Už delší čas se to ve mně srovnává a třídí, myšlenky se vynořují a nechtějí být zapomenuty.
Mám nějakou zvláštní potřebu zrekapitulovat si ty svoje dva roky v poklusu, roztřídit vzpomínky, ujasnit postoje a vyslovit názory na některé věci okolo.
Naskládat to vše do krabice od bot, převázat rozedranou tkaničkou a uložit na dobu, až jako nemohoucí stařec budu vzpomínat na roky svého mládí a čerpat z těchto vzpomínek sílu.
Vždyť právě proto vlastně ty svoje blogy píšu. Pro svoje budoucí já, pro toho seschlého stařečka, který s bolavými klouby myslí na dobu, kdy paměť ještě docela fungovala a tělo poslouchalo.
Takže můj milý starý Maaristaane, rád bych Ti teď trochu připomněl, co se s Tebou za ty dva roky vlastně dělo:
Asi jako každý muž, přesně uprostřed třiceti a čtyřiceti let, jsem se zastavil, rozhlédnul se okolo sebe, poplácal se po rostoucím bříšku a přemýšlel kudy dál. Postrčila mě (jako vždy) moje žena a to vhodně zvoleným dárkem k Vánocům. Rozběhl jsem se kvůli ní.
Svůj první zápisek na tomto blogu jsem zakončoval slovy:
„Můj cíl není být nejlepší, můj cíl není být nejrychlejší.
Nechci se s nikým měřit, nechci někoho překonávat.
Chci běhat jen pro ten pocit z běhu, pro to tempo.
Pro tu svobodu v myšlenkách a lehkost v duši.“
Jsem moc rád, že jsem se té myšlence za celou dobu nezpronevěřil.
Propadnul jsem běhu a všemu okolo.
Dnes se spoustě věcí musím smát, ale když jsem tyto vzpomínky začal psát, slíbil jsem si, že budu upřímný a nevynechám ani ty mírně trapné záležitosti.
Každý člověk se vyvíjí, vyvíjí se samozřejmě i člověk běžící.
Začal jsem hltat každou zmínku o běhu. Pročítat blogy, kupovat běžecké časopisy. Objevoval jsem pro sebe celý nový svět. Běžecký svět. Se všemi jeho pravdami, mýty a pohádkami.
Propadal jsem pocitu, že potřebuji všechny ty úžasné věci, které v těch časopisech vidím.
Že bez nich nebude můj běh tím pravým během. Ano, mám běžecké kalhoty a triko, mám běžecké boty, ale jakoby to nebylo ono.
Žádný z těch „velkých“ běžců přeci neběhá v oblečení, které se dá sehnat v obchodě, kde se prodává káva!
Za pár šupů.
Maaristaane, já se fakt cítil ošizený a nedoceněný! Plánoval jsem si, jak se budu postupně odměňovat a pořizovat si ty hezké a zářící běžecké oblečky a superdůležité hodinky měřící všechno. Jenže!
Peněz nebylo nazbyt, když se něco drobného našetřilo, něco velkého se v domácnosti pokazilo.
A já pomalu začínal zjišťovat, že o oblečkách to opravdu není. Srnkám v lese je úplně jedno, co má ten běžící člověk na sobě. I v běžném životě se celá moje malá rodina pomaloučku začala přibližovat k myšlence minimalismu života, vyřazovat z něj věci nepotřebné a tak vlastně i teď pořád běhám v těch stejných věcech jako na začátku. Ikdyž stály pár šupů, stále fungují a vypadají vlastně dobře.
Jen boty mě po šesti měsících naštvaly a začaly vypovídat službu.
Vzpomněl jsem si na všechny ty „dobré“ rady v časopisech o tom, že boty se musí po 800 km vyměnit, jinak se běžec zraní, zlomí si všechny nohy a umře.
Vybíral jsem si nové, ale zase se něco v domácnosti pokazilo a na boty nezbylo.
Tak jsem je přelepil super pevnou stříbrnou páskou. No! A běhám v nich dodnes! Dva roky! Bez sebemenších problémů a to neběhám málo.
Pochopil jsem, že kupovat si reklamní časopis a katalog v jednom je prostě blbost a vykašlal jsem se na běžecké časopisy. To, co mě na běhu zajímá, v nich stejně nenajdu a aby ve mně nějaký časopis vzbuzoval touhu něco kupovat a ještě za ten reklamní letáček platit, mi přišlo postavené na hlavu.
Na hodinky jsem zapomněl už dávno.
Neběhám přeci proto, aby mě nějaký mechanický stroječek hlídal, peskoval nebo kritizoval. Svoje tělo umím poslouchat a vím, kdy mám zvolnit a kdy můžu přidat. A vzdálenost si umím změřit na mapě sám. Nepotřebuji to přesně na metr, kilometr sem, kilometr tam, komu na tom záleží? A rychlost? Jsem snad závodní běžec? Nejsem. Jsem kluk, který si vyběhl do přírody odpočinout a přijít na jiné myšlenky. Nejsem z těch, co si stále větší a větší rychlostí musí dokazovat svůj úspěch a pokrok.
Hodně čtu a četl jsem i o běhu.
Jako každý, kdo trochu přičichnul k běhání, i já jsem samozřejmě přečetl Zrozeni k běhu. Přišlo mi to fascinující, ale na mě dost velký sci-fíčko. Ale zažehlo to ve mně jiskru zájmu o běžecký minimalismus.
Svět sportovního obchodu se toho chopil ve velkém a všichni přecházeli na minimalistické boty.
Prý to odstraňuje běžecká zranění a člověka to více přiblíží k přírodě.
Pořád mi na tom něco nesedělo. Už ta podstata knihy. Prý je běh ten nejpřirozenější pohyb a naši dávní předkové (ještě před vynálezem luku a šípů) takhle zabíjeli zvířata. Prostě je uhnali.
Doprčic, co je to za blbost? Který idiot by se honil za srnou? Když může s tlupou vylést na strom u tůňky, počkat až predátor skolí srnu dychtící po vodě a pak predátora zahnat šutrama a srnu mu sežrat?
Ale vyzkoušet jsem to musel a i já měl období, kdy si to hopsal po poli bez bot.
Jako jo, blíž k přírodě mě to přivedlo, ale žeby se mi běželo nějak lehce, to opravdu ne.
Cítil jsem se vyjímečně, to ano, ale moc pohodlný to nebylo.
A minimalistické boty, které odstraní všechna běžecká zranění? I na to jsem v průběhu těch dvou let myslel.
Za celou tu dobu jsem neměl žádné běžecké zranění (hned ze začátku mě bolela kolena, ale to bylo tím, že jsem začal běhat … zmizelo to po pár dnech) a přesto jsem na sobě neměl minimalistické boty. Čím to?
Postupem času jsem usoudil, že za běžecká zranění nemůžou boty (ať si myslí kdo chce, co chce), ale běžec sám. Prostě neposlouchá svoje tělo. Snaží se jít na maximum, překonávat sám sebe a ignoruje signály těla.
Jít na to pomalu je pro něj moc pomalu a pokud se výsledky nedostaví hned, všechno je špatně.
Jasně, že něco povolí, něco rupne. Tudy pro mě cesta nevede a nikdy nevedla. Mám běh spojený s něčím naprosto jiným.
Běh je pro mě souznění s tělem, ne boj proti němu. Tady je myslím ta chyba. Chybí pokora. Spousta běžců chce výsledky hned a za každou cenu. Ano, vůle a píle je obdivuhodná, ale za každou cenu? Místo ega je třeba poslouchat tělo. Je to pomalu a krátko? Nevadí … časem to bude trochu rychleji a dál!
Když se stále častěji objevovaly rady, že na pětiprsťáky a minimaly si člověk musí zvyknout, že tělo si odvyklo přirozenému běhu a dlouho mu trvá, než se to znovu naučí, odradilo mě to. Noha se za ta tisíciletí prostě vyvynula jinak (vždyť třeba malíčky na nohách jsou menší a menší) a už prostě nejsou uzpůsobena na „přirozený“ způsob běhu. A učit se pomalu rok běhat v botech, které mají odstranit něco, co jsem nikdy nezažil? Bojím se toho, že je to jen další obměna reklamního letáčku v trochu jiné podobě.
„Kruciš, jak jinak vám máme prodat nové boty, když už tu všechno bylo?!“
A tak stále běhám v těch svých slepených stříbrnou páskou a nedám na ně dopustit.
