Tak jsem to v sobotu udělala zas! Opět jsem běžela 5 km večerní Prahou v rámci Night Grand Prix.
Trénink v podobě jediného výběhu – ve středu se s0cketkou, nastiňoval, že čas bude stát za „prd“. Ale vlastně mě to příliš netrápilo, jelikož se mi ani běhat nechtělo, v poslední době mě totiž pro změnu neustále ostře bolí levé koleno a k tomu se v pondělí přidal obrovský puchýř na pravé patě. Děs, běs ta lidská schránka!
V sobotu ráno jsem si nachystala běžecké propriety, bylo důležité nic nezapomenout, jelikož jsme se zrovna vydávali na výlet na opačný konec republiky. Celý den jsem se drkotala v autě nebo lezla po lesích a trnula hrůzou, zda stihnu start.
Odpoledne pak šup, šup do Prahy, abych nezmeškala večerní setkání se s0cketkou a její sestrou, která se dnes na trať vydávala poprvé.
Nechybělo prozkoumání zázemí, které bylo tentokrát pěkné a přehledné, dále několikanásobná návštěva toalet ve snaze vymačkat močák jako citrón, a rovněž krátké rozběhání, ale jen tak, abychom se příliš neunavily :-).
Zhruba deset minut před startem jsme se se s0cketkou vydaly do koridoru A, jelikož jako ostřílené závodnice se přeci nebudeme tahnout v koloně. Po krátkém pietním aktu za zesnulé hokejisty zazněl výstřel.Chvíli se nic nedělo, takže to spíš vypadalo, že první linie lehla.. Ale nakonec začaly pohyby, takové koridorové kontrakce :-). Přezevšechny snahy běh nebyl několik set metrů vůbec možný. Nekonečné nepříjemné cupitání v davu, kterému jsem se chtěla vyhnout, mě provázelo snad několik kilometrů. Tlačenka tisíců cupitajících žen úzkým koridorem – to je nejspíš úděl tohoto městského běhu. Chápu, že je nesnadné v pražských ulicích a uličkách zajistit dostatek prostoru pro běh, ale nechápu, že některé účastnice nejsou schopny se na začátku pětikilometrové trasy alespoň trochu rozeběhnout. Běžet mohlo nejspíš těch prvních 10…
Ale konec kritizování. V levém koleni mě bodalo, jako kdybych tam měla hřebík (buď mi tam něco chybí nebo přebývá, nevím…), kostky a asfalt tomu zřejmě příliš nepřidali, na pravé noze se občas ozval puchýř velikosti dvacetikoruny, v němž je soustředně puchýř o velikosti pětikoruny :-). „Paráda, zřejmě tady v tom cupitajícím davu vypadám jak postřelená slepice“ pomyslela jsem si krátce po proběhnutí startovní bránou. Ve snaze nepošlapat chodkyně předemnou a nebýt pošlapána těmi za mnou jsem se vydávala vpřed Pařížskou ulicí. Běžet příliš nešlo, ale občas se někde vyskytla mezírka. Výhoda byla, že naprostá většina účastnic si vybírala v zatáčkách kratší trasu, kde se musely dámy téměř zastavit, aby se nepohamtaly, takže já jsem si je zcela volně mohla předběhnout vnějškem. Po „vracečce“, tedy zhruba po druhém kilometru, dav prořídl, takže to bylo o něco lepší. Puchýř bolel jen z kopce, koleno neustále, ale rozhodla jsem se držet tempo něco nad 4 min/km, abych trochu stáhla původní chodeckou rychlost. Přeběh mostu, pak kolem Ministerstva a zpět do Pařížské. „Hlavně v Pařížské nefinišovat, cíl je z druhé strany!“ vzpomněla jsem si na radu s0cketky, když před startem instruovala svou sestru. Takže ještě zcela zbytečná klička Celetnou a zpět na Staromák. „Fakt nechápu, proč nemohli udělat nějaký pěkný okruh, ale dělají vracečky a kličky“ zabědovala jsem, ale to už jsem viděla cílovou bránu, takže bylo na čase ještě to trochu přiškrtit a doběhnout do cíle pořádně zpocená :-).
Cíl jsem proběhla v čase 25:30, real time 24:54 – fuj, fuj, fuj!!! Ale rychleji to fakt nešlo, ledaže bych příště šla do linie chrtů, ale to by mě pak taky ten dav mohl převálcovat :-D…
