Okolo vlasti je takový luxusní, jen mírně punkový běžecký závod. Najdete tady všechno, co máte rádi na posh akcích typu Pražský maraton: skákací hrad pro děti, fajnové občerstvení po trase, ozvučení i s moderátorem a taky řádnou sprchu po doběhu. Punkovost spočívá v tom, že tu sprchu vyřešíte tím, že hupsnete do požární nádrže (což jsem nakonec nedal), chybí tu celebrity všeho typu, občerstvení podávají babičky, jimž probíháte přes dvůr (a masivně vám fandí). Je tu běh pro děti, běh do stacionář Tereza, kros pro ty, koho nudí delší trasy a radši si dají něco terénního nebo půlmaraton pro ty, co je delší trasy nenudí, ale nemusí brutální kopce (takže je tu jeden, maximálně dva či tři).
 |
| Vpravo bazén a registrační místo, vlevo posezení a za ním skákací hrad pro děti 🙂 |
Dal jsem si půlmaraton a zjevně to byla dobrá volba. Už po proběhu vesnicí jsem se docela nečekaně dostal do vedení startovního peletonu, což mě zmátlo. Situace se vysvětlila za chvíli: skupina borců co byla ve vedení původně přede mnou, letěla tak rychle a vysoko nad zemí, že přehlédli uhýbací šipku a zakufrovali. Já šipku nepřehlédl, zahnul a pár set metrů se těšil z pocitu vedoucího pořadí, než se přese mne převalila letka potracených stíhačů, kteří mezi tím nabrali kiláček ztrátu.
 |
| To je teprve průběh Vlastiboří, krátce po startu. |
Musím souhlasit s tím, že trasa byla obrovsky rozmanitá a skutečně kochací. Běželo se po loukách, údolími, kopci a roklinami. V jednu chvíli jsme běželi souběžně s dálnicí na Liberec (ne, žádné auto jsem nepředběhl), pak jsme zase běželi podél trasy vlaku na Liberec (ano, pochopil jsem, proč z téhle trati nikdy žádná rychlodráha nebude), proběhli kolem ozdravovny, prostě komplexní terénní nabídka snad s výjimkou lavinových polí.
Výhodou trasy bylo, že se dalo kochat i za (na moje poměry) slušné rychlosti. Kopce byly běhací, seběhy nikoliv ozlomvazové, prostě tak akorát na to, abyste měli dobrý dojem z rozmanitosti. Po cestě byly čtyři občerstvovačky, takže jsem vsadil na dotankování na nich a rozhodl se neběžet s lahví vody, což jsem dobře udělal. Běžel jsem nakonec jen s gelem v kapsičce a tím jsem si přivodil tu vyhřeznutou míchu.
Vyhřezlá mícha – já jsem skvělý diagnostik!
Všiml jsem si toho někde na sedmém kilometru, když jsem načínal první gel. Prostě jsem měl totálně rozedřený záda na ploše velikosti mexického dolaru. Taková solidní díra do zad. Hned mi hlavou proletěly všechny varianty, co se mohlo pokazit, jak už to tak u mě bývá, přičemž za nejpravděpodobnější jsem považoval to, že mi vyhřezla mícha spolu s páteří. Naštěstí se záhy ukázalo, že nejde o páteř, ale o to, že v kapsičce, kterou jsem si dal pod kraťasy, se mi vyboulily gely a mobil a guma kraťasů mi tu bouli přimáčkla na záda tak, že mi vydřely do zad tu díru. Stačilo gely ujíst, přehodit, kapsičku přesunout a bylo po problému s míchou. Vlastní medicínská genialita mě potěšila!
 |
| Sychrovský park: na kontrolní otázku, co uděláme, když bude zadní brána zavřená, odpověděl spoluběžec, že buďto uděláme z půlmaratonu krosový závod, nebo půlmaraton plus tři kiláky… |
A taky mě napadlo, že by se vyplatilo koupit si tričko s kapsičkama na gely nebo alespoň opravdovou ledvinku, protože ta moje je fakticky pouzdro na skryté doklady a rozhodně se do ní nemá dávat víc, než prachy a pas při návštěvě nebezpečné destinace (Václavák atd).
Zajímavé bylo proběhnutí zámeckým parkem na Sychrově. Jednak se mi to nestane často, druhak tam bylo moře lidí, kteří koukali dost překvapeně, vstupenku nebylo třeba si kupovat. Kromě toho tu byla občerstvovačka, značně dobře vybavená, než se ukázalo, že je to bufet nějaké svatby, ale musím říct, že jsem si nepřišel mezi svatebčany příliš extravagantně oblečen, naopak můj ohoz patřil mezi usedlejší kreace (i přes to číslo na břiše).
 |
| V pozadí železniční most, vše oku lahodící (až na běžce)… |
Velké závodní finále, jak má být
Zmíním ještě finále závodu, protože ani to se mi ještě nestalo. Abyste mi rozuměli. Celou tu trasu jsem se přetahoval o pozici s pěticí lidí, nakonec jsem všem až na jednoho zdrhnul. Ten poslední pán se mě držel jako klíště, v kopci před Sedlíšťkou mě trhnul, protože kopce mu prostě šly, jenže na rovině jsem byl lepší a z kopce jsem měl víc morálu to pustit, takže ještě v Sedlíšťce jsem ho zase předběhnul a vybudoval si stabilní třicetimetrový náskok, což kilometr před cílem znamenalo, že když se něco nevylágruje, nemá moc šanci. Mírně jsem se bál, aby mě nedal v nějakém menším kopci před cílem, jenže kopec před Sedlíšťkou je stometrové a docela ostré převýšení a to už se neopakovalo. Měl jsem to v kapse.
Pak jsem si málem dal na hubu, jak jsem se o něco trhnul nohou. Na rovině. Rozvázala se mi tkanička na pravé noze a já si ji přišlápl. Rozvázala se mi za běhu poprvé v životě a to jsem na sobě měl New Balance 1210, které mají hrbolaté tkaničky, aby se nerozvazovaly. Otáčím se, je furt třicet metrů. Jak dlouho může trvat zavázat tkaničky? Zvažuju doběhnout to s rozvázanou tkaničkou, bohužel zrovna na téhle noze mám na tkaničce přivázaný čip a hrozí to, že se rozloučí, navíc nemám chuť si ji znovu přišlápnout. Shýbám se, bohužel jsem zrovna ve vyšší trávě, do zavazování se mi připlete tráva. Zbytečné vteřiny pryč. Muselo to trvat tak deset vteřin, protože mě míjí, kouká, proč jsem na zemi, pak konstatuje, že tkaničky jsou pech. Když vyletím na nohy, je už tak patnáct dvacet metrů přede mnou. Zabírám, ale cesta je mírně do kopce, náskok nestahuju. Štve mě to. Blbá smůla. Vbíháme do Vlastiboři, zatáčka ke hřišti, dvě stovky metrů do cíle. Pak mi to dojde. Za zatáčkou je mírná rovinka a klesání, něco přes sto metrů. Hlava šrotuje. V tu dobu máme tempo stabilně mírně pod 5 minut na kilometr, takže sto metrů dáme za půl minuty. Musel bych zrychlit hluboko pod čtyři minuty na kilometr, spíš ke třem, abych těch deset metrů sundal. Krávovina, jsem už slušně vyflusnutý, zkráceně blbost. Řvu „Banzai“, protože mě nic jiného nenapadá a ždímám ze sebe všechno. Tempo jde na čtyři, pak klesá pod tři, už jsem za ním čtyři kroky, tři, letím fakt jak blázen. Cíl. Cíl proletím půl kroku za ním a hned za cílovou čárou ho konečně předběhnu. Podle oficiální časomíry jsem za ním ztratil necelou vteřinu, nesmírně těsný doběh. Diváci tleskají. Famózní finále, blahopřeju mu, byl lepší a ten závěr stál za všechno. Fakt.
Víte, tohle jsem si vždycky říkal, že se přiřítím do cíle, ještě to ze všech sil rozbalím a někoho trhnu. Jenže houbičky. Když na dvaceti kilometrovém běhu doběhnete do cíle, zpravidla máte zhruba stejné rezervy, jako ti lidé, co s nimi běžíte. A ani odstup pár metrů se nestahuje snadno, pár metrů je pár vteřin rozdíl a výrazně přidat, na to už většinou člověk nemá. Zkusil jsem to v Nymburce, byl jsem rád, že jsem chvíli před cílem nevypustil duši. Tady mi pomohl kopeček dolů, adrenalin, vybičování se. Šestiletý syn Vojta, když jsem mu to vyprávěl, se mě pak ptal, jestli mě to nemrzelo a jestli to nebylo nespravedlivé. Nemrzelo. A nebylo. Byly to moje tkaničky, můj problém. A jestli jsem skončil 32 nebo 31 nebo kolikátý vůbec, pro mě není rozdíl, to není jako být první nebo druhý. Zato to finále, kdy se rvete o metry, kdy se ždímete a vyhecujete, to je neopakovatelný pocit, který se nedá oklamat, nedá napodobit.
Strava konstatovala, že těch posledních sto metrů byl můj druhý nejrychlejší běh. Prvenství drží, když jsem vloni přeskočil zábradlí u mostu a dole byl nikoliv kopec, ale volný prostor.
Samozřejmě si uvědomuju, že je fajn, když nevím, jak to viděl „soupeř“ – dost možná si na jiném blogu můžete přečíst něco ve stylu „tak jsem si za běhu řešil Fourierovu transformaci a vometal se tam nějakej tlustózní týpek, co si snad myslel, že mě předběhne nebo co, takže jsem na konci zlehka přidal, abych si v cíli stihl přepsat výsledky na papír“ nebo tak něco…
Výsledek: 1:51:56 je jen čtyři minuty za časem z rovinaté Nymburské půlky, takže naprostá spokojenost. K tomu mi mírně zalichotilo, že jsem se přesunul do první poloviny mezi doběhnuvšími, protože jsem byl něco jako dvaatřicátý ze sedmdesáti. Ano, ošidnost této statistiky si plně uvědomuji, ale přeji si zůstávat v klamu 🙂
Abych to shrnul: Okolo vlasti stojí za to podniknout. Kdo jste nebyli a máte to alespoň trochu při ruce (pražáci a sever), příští rok to nevynechejte. Pokud už jste dali deset kilometrů, tady je to dobrá šance, jak si v pohodě dát dvacítku v příjemném prostředí, se zajímavou trasou a skvělou organizací. Jenom vám doporučím vzít si s sebou peníze (to bylo to, proč jsem se chtěl stavit v Tescu – vybrat z bankomatu!!!) – byl tam skvělý výběr jídla a pití, jenže když má člověk akorát dvanáct korun, tak jsem alespoň u dětí koupil muffina a nechal dyško 🙂 Čili langoš mi na závěr ušel.
Prosba: stále častěji mě na závodech zdraví různí lidé. Je to fajn (tady mě bůhvíjak odhadli už při registraci) – akorát mě naťukněte informací o tom, odkud se známe typu „Já jsem ten z Twitteru, co vám psal, že jste fašistické hovado“ a tak podobně … Já lidi ze sociálních sítí bohužel nepoznávám snadno, protože z profilovky nepoznám nic a i řadu lidí, které znám z reálného světa, mě vůbec nenapadne spojit si se světem běhání, takže mě to netrkne. Tož se nezlobte a naťukávejte …
Fotky prý budou, tak je doplním, až je někde vystaví pořadatelé, fotilo se tam na každém kroku!
A závěrečná poznámka korporátního charakteru. Na tento závod (i nějaký předešlý) jsem si jako tým vyplnil CZ.NIC a někdo se mě nedávno ptal, jestli z toho nebudu mít v práci malér, když své mizerné výkony bez schválení marketingu spojuji s renomé firmy. Samozřejmě, že to budu konzultovat, ale obecně bych řekl, že v CZ.NICu vám prostě kryjeme záda a tomu moje pozice na výsledkové listině odpovídá 🙂
