Letos to je s mým závoděním jak na houpačce. Všechny náboje jsem vystřílela na začátku jara na maratonu, pak jsem 6 týdnů pasivně nabíjela, na La Palmě jsem zlehka poladila a v červnu odpálila sérii víkendových závodů v ČR (Kilpi Králický půlmaraton, 7 Pohoří – Beskydy) a na Slovensku (Poludnica Run, Nonstop beh hrebeňom Nízkých Tatier). Tradičně před odjezdem na dovolenou se věci v práci neubíraly tím správným směrem. Kombinace krásného, ale velmi žhavého dne na hřebeni nízkých Nízkých Tatier a následná pracovní anarchie vyústily v solidní bolehlav a to takový, že ani 2 paraleny nepomáhaly a Honza už začínal plánovat, jak si bude v těch Alpách poustevničit. Kvalitní spánek (asi rekordních 14 hodin v kuse), přenastavení mindsetu z “jedu závodit” na “jedu se dát dohromady” pomohl a v sobotu zrána jsme se vydali vstříc dlouhé, ale poučné cestě do francouzských velekopců.
Plán byl jednoduchý, tedy alespoň tak mi jej Honza předložil ve své ideální podobě: týden aklimatizace ve Francii, sobota – závod – Mistrovstvím Evropy ve skyrunningu na ultra distanci High Trail Vanoise (HTV), neděle – přesun přes kopec, do Itálie, týden regenerace, neděle – závod světové série skyrunningu Royal Ultraskymarathon Gran Paradiso (GP), pondělí – návrat. Ve hře byla ještě varianta, že se po sobotním závodě sbalím a naklušu zpátky do práce. Nakonec jsem si naordinovala částečný holiday office a bylo to vlastně docela efektivní. No, a jelikož nám v autě zůstalo spousta nevyužitého místa, přibalili jsme sebou krom půlky domácnosti i kola.
Na HTV jsem jet chtěla, přihlásila jsem se v zimě a v červnu přišlo potvrzení, že se mnou počítají. Asi 14 dní před odjezdem jsem kývla i na reprezentaci ČR ve skyrunningu. To je u nás velmi legrační sport a dívky, které mu holdují se dají spočítat na prstech jedné ruky a počet těch, které by byly ochotny jet reprezentovat se limitně blíží nule. Jako jasná jednička jela Míša Mertová a já plnila roli té, která má hlavně dokončit.
Po 13 hodinovém šoférském ultra jsme dorazili od miniaturního lyžařského střediska Valmeinier. V celém komplexu jsme byli jen my a (jeden) pár důchodců. Obecní bazén a sámoška s velkou zásobou Magnumů naštěstí fungovaly denně a k pokojné aklimatizaci nám tam nechybělo vůbec nic. Hned druhý den po příjezdu jsme se vydali na nejvyšší kopec v okolí – Mont Thabor (3 178 mnm). Houstnoucí mlha, déšť a neletní teploty nás nepustily dál než do půlky. Museli jsme se tam vydat ještě o 2 dny později za příznivějších podmínek. Tentokrát se dobytí vrcholové kaple za mnohem příznivějších podmínek povedlo.
Při zkoumání okolí jsme zjistili, že hned za barákem máme jedno z cyklisticky nejprofláknutějších stoupání – přes Col du Telegraphe na Col du Galibier (2 645 m). Trochu jsme tušili, že to nebude ideální příprava na sobotní závod, ale byla by velká škoda se jej nepokusit navštívit. V úterý ráno jsme z naší vesnice Valmeinier sjeli do centra Saint – Michel – de – Maurienne (718 m). Zde (za mostem) se nachází první patník označující 35km a 1950m výškových metrů na vrchol. V půlce stoupání mi dramaticky došly převody a pomalu i energie. Rychle jsem posvačila Hanibarku a zařekla se, že z toho kola slezu nebo spadnu až nahoře. Bylo to těsně, ale dala jsem to. Patřičně jsme se tímto výkonem unavila a mohla tak bez výčitek až do soboty nasávat horský vzduch u bazénu.
V pátek jsme se přesunuli o údolí dál do Val-d’Isere. Srazili se s Míšou, která se v Alpách usídlila na 3 týdny a tohle byla její poslední zastávka a Alešem, který přicestoval těsně před závodem (z Brna jel 30 hodin!! vlakem). Poslední člen týmu – Mára má sebou beskydskou karavanu a je o něj dobře postaráno. Před společnou večeří (těstoviny – asi to byly šunkofleky) jsme si vyzvedli si čísla, startovní balík, vyslechli zmatené info o obsáhlé povinné výbavě a obhlídli konkurenci. Opravdový národní tým tady mají snad jen Španělé, jinak je to závod jako každý jiný ze světové série, otevřený široké veřejnosti. Na rozdíl od mistrovských závodů v trailu, které spadá pod IAAF, se tady nekonají žádné oficiality, nástupy, proslovy.
Obhlídka trasy proběhla v kavárně na náměstí. Stačí se totiž postavit doprostřed městečka a otáčet se dokola, pořád tušíte, kudy se vysoko nad údolím poběží. Přiznávám, parametry 69km a něco kolem 5100 metrů nahoru mě děsily, ale jen trochu, protože mentální trénink a technickou složku (nandávaní nesmeků a pohyb po sněhu) jsem se snažila nezanedbat. Taky mě uklidňovalo, že vloni na Buff Epic Trail jsem zvládla 107km/8000m+ a na 70km jsem tam doběhla relativně v použitelném stavu. To půjde.
Balení povinné výbavy jsem dotáhla na vyšší úroveň. Dlouhý a zmatený seznam povinné výbavy (nesmeky, bunda, dlouhé kalhoty, triko, kelímek, fólie, rukavice, jídlo, atd.) postupně odškrtávám a raduji se, že se vejdu do 8l batohu i s rezervou. Na velmi brzké ranní starty jsem si pořád nezvykla a budík ve 2:30 mě moc úsměvů na tváři nevykouzlil. Pod startovním obloukem už je ta správná, adrenalinem nabitá atmosféra a já se těším na krásný den v horách.
Stoupání na Grande Motte (3 656 m) je první sladkou odměnou za ranní vstávání. A to nejen proto, že jsem po hodně a půl slupla první čokoládový gel. Sněhové pole zalité ve vycházejícím slunci, s alpskými velikány jako na dlani, dech stíhá sekundovat nohám, já se stíhám kochat. Letos se kvůli trhlinám v ledovci nešlo až na úplný vrchol, před ním nám vysmátý děda v péřovce snímá druhou kontrolu. Dost mě překvapuje, když v protisměru potkávám Míšu (v tu chvíli má náskok 7 minut) a v seběhu pak italskou mašinu Francescu Canepu (5 minut za mnou), za ní v závěsu další 3 holky. Běželo se mi ale moc dobře, necítila jsem nic přepáleného, prozpěvovala si, usmívala se na fotografy a dost si to užívala.
Z Grande Motte sbíháme po sjezdovce přes vesnici duchů a paneláků Tignes až zase úplně dolů do vesnice La Daille na 35 km. Na checkpointu jsem odlehčila batoh o nesmeky, o to víc jsem se mohla pohostit z bohatého erárního menu – servírovali vše od klobásek po čokoládu.
V duchu (no možná i trochu nahlas) jsem si malovala, jak to teď konečně rozbalím a navýším náskok na hejno žen za mnou. Sebevědomí by mi nechybělo, energie bohužel ano. Přede mnou se ční jižní svah, vertikální kilometr k jezeru. Snažím se naladit a jít si to svoje, ale pěšina zaplněna čerstvými běžci z kratší trasy a jejich vražedné tempo mě rozlaďují. Střídavě vyskakuji z rozjetých vláčků a čekám na kolonu s plazivějším tempem. Na vrcholu jsem ještě byla na asi 8. místě, na občerstvení u jezera Lac de la Sassiere mě převálcovaly 4 holky a propadla jsem se na 12.
Chvíli jsem se je pokoušela stíhat, profil kolem jezera se narovnal a tak se to nezdálo jako špatný nápad, ale bylo to marný, bylo to marný. Srdce mi bušilo rychle a splašeně, možná zůstalo v nížině a já byla ráda, že vůbec jdu. Doufala jsem, že se to v seběhu spraví, ale i když jsem se snažila sebevíc, cpala se bonbony a ládovala gely. Nešlo to.
V La Fornet (1 950m) doplňuji vodu a vydávám se pokořit poslední kop – stoupání po sjezdovce na Col de Iseran a pak ještě dál na opuštěnou Aiguille Pers (3 386m). Předzávodní taktika zněla: hlavně si pošetřit síly, tady se bude rozhodovat. Teorie je to hezká, ale u mě se jen zpečetilo postupné zemdlení. Děkovala jsem, že mám hůlky a mám se o co opírat. Předešla mě Maďarka (bez holí) a závod se pro mě definitivně stal bojem o dokončení. Z letargie mě probral seběh po sjezdovce zpátky do sedla. Kamínky v botech se propojily se sněhem a chodidla drtil přírodní peeling. Stejně tak holeně, bořící se skrz ledovou krustu do rozměklého sněhu. Aby to neznělo, že si stěžuji, nebo že brečím, ba naopak. Výhledy byly impozantní, slunce přestávalo pražit, na blankytně modré obloze pluly mraky, vítr jemně chladil a navíc cíl byl blízko. Radost být vysoko, v horách.
Z Isoaru mě čekal ještě poslední hup k bývalému lyžařskému tunelu. Z bílých mraků se na druhé straně kopce staly šedé až černé. Oblohu proťal záblesk a než jsem si stihla vyndat bundu začalo lít. Přede mnou ani za mnou nebyl nikdo v dohledu a tak jsem chvíli přemýšlela, jestli je dobrý nápad pustit se z bezpečného tunelu dolů. Riskla jsem to, liják po pár minutách přešel a pro změnu bylo jako v prádelně. V seběhu jsem potkala výborného portugalce Nuno Silvu, kterému to dnes absolutně nevyšlo, ale rozhodl se dokončit i hluboko pod svým standardem.
Stavitelé trasy se s finálním seběhem nemazlili a vytyčili jej přímo dolů, kolmo na vrstevnice, sjezdovkou dolů. Měla jsem to nakonec za sebou rychleji než jsem počítala a svou skyrunningovou repre derniéru jsem si odkroutila za 12h25minut.
HTV není lehký závod a začátečníkům bych jej doporučila jen s velkou opatrností. Není ani tak technicky náročný, sněhová pole (letos bylo sněhu málo, jen cca 10% trasy) se s patřičnou výbavou (nesmeky) dají zvládnout bez problémů. Potrápit dokáže velké převýšení, dlouhá stoupání a nadmořská výška (kolem 2 500 m.n.m.). Časový limit je 17 hodin.
Závod vyhrála skvělá Megan Kimmel, Míši Mertové to sedlo náramně a vyběhla si medaili za 3. místo.
S výsledkem jsem nakonec nemohla být nespokojena. Vzhledem k téměř nulové přípravě v horách jsem byla ráda za dokončení. Nakonec to bylo vlastně všechno pozitivní, protože jsem se tím hlemýždím tempem v druhé půlce závodu zničila jen trochu a mohla tak za 3 dny zase vyjet na kolo – na jedno z nejkrásnějších italských sedel Colle del Nivolet a v neděli běžet v národním parku Gran Paradiso. O tom zas příště.
Výsledky tady , strava záznam tady (tušila jsem, že se mi hodinky vybijou mnohem dřív než budu v cíli a tak jsem je měla jen jako pasivní ukazatel času, záznam jsem měřila mobilem v letovém módu a docela dobře to funguje!)
