Od Tatier k Dunaju, bežci si behajú!!!

Složení týmu: 9-12 osob
Délka tratě: 345km
Start: Demänovská Dolina Nízké Tatry 17.8.2013
Cíl: Tyršovo nábřeží Bratislava 18.8.2013
Převýšení: přírůstek cca 3 600 m / ztráta cca – 4 600 m
Trať: 95% asfalt, po silnicích 2. a 3. třídy

  Tak přesně tohle jsem četl na stránkách závodu Od Tatier k Dunaju potom co jsem si přečetl výzvu Nike+ Run Club, který se rozhodl vyslat z vybraných běžců, tým který bude Nike+ Run Club na tomto štafetovém závodě reprezentovat. Nemusel jsem dlouho přemýšlet, abych přihlášku odeslal a pak už jen čekal jestli mně vyberou. 8.9. jsem se dozvěděl, že mně vybrali a měl jsem velkou radost. Spolu se mnou vybrali do týmu ještě jedenáct dalších běžců. Znal jsem jen Daniela Kose a Davida Kaluse, z Nike+ tréninků. O ostatních členech týmu jsem v tu chvíli věděl stejně málo jako oni o mně.

Cesta tam:

Number one tým

   Konečně přišel pátek a 12:00 u prodejny Nike na Chodově se scházíme s David Kalus, Dan Kos, Zuzana Skálová, Petra Landovská, Michal Lichter. Dozvídáme se, že Karel má zpoždění asi hodinu. To potěší. My se přesouváme k autům, kde se přidal kapitán týmu Zdeněk Shuster a seznamujeme se s Martinem a Otíkem, našimi řidiči, které jsme okamžitě překřtili na „Karla 1“ a „Karla 2“. Po krátké instruktáži, zákazu konzumace jídla a alkoholu ve vozidle „Karla1“ se rozhodujeme se vyrazit bez Karla, který se opravdu jmenuje Karel. Ten pojede do Liptovského Mikuláše sám vlakem a tam jej nějak vyzvedneme. Vyrážíme na D1. Za chvíli nám volá Karel, že je v autě a pohybuje se po D1. Chvíli čekáme na odpočívadle a Karel nás dohání. Pak už nic nebrání vyzvednutí Michala Pozdenkova v Brně a pokračujeme do Bratislavy pro Petera Čambála, Lenku Bosou a Ctibora Brezaka. Pak otáčíme na sever směr Tatry. V Liptovském Mikuláši se přidává fotograf výpravy Martin Domok a pak už jen kousek.

Výhled z pokoje

   Do Hotelu Sorea SNP dorážíme po 21:00, a dovídáme se, že kuchyně už je zavřená. Jsme hodně naštvaní na Karla a paní na recepci co je příjemná jako Čili paprička rozetřena do oka. Ale v hotelu Družba o kousek výš se dá najíst. Napřed jde David a Dan. Stíhají si objednat, ale nás co přišli později už odmítli odsloužit. Chvíli po nás, ale dorazil tým Sheruns, který večeři dostal. To se dovídám, ale až na týmové poradě dole v baru, kam dorazil i tým Sheruns, do kterého se Dan snaží přestoupit. Marně. Ale při pohledu na fotografii mu tento pokus o kolaboraci odpouštím.

Po dvou plzních, myšleno sklenicích a týmové poradě vyrážím na pokoj, kde jsem zapomněl zapařený dres. Fuj to je humus, který ihned schovávám ať se s Michalem vyspíme. Usínám s šílenou bolestí hlavy, která mě drží už dva dny, ale ráno je jako mávnutím proutku pryč a Tatry mě odměňují krásným slunečným počasím.
Na tohle bych si zvykl a uvažuji jak pracovat z Tater. 🙂 Po snídani balíme a přesouváme se kousek na start, kde začíná focení. Po více než hodině pózování, skákání, běhání si říkám, že modelky to nemají zase tak lehké. Ale pak už je to tady. 12:59 a Lenka vyráží na trať. „Alea jacta est“, kostky jsou vrženy.

   David, Dan, Michal, Zuzka, Zdenek a já spolu s Karlem2 tvoříme posádku druhého vozidla. vyrážíme na místo předávky do Vyšné Revúce. Posádka vozidla Karel1 ve složení Ctibor, Michal, Karel, Petra, Peter pokračují podél trati za Lenkou. My už se, přesouváme po silnici a po cestě obdivujeme výhled na Vysoké Tatry a ukazujeme si Štrbské pleso a Gerlach. Nikomu to pořád nedochází. Po dojezdu do Revúce hledáme místo předávky, které má být u bývalého hotelu. Ptáme se u místní restaurace, na cestu, ale když nám místní oznamují, že jsme si zajeli 110km od místa určení, ihned skáčeme do auta a kontrolujeme podklady, jestli je to tak a bohužel ano. Na jedné stran v podkladech byly Vyšné Revúce a na druhé už jen Revúce. Malá chyba, ale pro nás může mít fatální dopad a následky pro celý tým. Navigace nám říká, že tam budeme za 1:45, ale předávka je plánována za 1:30.Čeká nás 136km velkou rychlostí.

Kráva v předávce na 7. úseku

Porušujeme pár dopravních předpisů, ale na místě předávky jsme s 10 minutovým předstihem a konečně si můžeme odskočit na malou. Za chvíli je tu posádka Karel1, předávají nám Martina fotografa a doráží Peter, který předává Zdeňkovi štafetovou pásku. Zdeněk se ještě vyhýbá na předávce krávě, kterou zrovna tudy vedou na pastvu a mizí za zatáčkou. Přesun směr Motyčky na můj úsek štafety.

1. etapa 

Podklady pro 8. úsek

   Vybíhám kolem 18:30, a ihned do kopce. Po cca kilometru před sebou vidím prvního běžce, ke kterému se pomalu blížím. Po 2km mně pro změnu, míjí nějaký rychlík a trať nabírá na prudkosti. Už jsme mimo asfalt a začínají cesty lesem po svážnicích a loukách. Prudkost stoupání mě vrací do chůze, ale velmi rychlé, protože i za chůze se přibližuji, k už identifikované běžkyni přede mnou, kterou po chvíli doháním a dále pokračujeme spolu, dle terénu, střídavě klus a chůze až dorážíme nahoru. Něco kousek pod 1000 m. n. m. Hnus velebnosti. Jazyk mám až na botě a boty někde u mrtvého moře. Přebíháme sedlem na druhý vrchol odkud začíná sběh 500 metrů dolů. Nejdříve loukou a po chvíli kamenitou cestou. Když jsem za první zatáčkou, slyším za sebou nepravidelné kroky, pak klopýtání a nakonec zvuk pádu lidského těla na zem. Zastavit a zpět. Na zemi je jedna z holek z Sheruns. Má solidně odřenou ruku, koleno, bok, ale je to jemná drsňačka vstává a pokračujeme spolu dál. Teď seru na čas. Fair play je pro mně víc. Po chvíli si kousek před námi všímám přímo do cesty hozené sušky a oba tak tak skáčeme. „Který kokot si říkám“. Zase se vracím a strom odhazuji z trati do příkopy. Za chvíli vidím, že je na tom kolegyně líp a po ujištění, natahuji krok a zrychluji vpřed. Terén je hustý, kameny lítají, větvičky praskají dokud nedorážím na asfalt. A do prdele. Další cca 3km a mám asfaltu plné knedle. Pořád zatáčka za zatáčkou. Nevím kolik mám do konce, protože mi chvíli před startem vypověděla službu GPS. Každá stříška krmelce vypadá jako začátek vesnice, ale pořád nic. Na mozek je to horší než ten asfalt. Ale konečně vidím ves a po chvíli Dana, který mě hecuje. Ždímu houbu do sucha. Předávám štafetu Zuzce a opírám se o nohy. Sotva popadám dech a jen sděluji holkám z Sheruns, že mají zraněnou běžkyni na trati a ať ji jdou naproti nebo chystají lékárničku. Nebo něco v tom smyslu, fakt nevím přesně. Pak rychle do auta, na protažení není čas, převlíknout do suchého, za jízdy na místo další předávky, kde se konečně stíhám protáhnout. První úsek za mnou. Oproti plánovaným 56 minutám, jsem to dal za 53:26. A hlavně mě těší, že jsem neobětoval čas fair play.

   Po tom co doběhla Zuzka, Michal, Dan i David se přesouváme na předávku do Orovnice. Je kousek po půlnoci, lezeme do spacáků, hned vedle cesty. Někomu z Bubo týmu se podařilo rozdráždit psa za plotem a ten štěká a štěká. David nadává a chce dělat hot dogy. Vedle nás se střídá auto za autem, vyložit naložit běžce, předat štafetu. Rachot jako prase, ale po chvíli co koukám na nebe, mléčnou dráhu a perseidy přestávám vnímat i Davidovo chrápání a upadám do bezvědomí. Na chvíli. Po cca 2 hoďkách budíček. Je tady tam Karel1. Vstát sbalit, převléct na běh. Zdeněk už je na trati a já to za chvíli přebírám. Sakra, jsem tuhý jak treska z Tesca.

2.etapa
   Už ho vidím je tady, páska na mém zápěstí a jdu na to. Tělo po krátkém spánku stávkuje. Příjde mi to strašně pomalé. Jsou 3 hodiny ráno a nějaké drobné. Jen kužel světla z čelovky přede mnou a po chvíli jsem ve vesnici, kde na každé odbočce sedí organizátor, který naviguje. Na každé křižovatce je „Policíja“, která spolu s dobrovolníky funguje naprosto bezchybně. Každý kousek trati označený. Není kde zabloudit a když máte plánek sebou nebo trať uloženou v navigaci jste úplně nejvíc ok. Po pár kilácích přichází 100m převýšení na 1km. Po horské etapě náročnost 4. je tohle spíš odpočinek, ale spánek si vybírá daň v lehké dezorientaci, nevím jestli běžím do nebo z kopce. Ale pak už je tu sběh na předávku a jsem rád když mi někdo s čelovkou říká, „Zaber, už len peťsto metrou.“. Opět ždímání houbičky až na kůžičku. Ale hotovo. Zuzka má pásek. Plánovaný čas 46:00 dal jsem to za nějakých 43:30.

   Slunce už vysvitlo. Zuzka, Michal, Dan to mají za sebou a čekáme s ostatníma z auta „Karel1“ na Davida , který to Lence předává na 8. místě v kategorii A. Lenka a její puchýře, na obou chodidlech z první etapy, jsou na trati. My máme opět přesun na předávku do Potonských Lúk. Tentokrát už pomalu a v klidu. Po cestě stíháme kafe a WC na benzině, snídaně probíhá v klidu, nákupem z Tesca a konzumací přinesených potravin z domu, které jsme ještě nerozseděli.

Důkladná příprava na poslední etapu.

   Dorážíme do Potonských luk, kde ostatní týmy dospávají ve stínu, protože se už je docela horko! Skládáme se na karimatky a do spacáků, včetně řidiče Karla1. Ostatní usínají, mně a Zdeňkovi se to nedaří. Kecáme o trati, běhu, akupunktuře a dalších věcech. Pak se probouzí kluci a holky BUBO running týmu, náš největší soupeř. Pořád se míjíme na trati a hecujeme se vzájemně. Zdravá soutěživost musí být. Chybí nám WiFi, nemůžeme dělat checkiny na foursquare. „Bubáci“ odmítají sdílet datový tarif českým kolegům. Následuje krátká diplomatická roztřka a pak podpis mírové smlouvy. Nedaleko přistavená toy-toka je terčem našich vtipů. Málokdo má odvahu ji použít. Zdeněk a já se mažeme regeneračním krámem a už se nám to pomalu blíží. Peter přibíhá a dává štafetový pásek Zdeňkovi, my si přebíráme od auta Karel1 fotografa, papíry a mapu. Přesun směr Vojtěchovice.

3.etapa
Karel2 mi sděluje, že je 29°C. Bez této informace by se mi žilo lépe. Kašlu na to. Už chci mít svůj poslední úsek za sebou. Beru si vodu na předávku, trochu se rozklusávám a piji ať neexnu. Zdeněk je tady, pásku mám na ruce. Po 500 metrech odbočen za ves a běžím dál. V Zlaté Klasy-Maslovce čekají kluci a nabízí mi vodu, polívají mě. Vodu odmítám, někdo říká „tohle blbě dopadne“. Netuším proč, cítím se ok. Míjí mě autem a vybíhám z vesnice kolem JZD. Strašný smrad ze silážní jámy, silný horký protivítr ze strniště, žár z rozpáleného asfaltu a přede mnou nekonečně rovná cesta, která je pořád do kopce. Tohle je těch 5m+ ? WTF!?! Začínám běžet proti vlastní hlavě. Před Oľdzou mě myjí běžec co byl od předávky kousek za mnou a říká, „Toto je peklo, strašné“. Vzhledem k tomu co následovalo na dalších 200 metrech jsem rád, že mě předběhl. Běžím vsí a najednou, ups. Kolečko se polámalo. Jako když vytáhnete z domečku karet tu spodní a všechno se sype. Zvracím u nějakého sloupu. Fuj pokračuji dál, ale nohy mám jako ze železa a ještě zalité do betonu. Nic. Jsem úplně maličký a sám. Vesnicí se nějak potácím dál a zase vidím podělanou rovinu a na konci fata morgánu. Ani nevím kolik mám do konce. GPS zase nefunguje. Chvíli klus, chvíli běh, chvíli chůze. V hlavě neskutečná směs hlasů a dalších myšlenek. Chci zase běžet. Mozek dává povel, ale tělo neposlouchá. Tohle je to nejhorší co mě při běhání potkalo. Poprvé. A zrovna při štafetě. Do cíle se musím dostat i po čtyřech. Když padnu poseru to ostatním a to nesmím. Tohle se mi děje v hlavě než mně doběhne běžec z týmu „bubáků“. Hecuje mě, ať to nevzdám „Pojď. Nevzdávej to a chytni se mojho tempa“. Na chvíli zpomalí a chytám se ho nebo já prostě mám ještě sílu. „Už jen to len 1,3km“. To mi zní jako balzám, ještě jednou mi tuhnou nohy, ale koušu se. Tohle dám i kdybych chcípnul. V Mierovom vidím Zdeňka, jak něco říká, nevím co a polívá mě vodou. Přede mnou je někde Zuzka a čeká na předávku. Na pozadí vnímám povzbuzováni ostatních. Předáno. Ležím na zemi, polívají mě vodou. Nemám zvuk ani obraz. Cítím se mizerně, posral jsem to všem. Na to jediné myslím. Pak je mi zle a nevím co se nějakou dobu děje. Spravuje mně až domácí slivovice, kterou mi dal Peter Rozbořil. Naštěstí slaví narozeniny a má u sebe alkohol na oslavu po doběhu. Až tady se dovídám, že Zdeněk se na svém úseku políval vodou z potoka, přes, který běžel, aby se ochladil.

   Jsme kousek od Bratislavy. Kdokoliv jde na trať dostává vodu a čekáme na něj všude, kde se dá. Políváme ho, podporujeme. Na předávce na hrázi u Gabčíkova jdu do vody. Od Tatier až k Dunaju, doslova. Fyzicky je mi líp. Zuzka a Michal stáhli moji ztrátu, ale vím, že mnou prokufrovaný náskok nám bude chybět. Dan jde na trať, na předpolední úsek. Těší se. Běží kolem vody po hrázi. Ale tak to jen vypadá. Po chvíli trať padá do koridoru, kde je pekelná výheň. Don doběhl zlomený, poprvé přešel z běhu do chůze a nemohl. Voda mu došla po 3km. Chtělo se mu zvracet. Vím jak se cítí, před chvíli jsem byl na tom stejně. Ostatní týmy jsou na tom podobně. Vedro si vybírá svoji daň. Kruté síto, když dáte horskou cross etapu a pak vás skolí rovinka na 8,2km s převýšením 5m. Ale i o tom je běhání.

   Jsme na nábřeží v Bratislavě a čekáme na Davida. Stojíme 200m od cíle, svěřujeme si zážitky a spekulujeme kolikátí budeme. Vyhlížíme a čekáme. Už je tu David a podle jeho hesla „Bolest trvá krátce, vítězství je věčné“, drtí do cíle poslední metry, co to dá. Probíháme cílem a jsme šťastní. Když slyším, „Elán a Od Tatier k dunaju„, mám slzy v očích. Ode dneška si, ale zpívám „Od Tatier k Dunaju. Bežci si behajů“. Je to za námi. Každý si hrábnul, na své dno. Nikdo to nešidil. Dostáváme medaile. Cílová fotografie. Zdeněk odevzdává papíry s mezičasy a pak už jen čekání v nedaleké restauraci na výsledky s Radlerem. Mobil, checkin, foto, facebook ať známí a rodina ví, že jsme v Bratislavě. Na tabuli už je výsledek. V kategorii A 9. místo a to jsme se v pátek všichni neznali a teď je z nás tým. Pak se loučíme a vyrážíme. Do Bratislavy, Brna, Prahy. V autě pospáváme. Dokonce i Dan a David mlčí a spí. Úkaz asi tak zvláštní jako procházka tučňáka na Václaváku. Probouzí nás až D1 a kluci jdou do „Mekáče“, kde potkáváme další účastníky závodu. Poznávací znamení, chodíme jako by sme měli u prdelky přitavenou traverzu. V Praze jsme po 21:00. Prádlo dávám do pračky a na posteli pouštím noťas, abych postnul fotky na facebook. Blik, probouzím se v noci. Vypínám noťas a nechávám to na pondělí.

Závěr
   Tohle nebyl úplně nejrychlejší závod v mém životě i když jsem se nešetřil ani metr, ale byl prostě nejlepší. Tím, že jsem si sáhnul na dno, tím že to byla štafeta, tím že jsme málo spali a jedli, tím že jsme byli tým. Díky Nike, že mě vybrali. Díky klukům a holkám, že šli až na plech a byli tým. S vámi si to za rok zopáknu klidně znova. A taky díky organizátorům a dobrovolníkům za péči a organizaci tak skvělého závodu. Na první ročník to bylo více než perfetkní. Souhra dobrovolníků, týmu, organizátorů a policije na jedničku.
 
    A já? Od nedělě jsem jiný. Jinak věci vidím, jinak cítím, jinak se chovám. Víc se směju, a raduju z maličkostí. Říkám co si myslím a co cítím. Ta poslední etapa byla pro mě jako pec, která přetavila kousek mně, mé duše, mého srdce. Jako hledat grál nebo kámen mudrců. Cesta za poznáním nebo osvícením. Jak chcete. Tohle je pro mně běhání.