Kapitola čtvrtá
Ztracená kontrola
Od Závisti pokračujeme dále ale ještě než jsme začali padat směrem na Jarovské údolí překvapuje nás tajná kontrola. Konečně se cesta láme a my jdeme první kopec dolu. Jak bylo naivní si říkat kopce dolu budeme běhat :)) Nevím co je větší jestli to, že mám strach abych pak brzo nechcípnul nebo to, že si hned na začátku rozbiju hubu. Cesta je lehce namrzlá kameny kloužou hlína klouže listí klouže vlastně jediné co neklouže jsou stromy které se občas dají obejmout :)) Jsme dole v Jarovském údolí červená značka a mě napadá, že nás asi čeká ten kopec a šílené serpentiny nahoru ke Zvoli. Taky že jo. Pole se pořád ještě neroztrhalo natolik aby nad námi nebyly vidět lucerny po celé trase. Cik cak cik cak až do nebe .
Uff jsme skoro nahoře. Beru papír s kontrolami koukám kde bude další, na hodinkách mam 11,7 km. A doprčic v iterináři je kontrola napsaná na 10,5 km ale to bylo pod kopcem to jsme museli přehlédnout. Chybějící kontrola znamená diskvalifikaci 🙁 V duchu vyslovuji hromadu sprostých slov . Ale vracet se dolu nechci na to nemám to radši dojdu bez té kontroly. Mezitím co se rozhodujem co dál nás dohaní skupina. Ptám se na kontrolu taky ji nemají. Prý musí být nahoře. Jdeme tedy dál a až nahoře na stromě K4 ona ztracená kontrola není na 10,5 ale na 11,7 km. No to mi teda spadl kámen ze srdce zapisujeme čas 00:30
Kapitola pátá
Nejlepší čaj na světě
Zase padáme nějakým kopcem k vodě. U vody je děsná zima. Noc se přelomila do soboty a jinovatka na našem oblečení a čepicích nám jasně dává najevo, že se potíme ale hned to mrzne 🙂 Cesta vede po silnici podél vody až někam k mostu prej ?
Teď už máme v popisu Vrané nad Vltavou železniční přejezd po červené pak chvilka hledaní napojujeme se na žlutou a jdeme směrem k nádraží. A teď po silnici na Skochovice.Cesta je doznačena vlastními značkami Olafa ala černá turistická značka (mám tušení že jistou roli si zde zahrála i černobílá tiskárna :)))) Nicméně perfektnímu značení není co vytknout:)) Potkávám prvního co se vrací. Má něco s kolenem. No smůla. My jsme zatím v pohodě máme za sebou 15km a trošku nás děsí co přijde.
Noc je dlouhá silnice nudná od vody hnusně táhne. Najednou před námi auto a spousta lidí .
Kontrola dokonce vidím i samotného Olafa který se sem přesunul ze startu . Vedle auta krabice a na jedné krabici stará dobrá várnice (fakt nevím jestli se to nejmenuje jinak ) velká nádoba s kohoutkem a z ní teče nejlepší čaj na světě.
Diky Olafe 🙂
Kapitola šestá
A teď kudy ?
Je krátce po půlnoci a docela neradi opouštíme toto příjemné místo ale musíme. Takže pár fíků do ruky a jde se dál. Vím že podle mapy se máme dostat do místa kde nevede ani žádná neznačená cesta směrem nahoru . To sem zvědavej co nás čeká. No to co přišlo stálo opravdu za to . Před námi se postavil prudký kopec a černé Olafovi šipky ukazovaly tudy rovně přímo nahoru . To si dělá srandu ? Nedělal takže jdeme, občas po čtyřech . Možná dokonce víc po čtyřech . Ve světle čelovky se občas zablesknou hrany skal. Vůbec si radši nepředstavuji co je kousek pod námi a co by se stalo kdyby někdo uklouzl a padal doprava 🙂 Nahoře nás čeká K6 fixem zapisujeme 1.50 ráno.
Nakonec vylézáme nahoru a napojujeme se na červenou směr Libřice a Davle nádraží. Tady už to trošku znám opačným směrem jsem to párkrát běžel do Prahy takže přesně vím co přijde . Tady by se dalo i běžet. Ale nikdo nemá chuť ani já ani Lenka.
Kapitola sedmá
Znalci mají pastelky
Potkáváme dvojici na kterých je jasně vidět že podobnou věc nejdou poprvé . To co obdivuji nejvíce je že u každého řádku seznamu trasy mají vybarvené barevné okénko podle barvy značky po které máme jít . Říkám dobrá příprava 🙂 Úsměv a odpověď „to musíte sebou mít pastelky :))“ Potom jsme je potkali ještě párkrát a musím uznat že tento trik velmi zjednodušuje bloudění. Já pořád koukal do textu jestli v tom řádku je napsaná žlutá červená nebo modrá a přitom stačilo málo 🙂
Kapitola osmá
Kdo to za mnou funí
Krajina posypaná sněhem. Lenka zase chvilku táhne mě šlapu za ní myslím jen na krajinu kolem nevím proč se mi najednou v hlavě vybavuje Jack London Aljaška, zlatokopové, vlci . Poslouchám dusot svých a Lenčiných nohou a do toho nějaký divný zvuk. Zpozorním né není to chrastění něčeho z batohu. Za mnou něco funí. V hlavě zase bleskne „London“ „Aljaška“ „Vlci“ . Fakt za mnou funí něco jako zvíře. Nevěřím tomu ale pořád to slyším a blíží se to. Otáčím se a ve světle čelovky se rozsvítí dvě zelené baterky.
Chvilka napětí ze tmy se vynořuje psí čumák ale za ním hned na popruhu dívčina :)) Nakonec se dovídáme že on jde jen půlku a ona že se chystá pokračovat na zbytek trasy sama aby si napravila loňskou reputaci. Z hlasu jí zní velké otazníky které ale přehlušuje velké odhodlání.
Kapitola devátá
Každý má svůj příběh
Tak jako tenhle, už můžu říct pochod (protože vím že na běh nemáme) píše náš příběh, tak jak časem potkáváme další skupinky, dvojice a jednotlivce tak začínáme číst i jejich příběhy 🙂 Otec se synem . Otec štíhlý v elasťákách bez známky únavy vede dvojici občas i poklusává. Syn dá se říct že vlaje za ním nemluví . Sešmajdané boty a nejistý krok sice naznačuje, že něco takového jde poprvé . Ale to ostatně i my :)) Přesto stíhá nedá se zahanbit a dokonce někde před koncem naší půlky nás naposled předbíhají a ukazují nám záda. Děvče s kilovou nabíjecí baterkou v ruce (z Polska my ji kdysi podobnou přivezla máma a hodí se fakt na chalupu nebo do sklepa) Docela by mě zajímala co dělala po té co se jí baterka vybyla. Trojice asi maďarů skoro sem jim nerozuměl ale turisté protože v klidu šli a neběhali. Jednotlivci různého ražení a oblečení . Sporťáci už jsou dávno vepředu ty už nám dávno utekly :))
Kapitola desátá
Skoro půlka půlky
Cesta je pořád stejná jen hodiny nám odtikávají naše metry chvíli do kopce, chvíli z kopce . Už to není jako na začátku, už se to zhýčkanému tělu nelíbí a přestože nějaký ten půlmaratón máme za sebou čas udělal své a tělo začíná naznačovat „Hele a fakt to myslíš vážně“ Lenka si trošku začíná stěžovat na kyčle mě zase tuhnou kolena. Občas poklusáváme aby jsme rozbily stereotyp ale jde to čím dál hůř. Blížíme s k další kontrole a krizovému místu v Pikovicích . Je zde kontrola ale není to cil na to budeme muset ještě obejít pěkný kus krajiny kolem Jílového pěkně dozadu aby jsme se vrátily ke Kamennému přívozu přešly most a sázavskou stezkou se vrátili zpět do Pikovic tentokráte už do opravdového cíle ale to až za dlouho a dlouho.
Pořád je noc hodinky ukazuji 3:25 zapisujeme kontrolu K7 a užíváme přítomnosti občerstvovačky .
Ještě nemáme ani půlku za sebou ale máme toho plné kecky 🙂 asi oba stejně. Nebýt to organizovaná akce jistě by jsme přehodnotili své záměry sklaply křídla a šli na vlak. Jenže tohle je půlka půlky většina kolem nás jde celou trasu takže oni jsou ve své čtvrtině ne tohle musíme zkusit proto tady jsme zjistit co v nás je a také kdo z koho :))
ani nevím zda mám zejtra uveřejnit jak to dopadlo ?
