozběhnout. Do cíle jsem se ale posnažila a nakonec čistý čas 1:39:20. 🙂
V cíli jsem se ještě chvíli zdržela, proběhlo nějaké focení a gratulace mezi okolními běžci a pak už zase pomalu k šatnám. Sprchu jsem ani nevyužila, raději doma.
Měla jsem čas než jel poslední vlak, ale uteklo to rychle. Na nádraží jsem šla pěšky, nechtělo se mi zjišťovat tramvaj, stejně jich asi moc nejelo. Dojmy nijaké zvláštní nebyly. Ještě si pamatuji, že nejvíc mě nakopla živá romská muzika při průběhu Hejčínem, a na druhou stranu, jak bylo pro mě jako ekologicky smýšlejícího člověka těžké, odhodit byť jen jeden kelímek na občerstvovačce. 🙁 Nejde o to, že by se to neuklidilo, na to tam měli lidi, ale to množství odpadu z těchto závodů….to je smutné. A člověk si to neuvědomí dokud se těmi kelímky a houbičkami nebrodí. No takovouhle akci si příště hodně rozmyslím. I jednou za rok mi to stačilo. Neškodí vidět věci i z té druhé strany a pak se zase vrátit k tomu svému. 🙂
"Enjoy nature, city too , and live." Berenique
