North Downs Way 100 miles

Start závodu začíná v šest hodin ráno, což dělá okno dvanácti hodin dobrého počasí a pak má začít trošku

peklíčko. Před závodem se domlouvám s kamarádem Danem, že mi bude dělat společnost na trati a bude z něj můj pacer. Trať NDW100 vede po dávné křídové oceánské usazenině, která v jinak plochém Surrey a Kentu, tvoří přírodní val s né moc dlouhými, ale za to ostrými výšvihy. Trasa slibuje 165 km a zhruba 3000 metrů převýšení.

V pátek celý den leje jako z konve a já si říkám, že to bude na trati pěkné peklo. Když se totiž smíchá voda s jílem, je to taková klouzačka jak v zimě na LH24 nad Bezručem v hangu. S touto představou si kupuji lístek na poslední vlak směr Farnham, počátek dálkové turistické trasy North Downs Way. Kolem půl druhé v noci dorážím na místo startu v areálu místní základní školy. Jako správný punker vytahuju žďárák, spacák a malou karimatku a ulehám ke krátkému 3 hodinovému spánku. Registrace v sobotu je totiž možná jen od 4 do 5:30. Jako na objednávku v momentě chystání spaní, přestává pršet, natahuji budík a spokojeně usínám.

Stepping stones

Raní registrace proběhla bez problémů, pořadatelé jsou strašně milí a vstřícní, jen kontrolují povinnou výbavu a pak už mám svolení si jít pro startovní číslo, odhodit drop bag, což odmítám, nemám co bych si do poloviny trati poslal. A nechávám si akorát poslat batoh s oblečením a věcmi do finiše. Škola se rychle zaplňuje běžci ze všech koutů Velké Británie a je tu i pár lidí z jiných států, dokonce jsem si ve startovce všiml tří českých zástupců Moniky Vavrochové, Petra Hrubého a čechoangličanky Markéty Martins.

Můj cíl je jasný, porazit všechny Čechy na startu a ještě si odnést opaskovou sponu pro finišera pod 24hodin. Limit závodu je stanoven na 30 hodin, poté již člověk nemá nárok ani na finisherské triko, to se právě stalo na minulém ročníku Markétě, která se zpozdila jen 7 minut, a emoce se dali vyvážet přes kanál na kontinent. 

Start je cca 5 minut pěsky od budovy školy, nikomu se moc nechce jit dopředu mezi eliťáky a tak je všude docela dost místa a nemusím se s nikým tlačit, jak třeba na Transvulcanii, takový namotivovaný horský kozel jako je Honza Bartas, by si chrochtal blahem, že může startovat v klídku vepředu. Šest a je odstartováno, mám velkou výhodu známého prostředí a šinu si to pěkně v tempíčku, vstávající anglickou krajinou. Z poklidného běhu mě vytrhují všudy přítomné branky, které oddělují jednotlivé pole a pastviny. Trasa je mi známá, a když zaváhám, je krásně značená pořadateli. Pro stopro jistotu mám sebou ještě GR30 garmina. V průměru co 12 km, vyjímečně 18 km, je na trase občerstvovací stanice se základním sortimentem, bohatší než v hornatém Špáňu, jak se někteří mohli dočíst na blogu už zmíněného Kozla nebo hladové princezny Zuzky, na trati Buff Epic Trail.

Až překvapivě dobře mi to běží, držím se průběžně od 23 až do cca 30 místa, v závislosti na tom jak často vyhledávám diskrétní zónu ostružin. Probíhám samé krásné a pro mě známé úseky, kde často jezdím na biku nebo jiné běžecké závody. Na cca 40 km probíhám CP Box hill, kde je super pasáž přes Stepping stones zakončená výšvihem po schodech na nejvyšší kopec na trati. Dole na mě pořadatel volá pořadí, že prý třicátej, to by mě ani ve snu nenapadlo, že budu takhle vepředu.

Vůbec se necítím, že bych něco přepaloval, nebo se cítil nějak špatně. Jen mě pořád od startu bolely stehna ze zadu, to až do takové míry, že stahováky od Compressportu bylo jediné řešení jak bolest utlumit. Pokračuji dál, vydrápu se na Box hill, a už mě zase přepadá potřeba hledat diskrétní místečko, nacházím jediné v 40 stupňovém srázu, ze kterého se následně nemůžu vyškrábat. Po nějaké době se mi to daří a vracím se bojovat na trať, a ejhle problém. Asi jsem nějak přehnal hygienu a rozdřel jsem si nějaká „ta“ místa, bolest jako hrom, a když už se zdá že bych si na ni mohl zvyknout, sůl z potu mi dopřává pořádné peklíčko. Tempo rázem přechází do ultrapomalého a za pár kilometrů jsem schopný spíše jen rychle jít. Sem tam popobíhám, ale nějak se nemůžu do závodu vrátit, přicházím o dost míst, ale špatná nálada se nedostavuje, dost si vykládám s ostatníma lidma na trati, jak to jde, čerpám jejích pozitivní energii a snažím se nemyslet na to co se mi děje pod trenýrkama.

Dobíhám jakštakš na 50tou míli závodu, což znamená jediné a to že jsem v půlce a za dalších deset mil se setkám s Danem, který mě doprovodí nocí, až do vytouženého cíle. Posílám sms, a ještě krátký potvrzující telefonát, že jo, že je připravený se se mnou loudat, až do rána. Těch deset mil mi dost zpříjemňuje jeden Amík a skvěla Newcastelanka, povídáme o závodech, o životě. A míle ubíhají, ale s nimi i má energie a naopak narůstá veliká bolest v nohou a hlavně pořád těch prokletých stehnech. Dan mě už netrpělivě vyčkává ještě před vlastním CP na 60 míli a volnou chvíli si krátí focením ostatních závodníků. Když ho už konečně vidím, jen se směje, při pohledu na Zombíka. Nejsem schopný běhu už vůbec, na CP se snažím do sebe dostat dostatek jídla, co nestihnu pobrat já, tak velice ochotně mi i několikrát donese Dan k židličce. Takhle to má vypadat, pacer k nezaplacení. Já se snažím, nějak domluvit nohám a hlavně puchýřům na pravé noze, ať mě neserou a ještě mě nějakou dobu nesou směr vesnička Wye, kde je konec závodu. Že nestihnu vytoužený limit je mi už jasné. Když navíc na cp mezitím dobíhá Petr a chvilku po něm Monika, už vím že jsem v prdeli kompletně. Věděl jsem, že jsem měl na ně v průběhu až víc jak hodinový náskok. Tenhle střet mi vystavil účet jak hodně zle na tom jsem. Holt ti dva jsou zkušní harcovníci. Petr se

nezdržuje, chce stihnout 24hodinovku, ale podle jeho výpočtu prý, už to nestíháme. V hlavě si myslím něco o bláznech, a oči se mi zapichují do největšího puchýře co mám na noze. Z CP vybíháme s Danem vstříc noci, po chvilce nás dobíhá i napapaná vždy elegatní Monika, a par minut pokecáme a zanedlouho nás i Móňa opouští s svým stabilním tempem mízí do temného lesa.

Má bolest se dostává do nové dimenze, bolí mě nohy už naprosto brutálně a nejsem schopný udržet nějaké rozumné aspoň chodící tempo. Do dalšího CP to není zas tak daleko, a nějak to zvládáme s Danem prokecat. Strategie je jasná, nesmím se zastavit, takže jen doplnění vody, hrst jídla a tradá dále. Zastavení by pro mě asi znamenalo, že si tělo taky může usmyslet regeneraci a to je pak uplný konec, kdy začne bolet i to co do té doby vůbec nebolelo, takzvaný syndrom „Ráno poté“. Po tomto občerstvení do karet nepřítele číslo jedna ,DNF, hraje do noty vzdálenost Cépéček. Jsou od sebe vzdáleny cca 21 km. Tyhle kiláky se pro mě stávají naprostým utrpením a pro Dana, asi i úplně novou zkušeností, co dělat s člověkem, který už ani neudrží směr. I přes všechnu bolest, se snažím nezastavovat, což jde. Na pomoc jsem si i posbíral větvě v lese a udělal je provizorními hůlkami. To docela pomohlo, a zase jsme si to štrádovali směr finiš. Po pár desítkách minut mě napadla super myšlenka, že si dám nohy hore, abych jim chuděrám odlehčil. Já je neodlehčil, já je tím vlastně zabil. Navíc, kolem nás prochází další a další závodníci a všichni, jak je dobrým anglickým zvykem, se ptají jak mi je. Jsem česky upřímný a nesportovně je posílám do prdele. Po notné dávce sebezapření a bolesti se zvedám s odhodláním pokračovat.

V ten moment začíná pršet, mé odhodlaní se v sekundě mění, a zcela odevzdaně, vyslovím nahlas to co už Dan asi tušil, ale nevyslovil. Vzdávám, to je to jediné možné východisko z tohoto utrpení. Ale vlastně ne tak docela, Dropnout ze závodu se může, jen na CP. takže pořád mám před sebou cca 9 km v dešti a bahně. Přecházíme nekonečný dálniční most, prší jak sfiňa a já začínám docela hustě mrznout, naštěstí mi mozek ještě funguje, vytahuji alufólii, a dělám si krásnou skotskou sukni, aby mi nohy neupadly. Vleču se za Danem, jak ožralec, neschopný dopředné chůže. Vší silou se opírám hůlky a snažím se přimět levou a pak pravou nohu k pohybu v před. Dan je stále optimista a popohání mě směr teplo. Po nekonečných desítkách minut, dorážíme na čekpoint. Rezignovaně hlásím konec, málem se rozbrečím, když mi strhávají startovní číslo. Chci si ho nechat, pro připomínku co jsem všechno protrpěl, není mi to dovoleno. Naštěstí je zde přistavený minibus, s dalšíma jako jsem já. Nasedám upadám do komatu a probouzím se až na cestě do finiše. Sleduji dění kolem sebe, úspěšné finišery a všechny ostatní. Každý má ten svůj příběh, a já vám ten svůj právě dovyprávěl. Já se vrátím!  

NDW 100