Prudký poryv větru mu do tváře vmetl čerstvý sníh. Žádná myšlenka na zavření dveří z teplé strany. Srdcem se nesla neodolatelná chuť vyběhnout. Ranní tmu zdánlivého předjaří rozjasňovaly malé jiskry, kterými se staly poletující vločky ozářené pouliční lampou. Chlad pronikající k tělu otevřenými rukávy jej popohnal vpřed.
Jen co oběhl pole na své cestě k lesu se vítr bičující jeho plece ostrými krystalky ztišil. Nevadil mu. Měl dojem, jakoby ho těžší podmínky probouzely k lepším výkonům. Převzal snad něco z energie větru? Nebo cvičení či-kungu otevřelo ty správné dráhy? Nevěděl a bylo mu to vlastně jedno. Bez velké námahy jen běžel. Bez smetí v hlavě vnímal měsíc, jehož okolí se pozvolna měnilo z černé na modrou.
Proč je každý běh tak jiný? Naučil se vybíhat pravidelně po šesté, jídelníček narovnal dle Ajurvédského doporučení sestaveného na míru pro jeho tělo, a přesto se mu jednou běželo hůře a jindy zas lépe. Jako dnes. Zažíval ty slastné pocity kdy tělo radostí poskakuje, natahuje kroky i ostří tempo. Možná by přeci jen příčinu našel. Po delší době se dosyta vyspal. Sice vstal v době, kdy je třeba dát první krmení dobytku, ale včera ulehl už po deváté večerní.
Čas volající k práci ubíhal milosrdně pomaleji. Dopřál si potěšení natáhnout svůj běh do milovaných ouvalských houštin. Každým krokem sjel v mazlavém blátu do vymleté strouhy. Záhy svou barvu změnily nejen boty, ale i kalhoty a bunda. Místo hudrování jen úsměv. Obdařil jím les i pána se psem. Přenesl to kouzelné ráno dovnitř. Byl za jedno s dechem, srdcem i tělem. Nelze jinak, než vítězit.
