Netrpělivě kontroluji čas ve dvě, potom ve tři. Teprve když hodinky ukazují 4:20, vstávám. Dnes mě čeká nejhezčí, nejdelší a nejtěžší běh týdne. I když … každý výběh v horách byl tím nejhezčím.
Za svitu dvou pouličních lamp a poblikávající čelovky opouštím těsně po páté ranní místo našeho přechodného pobytu. První tři míle vedou přes les úzkorozchodnou silnicí. Nemusím řešit kameny, kořeny a jiné povalující se předměty a mohu tak tiše stoupat ke Krompachu tmavým lesem. Jak pohádkově působí oproti našemu vyprahlému Vidrholci. Ze strání zurčí voda. Živí prozpěvující si ptactvo, čtyřnohou zvěř i zelené břízy, které v dolině již suchem opadávají. Na palouku se pasou dvě nebojácné srnky. Svěže zelený balzám je vléván do žil vyprahlého běžce z nížin.
Z vlnění se krajinou, tu zas klesající do vsi, mě vyrušuje štěkot. Ale co to? Branka stavení pod starým hřbitovem je otevřená. Dva psi zde žijí, naštěstí utekl jen jeden. Když nepomohla vlídná slova a náznak boje psa ještě více rozlítil, zvolil jsem taktiku ústupu pozpátku. Sic drahocenné minuty jsem ztratil, celá lýtka si zachoval. Snad slunce na mě počká.
Opustil jsem střežené území a mohl zas běžet vidě na cestu. Na Hvozd volím zdánlivě jednodušší přístupovou trasu po červené značce. Cesta se zvedá stále strměji, asfalt mizí, překážky přibývají, až mě donutí k jiné formě běhu – chůzi. Les je stále bez stínů, slunce zřejmě čeká. Jen doufám, že ne za mraky.
Zdolávám posledních pár balvanů a rázem stojím na vyhlídce na jižním vrcholu Hvozdu. Jediné lužické sedmistovky, která má vrcholy dva. Na severním je vyhlídková věž, v šest ráno bohužel zavřená. V krajině pode mnou stoupá chladně žhnoucí rudý kotouč a dává všemu červeně jasný nádech. Jakoby se chystal vše spálit na popel. Vycházející slunce má barvu zapadajícího. Scéna nepůsobí letně, spíše hrozivě.
Zdolávám posledních pár balvanů a rázem stojím na vyhlídce na jižním vrcholu Hvozdu. Jediné lužické sedmistovky, která má vrcholy dva. Na severním je vyhlídková věž, v šest ráno bohužel zavřená. V krajině pode mnou stoupá chladně žhnoucí rudý kotouč a dává všemu červeně jasný nádech. Jakoby se chystal vše spálit na popel. Vycházející slunce má barvu zapadajícího. Scéna nepůsobí letně, spíše hrozivě.
Nazpět se vydávám východní cestou. Sbíhám, respektive scházím, po česko-německé hranici k rozcestí Na Šestce. Barevné stíny stromů splývají s kameny a kořeny a nutí mě pokládat nohy opatrně. Lehce bolestivá žebra ze setkání s kořenem před třemi týdny mě odrazují od odvážnějších kroků. Konečně dole. Pod Hvozdem se červené stíny mění na žluté a jasně bílé. Už poznávám letní ráno.
Váhavě míří mé kroky zpět k našemu obydlí. Tolik cest a stezek zde čeká na kroky běžce, aniž by trpěl obavami z nedostatku pramenité vody nebo lesních plodů. Ticho, klid a mír, ale také možnost dát si do těla na bezpočtu kopců.
Ano, sem se zase vrátím.
Váhavě míří mé kroky zpět k našemu obydlí. Tolik cest a stezek zde čeká na kroky běžce, aniž by trpěl obavami z nedostatku pramenité vody nebo lesních plodů. Ticho, klid a mír, ale také možnost dát si do těla na bezpočtu kopců.
Ano, sem se zase vrátím.
