Podzim se mně tréninkově příliš nevydařil. I když nutno uznat, že to bylo na úkor jiných radostí. Doma nám dorostlo další dítko do školního věku a organizaci běžného týdne nebylo jednoduché porovnat. Zavést, vyzvednout, kroužky, práce, úkoly.. a pak někde sport. Moje tréninkové hřiště – cyklostezka podél Svratky – zůstalo často opuštěné, týdny nemohly nabrat správný rytmus.
V tomto rozpoložení mě dostihla i Pražská 100ka. Zděšení: to už je prosinec? Musel jsem se i podívat, jestli jsem se doopravdy přihlásil! Nebo jsem to jen chtěl udělat a zůstalo to na nekonečném seznamu úkolů jako spousta dalších věcí? Mám zaplaceno, rozhodují se tedy pro umírněnou účast v tempu svižného turisty.
Je pátek, sedím v tělocvičně ve škole v Berouně. Blíží se desátá hodina večer. Normálně v pátky s touto večerkou ČSTV odpadám na lůžko. Tento týden byl také náročný, ale cítím se jinak. Kouzlo příprav na dlouhý běh zafungovalo lépe než nejsilnější káva. Zapomínám co bylo a všechny buňky se upínají k hodinám, které proběhnou. Budu závodit. Projíždím pohledem vyskládanou výbavu. Cítím v tom trochu rutiny, ale příjemné. Rozhodně mně nepřipadá, že jsem se naposledy takto balil koncem léta na rogainingu ve Finsku. Mám pocit, že to bylo tak před dvěma týdny. Co jsem mezitím dělal? Pohled se mě vrací k výbavě, už chvíli vidím, které věci jsou tam navíc, ale nikdy se nedonutím je nechat doma, nevzít a nenachystat, co kdyby náhodou… Alespoň, že už je neberu s sebou na trať a netáhnu je až do cíle. Dříve to tak bývalo. Naštěstí se pokrok nedá zastavit, zbytečnosti mně už nějaký čas do běhací vesty nevlezou. Navíc na akci typu P100 bude zdrojů dost i cestou. Běh „od polívky k polívce“ miluji, dal by se podle mě dělat do nekonečna. Třetí houska, pár tyčinek a náhradní ponožky letí do kouta, žádné „pro jistotu“ se nekoná, vak s vodou je plný jen do 2/3. Míň už to bez rizika nejde. Startovní výstřel, výkřik, nebo co to bylo, mě zastihne v podřepu, když zasunuju háčky od návleků do bot. Ale o sekundy nejde, vybíháme dlouhou ulicí směrem na Děd…
Znovu vybíhám stejnou ulicí na Děd (70km). Brzy bude svítat. Zážitky z noci byly vesměs známé a pozitivní. Úvodní desetikilometry mám nakrájené podle známého scénáře: nestíhání na startu, zběsilý úprk v prvních hodinách, ubývání světel, drobné bloudění, první noční polévka, dlouhý a tentokrát velmi příjemný souběh v malé skupině, menší zaváhání (šel jsem si odskočit nebo co?), samota. Ta mě pak provází až do lehké ranní apatie, kdy mě dohání Vašek Král, ale na spolupráci to zrovna nevidím, sedím totiž opřený o strom a žvýkám sousto. Pak trasa najíždí na mně známá místa. To vítám, na velké dumání kudy a kam se příliš necítím. Hospoda, polívka, kofola, další běžci zezadu (100km). Teplo v žaludku a nášup cukru (nebo něco jiného?) mě vrhají do nejlepšího rozhodnutí na trati: předčasný finiš! Vybíhám jako by každá zatáčka byla poslední, je mně příjemně teplo, hlava čistá. Na pár kiláků se k mému překvapení a radosti přidává Ondřej, který nemohl odstartovat pro chorobu. Souvislý hovor už jsem potřeboval, kilometry mizí. Že to takhle nepůjde až do cíle tuším, je to ještě 30 km. Ale krásných 30. Přímý tah na Prahu, spousta neznámých míst, cáry přírody pohlcené městem. Pak se upínám k myšlence, že doběhnu za světla, tak jako loni. Šero, cíl (130km) – povedlo se, 6.místo
Mezi odstavci uběhly týdny, jednou to bylo moc shonu, potom až moc pohody, co mně bránilo dopsání. Aktivovala mě zpráva, že P100 někde něco vyhrála. To je dobře. I já to tak cítím!
Radek Čech
