Poslední měsíce plynou neuvěřitelným tempem. Podzim byl ve znamení kolotoče “trénink—práce—víkendové přespoláky—pracovní cesty—trénink—práce” a tak dokola. Někdy se mi to dařilo skloubit více, někdy méně. Tak už to chodí. Nyní sedím v letadle z Lisabonu po 3 týdnech cestování po USA (Colorado, Wisconsin, Las Vegas) a Portugalsku, a uvědomuji si, že naposledy jsem se k psání dostal na začátku září… Žaludek mi říká, že mě zítra čeká svatomartinská husa, takže to je více než dva měsíce.
V září jsem celkem pravidelně jezdil na Vysočinu, o víkendech kdy nejedu na hory, je to pro mě pořád místo zaslíbenější než ulice „velkoměsta“. Krom toho jsem si po pár letech udělal opět čas na „domácí“ lyžařské přespoláky, které pořádají místní lyžařské kluby po celé Vysočině. Malé závody s neuvěřitelnou atmosférou za 20 korun, kde se nás občas sešlo 5, občas 15, občas 20. Za to kvalitních běžců se sejde vždy více a pokaždé si hodně poctivě zazávodíme. A to mám rád. O kolik je to odlišné od těch tisícových městských závodů, kde se člověk cítí součástí stáda.
Pro mě tyhle víkendovky představovaly hlavně kvalitní trénink a po letních zdravotních trablech postupný návrat do formy. A taky lekci pokory, 18-letý brácha Marťa mě totiž dával co proto. Na krátkých tratích do 25 min mě bez problému porážel… Svratka, Nové Město, Žďár—vždy stejný obrázek: poslední kilometr jsem se konečně rozehřál, rozběhl, metr po metru Marťu sbíhal, ale nikdy to nestačilo. Nutno podotknout, že jsme se nešetřili, např. kopcovatou pětku na lyžařských tratích v Novém Městě jsme šli kolem 17:30“.
Mimo přespoláky jsem zjistil, že se dá běhat i na služební cestě. V Kolíně n./R. to ještě nevyšlo, ale v Londýně už ano. Ráno v 6 před prací, večer s čelovkou po práci, vždy se chvíle našla. A když má člověk málo času, tak 18-kilometrový běh londýnským centrem je překvapivě efektivním způsobem, jak si připomenout místní památky.
O dva týdny později už jsem byl znovu na cestě do Londýna, tentokrát ovšem jen kvůli přestupu na letadlo do Denveru v Coloradu, kam jsme jeli navštívit některé partnery. Tím se mi splnil další sen, z Colorada se totiž táhne legendární pohoří Rocky Mountains až do Kanady, kde jsem byl před dvěma lety. Coloradské Rockies se s těmi Kanadskými nedají srovnat, obě mají ale své kouzlo. Samotný Denver leží ve stejně nadmořské výšce jako Sněžka, je tam 300+ slunečných dní, výhled na Rockies, dostatek průmyslu i obchodu… Nejspíš to nebude náhoda, že se pravidelně umisťuje mezi nejlepšími místy pro život v celé USA. Čtyřtisícovky na dohled mne samozřejmě nenechaly klidným, proto jsme to po prvním pracovním týdnu hned namířili směrem Pikes Peak (4302 m.n.m.)! Letadlo se ale blíží k Praze, takže o Pikes Peaku zase až někdy příště.
Filed under: OUTDOOR SPORTS 
