Mám velmi rád toto období, kdy léto již není v plné síle a na stromech jsou patrny první známky blížícího se podzimu. Ten čas světel, kdy obloha mění nahodile barvy a fotografové jásají nad zajímavým osvícením krajiny. Ty chvíle, kdy vítr stále ještě více chladí než studí a běžec ještě zdolá většinu stezek suchou nohou.
Abych se cestou zpět vyhnul škvorecké „polňačce“, rozhodl jsem se běžet už z Třebohostic po silnici mylně se domnívaje, že doběhnu do Sibřiny. Můj omyl byl odhalen již po půl kilometru, kdy se tato silnice napojovala na hlavní se štrůdlem vozidel spěchajících z Říčan do Kolína a zpět… Jako zázrak se zjevila používaná polní cesta. Vydal jsem se po ní. Směr měla příznivý a říkal jsem si, že taková pěkná cesta nemůže končit někde uprostřed polí. Končila. Vedla jen k malému modelářskému letišti. Nu což, už bylo po sklizni, ale ještě nezoráno, a tak jsem pelášil dál po poli. Nevěřil bych, v jak malé brázdě může ležet zajíc. Takřka jsem o něj zakopl a on chudák vyrušen a zmaten vyběhl na Třebohostice. Po strništi jsem skotačil ještě asi kilometr a přitom stočil své kroky k houští, odkud se ozývala motorová pila. Její zvuk mě navedl na cestu k poli s řepou. Záhy jsem se napojil na známou stezku přes Rohožník a zamířil k domovu.