Jemný, ještě chladný vánek pohladil mou tvář. Jsem vážně osel. Jak jsem mohl zapomenout na jarní ráno. Na čas, kdy slunce lze na obloze spíše tušit než spatřit, na čas, kdy společníky běhu jsou jen kočky a ranní opeření zpěváci. První kilometry rád proběhnu spící vesnicí. Rozumějte: ač patříme k Praze, máme v místě vše, co vesnici náleží. Slepice, koně, kozy, Lidl, rybník i pole.
S hlavou v oblacích pozoruji hru barev, kterou umí vytvořit jen sluneční svit deroucí se skrz oblaka. S hlavou při zemi nahlížím do zahrad, co kde nového vykvetlo. Nasávám vůni zrána vlhkých květů a oklikou volně mířím k lesu.
Les je, chudák, po vodní smršti předminulého týdne nasáklý jak houba a některá místa jsou suchou nohou stále neschůdná. V takových dnech beru zavděk asfaltkou spojující Klánovice s Úvaly. Zastavit se zde jen na malou pauzu nedoporučuje deset komárů z deseti. Podél cesty tlí ve strouze stojatá voda a rychlost nižší než je ta hmyzí se nevyplácí. I před pátou ranní si rádi dají chutnou B Rh-.
S přibývající vzdáleností se mi daří běžet rychleji. Znám to tělo. Chce svůj čas na rozkolíbání a prohřátí. Doma jsem k sestavě cviků Či-kungu přidal další na uvolnění a tělu se ranní běh líbil už od prvních metrů. U Úval je pro mě záhadou, proč od silnice k trati zakopali v lese vodovodní trubku, ale větší záhadou je les sám. Nepřestávám žasnout, jak z malého nic vyroste mohutná borovice, stejně jak jen z nehmotné lásky přijde na svět anděl v lidské podobě. Ten (vlastně ta) mě čeká doma. Vítá nový den vždy s úsměvem a já se učím od ní žít. Radovat se jen z této chvíle, kterou teď mám.
