U stolku s registracemi dostávám startovní číslo 222. Lehce prominentní, ale opravdu v tom nemám prsty 🙂 Stranou na trávníku si vychutnávám doma připravený těstovinový salát s kuřecím masem a poslouchám Martina Urbaníka, otce celé téhle akce, do mikrofonu podrobně opakujícího pravidla z webových stránek a zmiňujícího záslužný charitativní rozměr závodu. Mezitím se stihnu i převléknout do běžeckého, připravit batoh a vše momentálně nepotřebné předat k převozu do cíle. Drop bag kancelář je rozdělená do několika sekcí. Pokud máte zájem, rozvezou vám věci také na čtyři vybrané občerstvovačky. Stačí předat balíček k ceduli s konkrétní destinací. Vzhledem k nadstandardní podpoře ze strany organizátorů a pozitivní předpovědi počasí se nechci touto logistikou příliš zaobírat, volím tedy jen cílovou Bratislavu. Potkávám zde ale lidi řešící třeba i převoz tužkových baterek nebo čokoládové tyčinky. Inu, asi nejsem zatím takový profík 🙂
Kávička na blízké chatě a jde se na start. V 19 h se dává za obrovského aplausu přihlížejících všech 156 účastníků do pohybu a ze mě opadá tradiční předzávodní stres. Teď už můžu hodit starosti všedního dne za hlavu, teď už jsem konečně zase na trase. Začátek je vymyšlený velmi kulišácky, úzká pěšinka vysokou travou po sjezdovce nahoru. Stoupáme vycházkovým tempem v barevném hadu na její vrchol, nikdo to nechce přepálit, a tak na první pohled nic nenasvědčuje tomu, že bychom ukrajovali první minuty extrémní akce.
Jen chvíli stačí být na Štefánik trailu, aby vám došlo, že funguje jako dobře namazaný stroj. Je to viditelné na všem. Kromě do detailů propracovaného plánu a silných sponzorů za to může především obrovské množství dobrovolníků. Na trase není například žádná samokontrola, kde byste si fixem nebo kleštičkami označovali karty, všechny kontroly jsou živé. Jen v prostoru cca 1,5 km od Zárub po Ostrý kámeň je takových checkpointů několik a na nich osazenstvo v počtu, jaký nemá mnohý jiný organizátor na pokrytí celé akce. Hřebenová pěšinka se tu mění v rozeklané skalky a čistě pro přehled, že jsem ve zdraví prošel, si mé startovní číslo postupně zapisuje několik lidí. K tomu na vše dohlíží tým zdravotníků. Jsem jak v Jiříkově vidění. Tady uklouznout, tak už mají dávno v papírech dohledané, kam dopadnu, a přistaví mi trampolínu 🙂 Bezpečnost účastníků považuji za důležitou, přiznám se ale, že mě zaplavují smíšené pocity. Není to již hnané do extrému? Za ruku by mě tu při karambolu nikdo nechytl, přesto, nevytrácí se z toho taková ta výchovná složka ultratrailu navádějící účastníka podvědomě k tomu, aby se dokázal postarat sám o sebe, aby vlastním rozumem zhodnotil, kde se má jak pohybovat? Nevzdaluje se to příliš Štefánikovu příběhu? I přes rozpačité vnitřní otázky se tu však dokonale probouzím, užívám si zajímavý terén, zdravím všechny dobré duše, které tu kvůli nám tráví noc.
Nebíčko se mi rozplývá na jazyku, cítím přísun nové energie. Jenže ejhle! Žaludek vystavuje razantní stopku. Proti dobrotám posílá směrem nahoru pořádnou dávku nechutenství. Tohle nevypadá dobře! Nechci kazit ostatním odpočinek a nechci riskovat, že mi zdravotníci nedovolí pokračovat kvůli malichernosti. Rychle balím, přidušeným hlasem děkuji za pohoštění a vyrážím do tmy. Ujdu dvě stě metrů, když v tom se to stane. Stávám se svědkem úkazu mimo jakékoliv poučky astronomických publikací. Na okraji lesů, kdesi na Slovensku, v jednu hodinu ráno, obklopen vším vesmírem, do jehož tajů snaží se lidstvo odpradávna proniknout, svítím čelovkou do nízkého porostu. „Ty vole, nebe spadlo na zem!“ Jediné, na co se zmůžu. Chvíli tajím dech, pak přece jen zapojuji rozum a blíže to zkoumám. Trocha hvězdiček, nějaká planeta, není to všechno. Polovina nebíčka venku, polovina energie stále uvnitř, to bych mohl na další občerstvovačku dotáhnout.
V sobotu v osm hodin ráno přicházím do lyžařského střediska Pezinská Baba, na nejrušnější občerstvovačku závodu. Lavice, stoly, trávník, schody, chata Korenný vrch… vše je obsypané lidmi. Mísí se tu dobrovolníci s ultratrailisty, štafetovými běžci a nově také s pacery, tedy s běžci, kteří vám smí odtud až do cíle dělat společnost, psychickou podporu, hlídat vaše tempo atd. Stačí se domluvit třeba s nějakým svým kamarádem. Já bych ve svém okolí asi žádného pošuka, který by absolvoval cestu z Čech na Slovensko, aby tady na mě čekal a pak si zaběhl nezávodně 68 km, nesehnal, nezbývá mi tedy, než to doběhnout sólo. Zavodňuji se melouny (ty zde mají největší úspěch), vychutnávám si polévku a na chatě si kupuji ještě malé pivo (Štefánik trail je oproti stovkám v České republice nealkoholická akce, pivo vám načepují až v cíli) a kávu. Strávím zde čtyřicet minut, což je dost zoufalé zdržení, ale za to vybíhám naprosto čilý. Opět nekonečné lesní cesty, Tri kamenné kopce, Kozí chrbát, Biely kríž… Čím více se blížím k Bratislavě, tím více potkávám běžných turistů a cyklistů. Často se stává, že i od nich slyším povzbudivé věty. „Hezky, pěkně, jedu.“ „Seš borec, to dáš.“ Jejich slova jsou obrovskou zpruhou a fungují lépe než hudba ve sluchátkách či energy přípravky. Člověk si navíc připadá výjimečně, přitom pokládá jen patnáct hodin nohu před nohu 🙂 Zase potkávám Spolucestujícího a zase mi po pár minutách mizí vpředu. Největší záludnost etapy si užívám tedy sám – výstup pod lanovkou z rozcestí Snežienka na Kamzík. Na sedačkách vezou se k vrcholu výletníci, slušivé oblečení, veselá nálada. Pod nimi šnečím tempem vleče se zubožená troska. Osmnáct hodin na cestě, kousek za magickou hranicí sta kilometrů. Na dvou místech si sedá do trávy, tupě zírá do nebe a neví, jestli chce vůbec ještě žít.
„V Devíne to balím,“ sděluje mi Spolucestující, se kterým se opět potkávám.
Korzující navonění obyvatelé města, luxusní restaurace, hotely a mezitím vším kličkuji já, zaprášený, utrmácený blázen, co sem dorazil po svých až z Bradla. Přes všechnu únavu mám úsměv od ucha k uchu. Probíhám cílovým koridorem a branou, vychutnávám si ještě větší tleskot, než na občerstvovačkách. S časem 24 hodin a 32 vteřin obsazuji až 41. místo, přesto se následujících několik minut točí vše kolem mě, jako kdybych to tu vyhrál. Jsou lidé žijící ze dne na den, životem jen proplouvající, jsou ale také lidé, kteří jim proběhnou naplno, hnáni ušlechtilou ideou zapíší se do historie, zanechají inspirativní stopu a často jim k tomu osud vyměřil jen poloviční čas. Běžel jsem příběh Milana Rastislava Štefánika, významné osobnosti československých dějin, a je pro mě velkým zážitkem převzít osobně zde na nábřeží Dunaje finišerskou medaili z rukou jeho praneteř paní Tamary Michaely Dudášové.
A propos
Odkazy
