Asi jediný sen, který se mi stále vrací, má průběh zhruba následující. Ocitám se na startu běžeckého závodu, obvykle městského maratonu nebo půlmaratonu. Město samotné ani ostatní běžci nemívají konkrétní podobu a místo konání i obsazení se sen od snu mění. První polovina závodu je podobná závodům skutečným. Probíháme ulicemi města, podél trati jsou diváci, mnohdy vedu nebo jsem ve vedoucí skupině. Za polovinou se ulice začínají zužovat, namísto diváků potkávám především náhodné chodce a běžné obyvatele, trasa závodu se pro mě stává nejistou. Vbíhám do jednoho z domů. Probíhám chodbami, vybíhám schodiště, vbíhám do bytů a na půdy. Neustále váhám kudy dál. Měl jsem odbočit do kuchyně? Neměl jsem běžet o patro níž? Mám pokračovat po okapové římse, nebo podél kolejí dětského vláčku v obýváku? Obyvatelé domu žijí dál svým běžným životem. Stále pokračuji v závodě, ale ostatní mi už dávno utekli. Jen občas oknem či z balkóna v dálce zahlédnu čelo závodu. Zjevně vědí, kudy mají běžet. Závod nikdy nedokončím.
(Méně častá alternativa: Po polovině závodu okolní prostředí postupně houstne, klade mi čím dál větší odpor, pohyb se pro mne stává těžším a těžším. Jen s vypětím všech sil dokážu zvedat ruce a nohy, pohybovat se vpřed, zatímco ostatní běží stejně lehce jako dřív. Nezadržitelně se mi vzdalují.)
