V pátek 26. listopadu 2010 napadlo docela hodně sněhu a překvapil celou Českou republiku, silničáři opět nestíhali uklízet nahromaděný sníh a bylo mnoho havárií. Se svým silničním kolem se do takového počasí pouštět nebudu, zvlášť když jsem měl minule nešťastný pád. Vyzkouším něco jiného, vezmu si běžecké boty a vyměním je za kolo. Jupí, moje první zimní sezóna a běhání ve sněhu. Moc se těším. Objednal jsem si čelovku, ale ještě mi bohužel nedorazila, a proto použiji světlo z kola, pokud bude potřeba. Do práce jsem už jednou běžel s obyčejným batohem, ale nebylo to ono, můj batoh od firmy Hi-Tec má dva obyčejné popruhy a chybí mu pásy přes bedra a hrudník. Při běhání, i když jsem si popruhy dostatečně utáhl, mi odskakoval od zad, což nebylo zrovna příjemné. Musím uzpůsobit styl běhu na tzv. cupitavý, protože batoh mívám obvykle těžký. Bylo mi jasné, že s takovým batohem běhat nemohu a čeká mě nákup nového.
V sobotu jsem naplánoval výlet do Německa za vánočními nákupy a rozhodl jsem se pořídit si na Vánoce mimo jiné sportovní běžecký batoh. Líbil se mi batoh od firmy Deuter (hezký design, dostatek kapes, pláštěnka – tzv. rain cover, duté dno, otevírání batohu shora a zdola, funkce H2O pro vyvedení trubičky z batohu, bederní a hrudní pás, air comfort – vzdušná záda atd.), který jsem viděl u švagra, takže značka byla jasná. Nevěděl jsem, jestli vyrábějí také batohy vhodné pro běhání, ale ve skrytu duše jsem doufal, že ano. Ve finále jsem si koupil dva batohy od firmy Deuter se stejnými funkcemi, jeden velký modrý a druhý malý červený o obsahu 25 a 18 litrů. Modrý jsem si nechal, červený dostanu až pod stromeček. Měli je v akci poměrně za dobrou cenu (100,- Eur), byly poslední, a proto jsem nakonec vzal oba dva. Musím poděkovat i paní prodavačce, která byla velmi nápomocná a ohleduplná a dovedla mi odpovědět na všechny otázky.
V pondělí byla ranní cesta do práce strašlivá. Celý víkend hustě sněžilo a řidiči jeli velmi pomalu. Nadával jsem jako pes, ale nemohl jsem nic dělat a do práce dorazil jen taktak včas. V neděli jsem nikam neběžel a šetřil si síly na pondělní odpolední běh. Než jsem se z práce „vybalil“ a připravil na běh, tak bylo skoro šest hodin večer a čekalo mě podle mých odhadů dvouhodinové až dvouapůlhodinové běhání v mrholícím počasí. Co si ale vzít na sebe, kladl jsem si otázku? Nasadil jsem si nové podkolenky X-Socks, krátké běžecké tříčtvrteční kalhoty od Salomonu, jedny elasťáky a pro jistotu ještě jedny ponožky od X-Socks. Na horní část těla jsem nabalil šedivé triko s dlouhým rukávem od Moiry a rovněž rolák/mikinu s dlouhým límcem ke krku od Moiry. Pak jsem si vzal černé kalhoty se kšandama, tzv. čapáky a bílo-černou bundu Ambition od Kalaše. Na hlavu jsem si dal postupně čelenku, čepici a kšiltovku, vše od Tchiba a šál přes pusu. Nezapomněl jsem ani na svůj oblíbený mp3 přehrávač s taneční hudbou, rukavice Pells Outlast a silniční běžecké boty Asics Gel-Kayano 16. Prý existují tzv. nesmeky (speciální návleky na boty se hřebíky při běhání v zimě), ale s tím zatím nemám žádnou zkušenost. Do batohu jsem si dal nezbytné osobní věci a pro jistotu ještě jedny náhradní ponožky, kdyby se mi boty hodně promočily, další čelenku, čepici a šál přes pusu. Utáhnul jsem si dostatečně popruhy, dal blikačku na ruku a na batoh a vyrazil jsem vstříc běžeckému dobrodružství.
Zima byla docela pořádná, brrr, ale za chvíli jsem se zahřál a obdivoval jsem, jak hezky slabě mrholí, jak mi křupe sníh pod botami, jak svítí lampy ve městě, jak lidé v autech spěchají domů nebo na tramvaj, bylo prostě toho tolik, že to nejde ani popsat. Endorfíny se mi valily celým tělem, hudba z přehrávače hrála jednu písničku za druhou a já se snažil občas běžet i do rytmu. Byla to nádhera, moc rád na to vzpomínám. Sporttester jsem nechal doma, takže jsem nemohl sledovat tep, ani čas a rychlost, kterou běžím, ale vůbec mi to nevadilo. Po hodině jsem se dostal z centra města a jeho okolí na stezku u Vltavy a čekala mě cesta na Zbraslav. Chvílema jsem měl i strach, tu a tam nějaké auto, ale žádný človíček, snad se mi nic nestane nebo mě někdo nepřepadne. Časem jsem si zvykl, že běžím sám a nikdo kolem mě není. Dvakrát mě vyrušil projíždějící vlak a jeden běžec, když mě předbíhal. Nejhorší ale byla poslední část cesty od posledního podchodu až na konec stezky, kde byl neupravený sníh, tam jsem si sáhnul na dno svých sil. V hlubokém neupraveném sněhu se těžce běhá. Síly mi už pomalu docházely, ale batoh seděl jako ulitý na zádech, jako by byl mou nedílnou součástí odjakživa; jen mi pobolívalo za krkem od stejného držení těla při běhu (pravděpodobně způsobené váhou věcí v batohu). Na batoh jsem nenasadil ani pláštěnku, protože pořád slabě mrholilo a nemělo cenu zdržovat se zbytečně jejím navléknutím. Při kontrole po doběhnutí byl batoh v podstatě pořád suchý a potvrdilo se, že je z kvalitního materiálu. Všechna čest! Vyhovuje mi. Vybíhal jsem v 17:45 a budík na stole mi doma hlásil při doběhnutí 19:50.
Doma jsem se rychle vysvlékl, pořádně se napil, dal si teplou sprchu, protože oblečení za tu dobu bylo již promočené a studené od vlastního potu a vybalil věci z batohu. Stačil jsem si pustit ještě televizi, snědl jsem pár sušenek, natáhnul se na postel a během chvilky tvrdě usnul. Probudil jsem se až v půl dvanácté v noci a začal přemýšlet, zda zítra ráno poběžím znovu nebo pojedu autem. Kolena mě nebolely, svaly byly také v pořádku, a tak jsem ráno vstal v 4:40 a běžel zase do práce. Chtěl jsem vyzkoušet, zda zvládnu dva dvacetikilometrové běhy během několika hodin odpočinku. Zvládnul jsem to, ale ke konci už jsem chvílemi i šel, protože na takový šok mé tělo ještě není připravené. Doufám, že se to změní. Dnes večer mě čeká ještě jeden kratší běh, tak snad mi tělo vydrží. 🙂
